Záhada všech záhad a ethylacetát (povídka pracovní)

Kdysi, kolem roku 1985, prohlásil na besedě autor vrcholného socialistického realismu, že je čas na velký pracovní román. Uplynulo jen něco málo přes třicet let a já jsem nadšeně uposlechl jeho výzvy aspoň následující povídkou.

První štace mé pracovní kariéry měla název pomocník u rotačního hlubotisku. V podstatě jsem byl takovým nádeníkem, který vozil na paleťáku velké několikametrákové role papíru či fólie, čisté i potištěné, barely s toluenovým ředitelem a ethylacetátem, jimiž se ředily barvy a lak, plastové konve s barvami a kromě toho bylo mým úkolem umývat zmíněnými chemikáliemi válce barevníků a lakovací stolice. Byla to sice poměrně těžká práce, ale na myšlení nenáročná a zaměstnala mě tak polovinu pracovní doby, zbytek jsem prolelkoval a chvílemi se ze zájmu díval na probíhající tisk stroboskopem, co v zrcadlech zastavoval obraz natištěný na papíru letícím strojem italské výroby rychlostí dvě stě padesát i tři sta metrů za minutu. Tedy když u stroboskopu zrovna nekontroloval kvalitu tisku a soutisk tiskař.

K mytí válců jsem si vždycky přinesl krabici s hadry a kýbl ředidla, do něhož jsem namočil hadr, přejel jím válec a hadr od barvy mrskl na podlahu před rotačku. Jednou ale právě ve chvíli, kdy k barevníkové stolici nakukoval ředitel fabriky, co měl tu nepříjemnou vlastnost, že chodil kontrolovat, jak dělníci pracují. Hadr od barvy, tuším že modré, ho plácl parádně přímo do ksichtu a přes klopu jeho skvělého světle šedého saka. Ředitel se chtěl už začít rozčilovat. Avšak muž, co ho doprovázel, pak jsem se dověděl, že to byl předseda závodní organizace KSČ, ředitele zarazil slovy: „To máš z toho, řediteli, že jsi tak všetečný. Znáš to, kde se pracuje, tam nepřekážej.“ Udiveně jsem vzhlédl k obarvenému šéfovi fabriky a musel jsem v duchu uznat, že s tou modrou tlamou vypadal nevšedně a navíc sytě modrá se i dobře vyjímala na jeho šedém saku a dokonce s ním barevně ladila.

Po prvním dnu této poutavé práce jsem měl strašnou žízeň. Sloučenina ethylacetát na mě totiž měla jakýsi vysušující vliv, takže jsem šel na pivo. Bylo mi sice divné, že do hospody nejde nikdo jiný z osádky rotačky, ale ještě jsem nevypil ani půl piva a bylo mi jasné proč. Cítil jsem se, jako bych těch piv vypil dvacet a proložil to deseti rumy, hlava se mi motala, tak jsem zaplatil a jak jsem se zvedl, začalo to se mnou smýkat ze strany na stranu. Takto jsem se domlátil na tramvajovou zastávku, ale do elektriky mě nepustili, protože jsem byl podle řidiče pod obraz. Vydal jsem se tedy na strastiplnou cestu z Vinohrad do Dejvic. Tu trasu bych normálně ušel asi tak za sedmdesát minut, ale takhle mi cesta trvala slabé čtyři hodiny. Komu ještě nedošlo, co se mi stalo, chci připomenout, že jsem kromě ethylacetátu dýchal celý den i toluenové výpary.

Pak se ale na rotačce porouchal elektronický registrační systém soutisku a my jsme čekali, až přijedou odborníci od výrobce stroje s novými fotobuňkami a dalšími zařízeními. Nikdo z osazenstva rotačky, ba ani v celé továrně neuměl ale italsky, tak pozvali coby tlumočnici profesorku, co italštinu ovládala skvěle. Dorazila, vybavená slovníky technické italštiny. Okamžitě bylo však jasné, že se jedná o dámu sice vzdělanou, ale pouze humanitně, tudíž věděla akorát to, že se nachází u hlubotiskové rotačky. Co je ale hlubotisk, neměla páru a rotačka pro ní znamenala stroj, který do sebe na jedné straně rychle souká z role bílý papír a na druhé straně se na roli navíjí potištěný.

