Zlo nebo dobro? Stačí si vybrat

Vedl jsem teď a zde na blogu debatu o duchovní podstatě člověka, o tom, jestli uznávám nějakou duchovní autoritu nad sebou, o víře, ateismu i o morálce. A teď se chci zamyslet nad otázkou, zda existuje morálka bez boha?

Nehodlám dojít k odpovědi na otázku, kterou jsem si sám položil. Nevím, jestli je to vůbec v něčí moci, ale i kdyby bylo, tak ty, co by si dříve mysleli opak, by žádná jasná odpověď neuspokojila. Partner v diskuzi mínil, že „kvalita našeho ducha určuje, co jsme zač a kam směřujeme a také, že každý duch na špatné cestě vede do zkázy a nezáleží na jeho moci a velikosti“. Nu, dobrá. Co si však představit pod pojmy „kvalita ducha“ a „špatná cesta“? Pro každého to bude nejspíš znamenat něco trochu jiného. V debatě jsme se často dotkli toho, co říká Bible a jak si to vysvětlovat.

A v tom je kámen úrazu. Bible hovoří v podobenstvích, takže na jejich interpretaci velmi mnoho záleží. Jenže kdo má právo vykládat Bibli a její příběhy? Pokud je Kniha knih slovem božím a lidé věřící v boha to tvrdí, pak každý, neboť každému je určena, věřícím i ateistům, všem lidem, poněvadž bůh prý miluje všechny lidi a nikoho nepovyšuje nad jiné. Avšak autoritativně Bibli nemůže vykládat nikdo, jelikož v tom okamžiku, kdy s tím začne, se staví naroveň bohu, což je veliký hřích. Z toho ale plyne, že k největším hříšníkům patří už po staletí ti nejvyšší církevní hodnostáři, kteří si uzurpují patent na vysvětlování, jak co bůh v Bibli vlastně myslel.

Napsal jsem partnerovi v diskuzi, že jsem ateista a tak jsou pro mě různá náboženství a mytologie stejně iluzorní, že příběh Ježíše je dobře vymyšlený a Bibli beru jako mimořádně zajímavou literaturu, ale nic víc. Odpověděl mi, že „jestli bůh pro mě neexistuje, ničím mne nezavazuje, nevnímám ho jako autoritu, před níž nic neutajím a jíž bych se jednou musel za své činy zodpovídat, pak mám logicky zhodnotit, do jaké míry to ovlivňuje mé morální zábrany". Uvedl také, že „věří tomu, že kdyby před lidmi utajil jakýkoli hřích, před bohem ho nejen neutají, ale ani neobhájí a že takový morální limit logicky ateistovi musí chybět“. Mají to takhle všichni věřící v boha? napadlo mě. Pokud ano, znamenalo by to, že nad sebou potřebují nějaký dohled, aby se chovali morálně? Potřebují se snad věřící v boha bát toho, že se mu budou muset ze svých činů zodpovídat, aby nepáchali zlo?

Jestli je to tak, potom základy, na kterých stojí jejich morálka, jsou frémou strachu, což mi nepřipadá jako něco, na co by měli být hrdí. Ten pán mi ještě napsal, že „tím není řečeno, že ateisté jsou amorální a věřící morální, tím je řečeno, že v určitých situacích má ateista prostě méně morálních zábran“. Logika toho vyjádření spočívá na předpokladu, že člověk bez „drába“ nad sebou má samozřejmou tendenci chovat se nemravně. To mi přišlo však neopodstatněné, a tak jsem odpověděl, že v dějinách i v současnosti je bezpočet příkladů, kdy věřící lidé zdůvodňovali své třeba i vysoce nemorální jednání floskulí, že to tak chtěl bůh, že je to vůle boží. A jelikož museli vědět, že to vůle boží není, ale jejich, je otázkou, jestli opravdu v boha věřili a věří? A když opravdu věřili, pak svou vůli ztotožnili s vůlí boží, což ale museli vědět nebo aspoň cítit, že je špatně a nic si z toho nedělali.

Ještě jsem se nad tím zamyslel a zjistil, že vážně duchovní autoritu nepotřebuji. Mně stačí, že své viny neutajím před sebou a proto se snažím špatnosti nekonat. Totiž pro mě je představa, že bych měl zakrývat svou špatnost, nebo vědomě lhát o svých činech, když je potřeba, abych se k nim vyjádřil, velmi zahanbující a sebeponižující. Vždy, když jsem se takové lži dopustil, nebo se snažil utajit nějakou svou nepravost, cítil jsem se pak mizerně, jako sketa a zbabělec. Teď se nechci nějak vytahovat, ale zkrátka je to tak. A mám pocit, že je na světě spousta přirozeně slušných, čestných, laskavých, milosrdných a mravných lidí, co dovedou milovat druhé. A umějí druhým i odpouštět jejich špatnosti. Jistě jenom ty odpustitelné a ne bez určité pokory těch druhých. Aspoň já dost takových potkal. 

A stejně si myslím, že těm, co se příliš zaobírají pitváním a vysvětlováním slov Bible, stále mluví o boží lásce, opájejí se vševědoucností a všemohoucností boha, Ježíšem, který se obětoval na kříži za všechny lidi, co jich bylo a ještě bude, těm kteří vystavují na odiv, jak boha a Ježíše uctívají, vlastně uniká podstata. Kdyby opravdu byl bůh a stvořil člověka k obrazu svému a nadal ho svobodnou vůlí, chtěl by, abychom jej ustavičně uctívali? Chtěl by, abychom se ho báli? Chtěl by, abychom se chovali mravně a slušně jen pod hrozbou soudného dne? Myslím, že ne. Jestliže je bůh láska a radost, jaký by to mělo smysl? Kdyby bůh opravdu existoval, nejspíš by si přál, abychom se chovali mravně a laskavě ze své vůle. A chtěl by, abychom poznávali a sami přišli na to, jak to všechno je a jak to funguje, jakými zákony se to řídí – člověk, jeho mozek, svět, příroda, vesmír... A to přece děláme. 

Za co jsem ale svému partnerovi v diskuzi vděčný, je to, že připomněl slova kohosi moudrého, že největším vítězstvím ďábla je přimět lidi, aby si mysleli, že neexistuje. Pokud je v tom vyjádření ďábel metaforou zla, pak je to veliká moudrost. Zlo je totiž v každém z nás, ale v každém je i dobro. Stačí si vybrat. Existuje tedy morálka bez boha? Zbytečná otázka. Spíš je namístě se ptát, zda my, lidé můžeme existovat bez morálky a dobra?

P. s. Ještě jsem zapomněl poděkovat svému partnerovi v diskuzi za to, že mi svými příspěvky poskytl materiál k této mé úvaze a že mě povzbudil k tomu, abych se nad těmito věcmi trochu zamyslel. Příjemné pro mě bylo, že jsme skutečně diskutovali a nesnažili se jeden druhého trumfovat, ale tříbili si vlastní představy a názory.