Vzniká ve střetu s islámem evropský národ?

Dlouho jsem hledal slovo, které by označovalo procesy, co se v současné době v Evropě odehrávají. A teď jsem ho našel, tím slovem je mýtus. Ano, myslím si, že se rodí mýtus evropského národa, ač s tím mnozí nebudou asi souhlasit.

Evropa byla po staletí rozdrobena do mnoha států a státečků, jejichž hranice se měnily. Státy zanikaly, jiné vznikaly, obnovovaly se v jiné podobě. Některé státní útvary zahrnovaly několik národů, které se v různé míře s těmi státy identifikovaly či neidentifikovaly. Moderní národy přitom povstaly relativně nedávno, ale už v 19. století se zdálo jako samozřejmé, že existovaly odjakživa. To ale nebyla pravda. Za ten dojem odvěkosti moderních národů mohou jejich mýty, které si o sobě národy vytvořily.

Národy vznikaly na základě nacionalismu, nikoli naopak. V době nástupu kapitalismu bylo totiž potřebné národní cítění, představa, že kapitalista podniká nejen kvůli zisku, ale také proto, aby pozvedl zemi, kde působil a lidi tam žijící, že mu záleží na zájmech svobodného lidu na rozdíl od šlechty (vrchnosti), co poddaný lid utiskovala. Poddaní totiž nebyli národ v tom smyslu, jak ho chápeme dnes. Ačkoli je podle Karla Marxe kapitál svým charakterem nadnárodní, a do značné míry je to pravda, kapitalisté potřebovali svobodný lid jako národ, který by stál na jejich straně proti šlechtě a zpátečnictví a v zájmu rozvoje a pokroku. Tak nějak, na této podstatě vznikalo národní cítění, z něj nacionalismus jako ideologie a potom národy. A nacionalismus coby ideologický systém potřebuje přirozené, nejlépe prastaré opodstatnění svého práva vykládat svět. A k tomu potřebuje mýtus o své dávné identitě.

Mezi národy ale vznikaly třenice a války. Ve 20. století dokonce dvě světové a po té druhé, nejstrašnější v dějinách, lidé obecně už nechtěli riskovat novou válku. Vznikla sice studená válka, dva proti sobě stojící bloky států s nejvíc exponovanou hranicí v Evropě. Oba bloky se snažily uvnitř politicky a hospodářsky spolupracovat, na východ od hranice bloků pod diktátem Sovětského svazu, který měl spojenecké země v područí jako satelity a na západ od ní v demokratické části starého kontinentu spolupracovaly státy hospodářsky napřed na bázi Společenství uhlí a oceli, z něho se pak vytvořilo Evropské hospodářské společenství (EHS), následně Evropská společenství (ES) a posléze Evropská unie. Do ní byla po pádu berlínské zdi přijata na začátku třetího tisíciletí i většina zemí bývalého sovětského bloku. V dalších letech sílily integrační stahy směrem k vytvoření evropské federace, jednotné unie po vzoru té na severu Ameriky, totiž USA.

Co by to však měl být za superstát, tahle Evropská unie? Cítí se snad někdo Evropanem kromě toho, že žije na území tohoto světadílu? Ani bruselští úředníci si nemyslí, že jsou Evropany. Jsou to především Francouzi, Němci, Španělé, Nizozemci, Italové, Švédové... A co my máme vůbec společného se všemi těmi státy EU, máme rozdílné dějiny, zkušenosti, tradice a zvyky, úrovně hospodářství i života... A když před dvěma lety značně zesílila vlna imigrantů z východu a z jihu, s hrůzou jsme zjistili, že tomu Evropská unie není schopna čelit. Ba co víc, vládci EU tomu přílivu ani vzdorovat nehodlali. Naopak vítali nové příchozí s vysvětlením, že to jsou váleční uprchlíci, jimž musíme v duchu politiky multikulturalismu a také tradic humanismu pomáhat. A tak jsme s obavami sledovali, že EU je útvar, kam může přijít kdo chce, kdy chce, využívat všeho, čeho země EU dosáhly a dělat si tu, co se mu zamane a k tomu se ještě chovat zhusta i nepřátelsky.