Profesorka se celý den bavila s tiskaři, techniky a elektrikáři, hledala si odborné výrazy ve slovnících a snažila se pochopit jejich význam. Italové, co přijeli následující den, nechápali však, jak jsou fotobuňky a celý registrační systém zapojeny do rozvodných skříní, protože to vůbec neodpovídalo schématům, do kterých všichni snaživě brejlili. Dověděl jsem se, že elektrikář, který systém zapojoval, měl za pomocníky lemply, co věčně vysedávali v kantýně, nebo se flákali po fabrice, takže se s tím nesral a zapojil to tak, jak mu to přišlo pod ruku. Pak odešel do důchodu a nyní ho usilovně sháněli, neboť jen on se v tom vyznal, snad, jak všichni doufali. Komunikace navíc vázla vinou jazykové bariéry a neschopnosti profesorky pochopit význam technických výrazů, takže se odstávka stroje prodlužovala.

Konečně Italové vybalili nové fotobuňky a různá jiná elektronická a elektrická udělátka a z obalů a fixáží z pěnového polystyrénu vytvořili na dlouhém kovovém stole velikou haldu. Seděl jsem na židli vedle stolu, neměl do čeho píchnout a nikdo si mě nevšímal. Proto mě snad napadlo, jak zareaguje polystyrén na ethylacetát a na zkoušku hodil kousíček bílé hmoty do kýblu, kam jsem napumpoval trochu ethylacetátu. Polystyrén zašuměl a v mžiku se rozpustil. Ty obaly už stejně na nic nejsou, řekl jsem si, napumpoval si skoro plný kbelík ethylacetátu a jal se rozpouštět jeden polystyrénový obal za druhým a zvědavě čekal, kdy se roztok nasytí. Bavilo mě sledovat, jak polystyrén zuřivě v ethylacetátu ve smrtelné křeči vířil, šuměl, až dokonale zmizel a hladina rozpouštědla se uklidnila. Pak nový kus a šou se opakovala. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml, zmizela celá ta obrovská hromada obalů v jediném kýblu ethylacetátu. Tudíž beze stopy, protože jsem kýbl s teď už hustou a vazkou tekutinou hned vylil do kanálu.

Italští technici a elektrikáři nakonec fotobuňky úspěšně namontovali a zapojili a začali se shánět po polystyrénových obalech, do kterých chtěli uložit porouchaná zařízení a odvézt je zpět do slunné Itálie. Jenže polystyrény nepochopitelně zmizely. Byla to záhada všech záhad. „Vždyť to tady leželo na tom stole!“ – „Kam to kdo dal?“ – „Kam to zmizelo?“ – „Kdo jste s tím co udělal?“ – „To mě teda poser! Kde to je?“ – „Vždyť toho byla celá hromada!“ Tak asi zněly nejčastější věty při hledání polystyrénu. Italským odborným výrazům k tomu tématu, jež byly navíc pronášeny velmi emotivně a doprovázeny divokou gestikulací, jsem nerozuměl. Mě se nikdo na nic neptal, což se dalo pochopit. Budou se taky ptát nějakého nádeníka na odborné věci, že. Je z toho zřejmé, že chemické látky, hlavně pak organická rozpouštědla, jsou vesměs nebezpečné a není radno si s nimi zahrávat.

Ovšem právě v té chvíli se projevila česká šikovnost a vynalézavost. Zatímco Italové jen rozhazovali bezradně rukama, naši dělníci promptně vyrobili dřevěné bedny, ty pak vystlali dřevěnou vlnou, do které uložili fotobuňky a jiná zařízení a italští elektroničtí odborníci mohli v klidu odjet zpět do vlasti. A já? Napumpoval jsem si ještě jeden kýbl ethylacetátu, namočil do něj své špinavé montérky a druhý den ráno jsem je vytáhl, na minutu pověsil a byly nádherně vyprané a suché, takže jsem mohl opět usilovně pracovat. 

Z příběhu je patrné, že jeden nekvalifikovaný dělník, vykonává-li svou práci zodpovědně, dokáže rozproudit krev celé smečce odborníků a vybudit je k dosažení překvapivých met a výsledků.