Z pražské kavárny o 17. listopadu a demokratické volbě

Sedím ve Slavii u Národního divadla, čili v pražské kavárně z těch nejkavárnovatějších a pozoruji dvě starší Francouzky, jako obědvají maso s omáčkou a knedlíky berou do ruky a přikusují. Já už jsem po jídle a tak při kafi píšu.

Lidé chodí po ulicích pod velkými okny, tramvaje a auta jezdí sem tam, Vltava si plyne jako čas a Národní divadlo stojí netečně, jakoby se nechumelilo. Fakticky se nechumelí, avšak včera nedaleko odtud v epicentru, kde začala nová doba, kterou právě žijeme, vyjadřovala spousta lidí svůj vztah k nyní již svátku 17. listopadu. Francouzky dojedly, a tak mi padne zrak na majestátní panorama Hradčan za řekou a je to pohled, který uchvacuje cizince i domácí. 

Jak je to symbolické. Tam na Hradě, odkud vládli zemi králové a císaři, sídlí nyní už pár let všelidově demokraticky zvolený prezident (ač teď je asi ještě v Lánech) a já hledím na Hrad z kavárny, kde se v minulosti tvořilo mnohé umění a částečně dělala i politika. Kdo ví, jestli Miloš Zeman právě nekoukal z Hradu na Slavii, když ho napadl příměr o pražské kavárně, jako zosobnění všeho zla a výraz koncentrace svých odpůrců do jednoho souboru, jelikož jsou ve skutečnosti rozmanití a s rozptýlenými protivníky se špatně zápasí a také je potřeba sešikovat své stoupence do boje proti „jasně“ označenému nepříteli. (Nesmí to ale být zas moc jasné označení, aby se mezi odpůrce dal zařadit podle okolností kdokoli.) 

Prezidentovi stoupenci užívají jako hlavní argument, že byl zvolen demokraticky v přímém všelidovém plebiscitu. A říkají to tónem, jakoby si většina národa toužebně přála právě tohoto prezidenta. Omyl. Jednak byli demokraticky zvoleni všichni tři prezidenti Česka, ti dva předchozí však jiným způsobem a jednak v přímé volbě se rozhodovali lidé mezi těmi kandidáty, kteří o prezidentský úřad usilovali. Nějaký prezident by byl zvolen, i kdyby existoval jiný soubor kandidátů. Přímá volba však neopravňuje žádného prezidenta k tomu, aby „páchal“, co se mu zlíbí, aby si přisvojoval pravomoci, co nevyplývají z jeho mandátu a už vůbec ne k tomu, aby dělal, lidově řečeno, „prasárny“. Není panovníkem z Boží vůle, i když sídlí na Hradě.

V demokracii mají lidé právo protestoval proti tomu, co se jim nelíbí, jestli tedy ještě máme demokracii. Věřím, že ano. V demokracii mají lidé však i právo prezidenta se zastávat a nadávat jeho odpůrcům a ti zase jeho stoupencům. A to se právě odehrává. Oslava svátku 17. listopadu toho byla důkazem. A boj přitvrzuje, což je patrné i zde na blogu idnes.cz. Je z toho zřejmé, že se ve společnosti něco děje. Nejspíš je ohrožena demokracie, i kdyby premiér u pomníku studentské demonstrace 17. listopadu 1989 stokrát říkal, že není. Když něco takového hrozí, lidé to cítí. Z mého pohledu jsou všichni, co včera 17. listopadu na různých místech demonstrovali za rozličné cíle, především křiklouni a potentáti, kteří kladli věnce k památníkům sametové revoluce, hráli podle mého hlavně divadlo. Samozřejmě akceptuji, že mezi těmi i těmi byla řada těch, co to mysleli upřímně.

Je zbytečné, aspoň si myslím, se se nad současným děním pohoršovat a vyzývat lidi, aby ctili demokratickou volbu, tedy aby drželi hubu a krok a vyjádřili se až při další volbě. Takto to nefunguje. Takto to nefunguje ve společnosti, co je svobodná a demokratická... No nic, je na čase zaplatit a opustit pražskou kavárnu. Pěkná pálka; říkám si při pohledu na účet. Ale dnes si to mohu dovolit. Cestou do Slavie jsem znenadání našel ležet na chodníku zmuchlanou tisícovku, asi vypadla někomu, co žije pod hranicí chudoby, z kapsy. Budu si proto snad dělat vrásky? Stejně jsem psal, že důležitější mít na rozmařilost, než hasit bídu.