Na to však spousta lidí nechtěla a nechce prostě přistoupit. A tu se ukazuje, že je potřeba vůči tomuto procesu postupovat jednotně. Má-li ovšem vzniknout jednota zemí EU, musí se vytvořit opravdová unie, a tu musí řídit lidé, kteří mají respekt, kredit a hlavně mandát. Nic z toho ale neexistuje a když se velké státy, jako Německo a Francie, chtěly ujmout vůdčí role samy od sebe, vnímali jsme to my jako snahu nám něco vnucovat. Oprávněně. A tak jsme svědky toho, jak se pozvolna zvedá nacionalismus. Částečně národní, ale nově i jakýsi evropský nacionalismus. Dělící čára už není nějak výrazně mezi národy a státy, ale spíš mezi vítači a odpůrci imigrantů, mezi multikulturalisty a nacionalisty, pejorativně nazývanými sluníčkáři a xenofobové. Jenže každý nacionalismus, jak jsme si už pověděli, potřebuje mýtus o prastaré sounáležitosti lidí, kteří mají vytvořit národ. Na jakém mýtu lze ale dát vzniknout něčemu takovému, jako je dosud nikdy existující evropský národ?

Co spojuje všechny Evropany? No přece židovsko-křesťanské kořeny. Donedávna po nich nikdo ani nevzdechl a náhle se skloňují ve všech pádech, ať někdo tuší nebo netuší, co to vlastně znamená, není to důležité. Mýtus má tu vlastnost, že se nemusí přesně držet faktů  historie. Podstatné je, jak svou historii vnímáme a budeme vnímat, co o ní budeme soudit. Copak se snad dějiny českého národa odehrávaly přesně tak, jak je interpretovali buditelé a obrozenci v době, kdy se etabloval novodobý český národ? Staré pověsti české nejsou jistě zcela reálným popisem naší minulosti. Důležité je, že to tak nějak mohlo být a že naše dějiny můžeme považovat za slavné. Že ty kořeny, ke kterým jsme se tehdy vraceli a na něž jsme se snažili navázat, jsou úctyhodné, nezřídka hrdinské.

Úplně stejné je to s židovsko-křesťanskými kořeny Evropy. V historii křesťanské Evropy jsou slavné kapitoly, kdy rostla vzdělanost, vznikaly kulturní hodnoty, z nichž vyrostla naše moderní civilizace. Je v nich i bezpočtu tragédií, z kterých jsme se dokázali vzchopit. Co ale v tom mýtu chybí, je společný nepřítel, co nás od nepaměti chtěl zničit, vyvrátit a vzít nám naši křesťanskou identitu. Teď do Evropy proudí hlavně muslimové zejména z oblastí, kde řádí teroristický Islámský stát, který prosazuje rigidní, dogmatickou a vražednou formu muslimské víry. Stačí to vztáhnout na všechny muslimy, Koránem a muslimskou agresí po celou historii dokázat, že islám je z podstaty nelidský, násilný a zhoubný, vždy křesťany a židy krvavě potíral a jako předobraz boje Evropy s islámem použít několik staletí trvající snahy Osmanské říše o invaze na náš kontinent.

Když to dáme všechno dohromady, máme tu mýtus pro vznik evropského národa jako vyšitý. Bude se postupně dotvářet do podoby, která bude obecně přijatelná a lidé jí budou věřit. Neříkám, zda je to dobře nebo špatně. Upozorňuji pouze na to, že se něco takového děje. A má-li vzniknout integrovaný evropský národ, pak k tomu dala impulz především imigrační vlna. EU se svým multikulturalismem a politickou korektností něčeho takového nemůže nikdy dosáhnout. Nacionalismus však ano, zvlášť když mu dodává naději nový prezident USA, který se o něco podobného zřejmě snaží za Velkou louží. Inaugurační projev o potřebě vrátit Spojeným státům velikost tomu nasvědčuje. Opakuji, že nevím, zda je to dobře nebo špatně. Jen doufám, že při tom procesu nebude muset vytéct příliš krve.

P.s. Jo a jeden diskutér mi napsal, že nechce, aby jeho potomci byli otroky muslimů. Tento postoj se přesně hodí do mýtu vznikajícího evropského národa.