Zuřivé šachy a Erazim Kohák (povídka)

Časté analýzy jeho gamblerské kariéry, jimiž se v léčebně zabýval, ho dovedly k zjištění, že hrou na automatech vybíjí hlavně svou vnitřní temnou vášeň. Uvědomil si, že to samé dělá i při šachách, které také pravidelně hrál.

     To nabuzení podobné nespoutanému vzteku se dostaví skoro pokaždé, když se v úterý  sejde u šachů s kamarády. Hraje a jak partie postupuje, roste v něm napřed napětí, jež se postupně mění ve zlost a vztek a náhle cítí k soupeři, kterého jinak má za přítele, přímo nenávist a touží ho za každou cenu zničit. Tedy pouze na šachovnici, naštěstí. Hra se pro něj mění v bitvu provozovanou bez slitování. Nevnímá už ani půvab zdařilých kombinací a krása této strategické a taktické hry, pro kterou šachy hraje, ustupuje náhle sžíravé touze soupeře rozdrtit a zadupat do země. Ještě dlouho potom, co partie skončí, doznívá v něm buď triumfální a zlá radost, kvůli níž nevidí nic jiného, nebo hořký pocit pokoření, ponížení, hanby a potupy, podle toho, jestli vyhraje, nebo prohraje.
     Tady v léčebně se pro něj úterní šachová tradice přerušila a partie, co tu s několika lidmi hrál na oddělení či v klubu léčebny, v něm nevyvolávaly ono zuřivé napětí, po němž bažil a zdaleka nepůsobily tu erupci bezohledného uspokojení. Hlavně proto, že protihráči byli výrazně slabšími šachisty než on. Většinou neuměli v podstatě o mnoho víc než tahat figurkami a vymýšlet naivní, průhledné kombinace a obyčejně příliš netušili, o co právě na šachovnici jde. V klubu se zúčastnil i šachového turnaje a s přehledem ho vyhrál bez větší námahy. Vážný soupeř se tam pro něj nenašel. Často hrával na oddělení s Kamilem, ale toho porazil, kdy si vzpomněl. Jen jednou s ním remizoval, ale to už z nudy nevěděl, jak víc má na desce blbnout, pouštěl se do krkolomných kombinací, učinil tři nehorázné oběti figur a Kamil toho nakonec využil aby mu věčným šachem zabránil matovat.
     Jediného skutečného soupeře našel až v Petrovi, co se přišel léčit také z patologického hráčství. První partie, kterou tady s Petrem hrál, skončila remízou. Byla to v léčebně dosud vůbec jediná partie, co nevyhrál, když pominul tu ztřeštěnou s Kamilem. Plichtu s Petrem, vzhledem k tomu, jak se hra vyvíjela, mohl však považovat za svůj neúspěch. A teď se mu nabídla příležitost napravit zaváhání, když si domluvili dvě další partie. Petr chtěl zapisovat tahy, aby si partie mohli později přehrát.
     V první z nich si vylosoval černé figury a Petr zvolil zahájení, které on nesnášel. Zdálo mu zastřené, takže nikdy nevěděl, co se z něho vyklube. On totiž zase tak dobrý šachista nebyl, šachovou teorii moc zvládnutou neměl, nebavilo ho drilovat zahájení ani koncovky a hrál intuitivně. Byl celkem obratný taktik, ale špatný stratég, a to, co soudil o soupeřích zde v léčebně – že netuší, o co v partiích jde, by si naopak o něm myslel každý lépe teoreticky vybavený šachista. 
     Po sedmi tazích vypadala pozice pro Petra, jenž útočil, lépe. To ho navztekalo, protože jeho záměr to soupeři rázně natřít mu na začátku moc nevyšel. Ani další tahy obou situaci nijak nevyjasnily, hlavně pro něj ne. Kdyby Petr jen měnil figury, nejspíš by dotahal partii do vítězství. Petr se ho ale snažil zlomit útokem, který stupňoval. Jemu se po chvíli zdálo, že odrazil Petrův nápor, ale byl to omyl a naopak se musel smířit s další ztrátou materiálu a vypadalo to s ním zle. Buď se teď vzchopím a ještě s tou mizernou partií něco provedu, nebo ji definitivně ztratím; říkal si. V tu chvíli Petra nenáviděl a pustil se do záchranářských prací. Brzy se mu začalo dařit. No tak dál; hecoval se v duchu. Po svém 23. tahu hleděl už na šachovnici zálibně. Vida, ono to šlo a jak; říkal si. Teď byl v útoku, který protivník mohl jen těžko ustát. Jeho příjemný pocit se překlápěl do euforie a dostavilo se i silné vzrušení z toho, jak soupeře deptal, ač ten o tom ještě asi nevěděl. Petr už to měl ale hodně těžké a tak mu pohrozil ještě alespoň matem, ale to byla jeho labutí píseň. Petrovi pak už zbývalo jen vzdát se, což také po krátkém váhání učinil.  
     Samozřejmě si uvědomoval, že nedosáhl výhry skvělou kombinací, nýbrž především proto, že si soupeř počínal příliš opatrně, takže hrál pasivně a vyprodukoval víc chyb než on. Měl proto z vítězné partie rozpačité dojmy. Agresivní a snad i chytrou hrou v druhé půlce partie sice protihráče přehrál, jak si předsevzal, podařilo se mu otupit Petrův útok a pak rozvrátit i obranu, ale to jen proto, že Petr tahal pak už velmi špatně. Nemohla být řeč o tom, že by Petra převálcoval. Soupeř jen o trochu lepší by naopak snadno zničil jeho.
     Jak si po partii prohlížel její zápis (1. f3, d6, 2. d4, Sg4, 3. e4, e5, 4. dxe5, Sxf3, 5. Dxf3, dxe5, 6. Sc4 Df6, 7. Db3, b6, 8. Jc3, Sc5, 9. 0-0, Je7, 10. Se3, Jd7,11. Vad1, Vd8,12. Jb5, 0-0, 13. Jxc7, Jc6,14. Jd5, Dg6, 15. Sb5, Jd4, 16. Sxd4, exd4,17. Vxd4, Je5, 18. Vdd1, Dxe4,19. Vef1, Df5, 20. Dg3, Jg4, 21. Je3, Jxe3, 22. fxe3, Dxc2, 23. Vxd8, Vxd8, 24. Ve2, Ve1+, 25. Kf2, Df5+, 26. Df3, Db1, 27. Sc4, Vf1+, 28. Kg3, Vxf3+ 29. Kxf3, Df5+ a bílý vzdal), říkal si v duchu, že ho stejně zahodí.
     K druhé partii, kdy měl výhodu bílých figur, usedl kvůli předchozí výhře uvolněný, mírně ochladla i jeho touha zdeptat soupeře, měl ale sebevědomí. Přesto nezahrál v zahájení opět příliš přesně a navíc ho Petr v osmém tahu vyděsil. Odpověděl snad proto značně ostře, ale stejně musel Petrovi přenecht iniciativu. Petr útočil, hlavně opticky měl převahu a evidentně doufal, že nějak prorazí jeho obranu. Jemu se ale zdál soupeřův tlak planý. Petr se ani tentokrát neodhodlal k výměně nejsilnější figur, tedy dam, protože si myslel, že aktivnější postavení jeho figur povede k vítězství. Jenže Petr v domnění, že posiluje útok, spíš omezoval pohyb svých figur a hned následně se dopustil velké chyby, ač si zjevně myslel, že naopak dokončuje sevření. Petr mohl ještě vyhrát, problém tkvěl ale v tom, že netušil, co mu hrozí. Petr žil v iluzi, že vytvoří buď matovou pozici, či získá přinejmenším materiál. Jo, kdyby byl Petr v té chvíli na tahu, bez potíží by ho zmatoval. V tempu byl ale on a dokonale výhody využil, stejně jako slabin v Petrově postavení a ten tah před matem vzdal.
     Vyhrál tedy i podruhé a znova dostal soupeře na lopatky vtipnou kombinací až v druhé části partie. Ale ani v této partii nebylo hlavní jeho šachové umění, nýbrž soupeřovy chyby. Petr byl útočný hráč, uměl vymýšlet silné hrozby, vlamovat se do protihráčova postavení, vyznačoval se ale zároveň zbrklostí, nezajišťoval vlastní obranu a matové pozice budoval za cenu ztrát temp, takže už nedostával k vítězným kombinacím. Jeho herní převaha nad Petrem spočívala v tom, že mu defenzívní tahy umožňovaly zároveň protihru a pak stačilo už, aby získal tempo a mohl rozhodujícím způsobem udeřit.
     Když si pročítal záznam druhé partie (1. e4, e5, 2. Jf3, Jc6, 3. Sb5, a6, 4. Sa4, Jf6, 5. 0-0, b5, 6. Sb3, Se7, 7. Ve1, 0-0, 8. c3, d5, 9. exd5, Jxd5, 10. Jxd5, Jxd5, 11. Vxe5, c6, 12. d4, Sd6, 13. Ve1, Dh4, 14. g3, Dh3, 15. Df3, Sg4, 16. Dg2, Dh5, 17. Sxd5, cxd5, 18. Ve3, Vfe8, 19. h4, Vxe3, 20. Sxe3, Sf3, 21. Dh2, Ve8, 22. Jd2, Sg4, 23. Ve1, f5, 24. Kf1, h6, 25. Dg2, Df7, 26. b3, De6, 27. f4, g5, 28. hxg5, hxg5, 29. Jf3, 29. De4, 30. Jxg5, D3+ 31. Kg1, Vxe3, 32. Dxd5+, Kh8, 33. Dh1+, Kg8, 34. Dh7+ a černý vzdal), rozmyslel si svůj původní záměr a oba zápisy si schoval.
     Uvědomil si, že dvě šachové partie, co s Petrem právě odehrál, jsou pro něj v mnohém poučné. K vítězství ho totiž nepřivedly pocity vzteku a nenávisti ani jiné vášně, ale naopak trpělivost, konstruktivní uvažování, díky nimž nakonec vymyslel vyhrávající kombinace. Když se toho budu držet, nemohu snad začít znovu hrát na automatech; přesvědčoval se. Jestli to ovšem dokáže, netušil. Spíš měl obavu, že ne, že není ještě připraven.
     Byl z usilovného šachového myšlení unaven, ale příjemně a hlavně náhle nepřemílal v mozku vzpomínky na svou žalostnou životní bilanci. Lehl si v pokoji v šatech na postel a že jako nebude uvažovat o ničem. Nečekaně se mu ale do mysli vloudila vzpomínka na časopisecký rozhovor se svérázným filozofem Erazimem Kohákem, který nesl nadtitulek »Spokojenost? To je vědět, kdy mám dost.« On sice choval vůči Kohákovým názorům jisté výhrady, také si však uvědomoval, že nemá právo tohoto člověka nijak soudit. Jak také, když jeho rodiče byli vězněni gestapem a on sám žil od roku 1948 v emigraci a vůbec to neměl jednoduché, a přesto dosáhl ve Spojených státech titul profesora a zároveň si postavil domek z otesaných klád v lesích státu New Hampshire a bydlel tam v odloučení od okolí jako poustevník. Pochopitelně věděl, že jakkoli těžký život neospravedlňuje sám o sobě nic, avšak některé Kohákovy myšlenky z onoho rozhovoru byly pro jeho současnou situaci zajímavé. Říkal třeba, že nedělí lidi na egoisty a altruisty a že je hloupá představa, že se člověk stará buď sám o sebe, anebo na sebe zapomíná a jde mu jen o druhé. Kohák tvrdil, že jednáme vždy jen ve svém zájmu, ale co za svůj zájem kdo považuje, je rozdílné. Podle něj je prvním a největším zájmem člověka svět, ne on sám.
     Právě v tomto momentě Erazimu Kohákovi nevěřil, neboť co je svět? Zatímco kdo je on sám, to každý o sobě ví, tedy myslí si, že to ví a jedná podle toho, jako když to ví, jenže to ve skutečnosti vůbec netuší a z toho pramení většina těžkostí a zla. Nyní neměl potřebu ale s filozofem polemizovat a radši si připomněl jeho odpovědi na otázku, zda žije skromně? Kohák odvětil, že zdaleka ne, neboť jeho životní úroveň je mnohem vyšší než úroveň průměrného Inda, Číňana nebo Afričana. Ale i ten argument šel označit jako laciný. Zajímavější bylo, když Kohák říkal, že nemá sice auto a automatickou pračku, ale v mnoha věcech je velice náročný a že si člověk musí vybrat, v čem bude náročný a to mu nesmí diktovat nějaká paní, která na otázku, co nám chybí ke štěstí, skřehotá – milion! To bych si měl připomínat, když hodlám zasednout k automatu; povzdechl si.
     Jednu odpověď filozofa Koháka si ovšem pamatoval doslova: »Úspěch měříme tím, kolik vyděláme a spotřebujeme. To je naprosto katastrofální přístup, který naznačuje hluboké psychické narušení. Nejhorší trest, jaký si mohli bohové vymyslet na Sisyfa, bylo, aby chtěl stále víc, stále výš. Nikdy se mu to nemohlo povést. Přišel o spokojenost, která je pro život nutná. A základem té spokojenosti je vědět, kdy mám dost.« 
     Kdyby už nic jiného Erazim Kohák nikdy neřekl ani nenapsal, tak tohle stačí, aby si ho člověk připomínal.