Všední dny jsou zázračné tím, že jsou (povídka)

Objal svou ženu kolem ramen. Už děsně dlouho to neudělal. Ona chytila kolem pasu zase jeho a zavěšeni do sebe prošli křížem krážem areál léčebny. Někomu to snad mohlo přijít k smíchu, protože už nebyli nejmladší. Kašlal na to.

     Vzpomněl si na časy, kdy spolu dokázali chodit městem či krajinou celé hodiny a stále si měli co povídat. Je to už tak dávno, že to ani není pravda. Ba ne, je to pravda. Jen on za ty roky promrhal celé věky času, citu a života. Ještě nedávno ho deptalo, že jejich životy zcela zpustošil, všechno, co kdy bylo hezké. Teď ale měl touhu své ženě vše vynahradit. Zoufalou touhu, jako situace, v které se dosud nacházel. A stejně beznadějnou, jako jeho život, neboť vůbec netušil, jak na to a bál se, že je to zas jen odporný sentiment, ubohá lítost nad sebou samým, v níž se utápěl a léta přitom nebyl schopen podniknout nic, aby z té ohavné bahnité pasti vybředl a naopak se do ní nořil stále hlouběji.
     To až ona mu pomohla, jeho žena. Podala mu ruku a přemohla sílu močálu, jenž se ho už už chystal pohltit a zavřít se nad ním a podobalo se to zázraku po všem, co jí způsobil. Kvůli němu zažívala roky útrap, kdy jí děsně ubližoval. Sice ne fyzicky, ale musela přihlížet tomu, jak ničí sebe, svou kariéru, ji, rodinu, trhá předivo jejich vztahů a rozbíjí nádobu její trpělivosti, co už dávno přetekla. Ona mu ale přesto uvěřila, že právě teď to změní, ačkoli od něj slyšela bezpočet planých slibů. Zázrak, že to byla ochotna podstoupit. Zázrak, jak jinak to nazvat.
     Řekla: „Věřím ti, že to dokážeš. Nevím proč, ale věřím. A to je poslední, co pro tebe můžu udělat. Jestli zklameš i tentokrát, sebe i mě, tak je to konec. Ne, protože bych chtěla, ale já už nemám kde brát sílu. Tím, že ti věřím, se ti vydávám úplně napospas. Nemám už žádnou rezervu. Pochop to! Prosím!“
     Co řekla, znělo silně a srdceryvně, ale vůbec ne bezútěšně. Byla v tom naděje. Křehká poslední naděje ženy, jež vsadila vše, co jí zbylo, na jedinou kartu. Ta žena, jeho žena, se odvážila spojit s ním celý svůj život, který jí ještě zůstával. Právě s ním! S člověkem, co ji tolik ublížil, tolikrát zklamal a o němž už nemohla mít žádné iluze. Vzala doslova svatební průpovídku, že s ním bude sdílet dobré i zlé.
     Výzvu, která z toho křičela, uslyšel a dojala ho. Málem už pronesl – slibuji, že..., včas to ale spolkl a neřekl nic, jelikož dobře znala marnost jeho slibů. Žena věřila, že to dokáže, ale on sám sobě ani trochu. Věděl jen to, že si nestačí říct – nebudu hrát a spoléhat na svou vůli, kterou překoná tu chuť. Mockrát to již zkoušel a vždy skončil u toho, že to ještě zkusí a třeba vyhraje. Naštěstí mu tentokrát poměrně brzy došlo, že si musí předně přestat lhát. Jak to, že si to uvědomil právě teď, nebo až teď a nikdy předtím ne? Potřeboval k tomu, aby byl na dně? Aby tam viděl i svou ženu.
     Přestat si lhát se ovšem snadno řekne, ale hůř provede. Co to obnáší? Co si konkrétně nalhává? Především, že to není tak zlé. Tohle mu nakonec doklaplo, ale trvalo to. Popsal sešit deníkových záznamů, co si v léčebně museli vést, než přijal fakt, že je opravdu gambler. Co znamená ale být patologickým hráčem? Ne obecně, ale v jeho případě? Další otázka, na níž musel odpovědět a i k této odpovědi vedla dlouhá cesta, ač se pak dala zformulovat poměrně stručně. Pro něj byla »hra« hlavní věcí na světě. Automat se mu stal partnerem a k tomu dominantním. S ním rozmlouval a konzultoval své kroky. Ještě triviálněji znělo pak východisko z jeho situace – zbavit se toho partnera. Jednou provždy a navždycky. Ať se s ním jiní klidně přátelí, to není jeho věc. Za sebe teď už ví, že kdyby se s ním znovu sblížil, brzy bude zase krutým tyranem. Zdejší psychologové říkali tomuto procesu, co se odehrál v jeho hlavě – získat náhled. A zase to byl svého druhu zázrak, že proběhl. Docela určitě věděl, že většině jeho spolupacientů vůbec nedojde, o čem znalci psyché hráčů mluví, když je nabádají, aby získali náhled na svou hru.
     Žena odjela, neděle se rozpustila do noci a jeho ve spánku navštívil filozof Empedoklés z Akragantu. Pronesl hlasem, v němž zahřměla síla poznání: „Jednou veškery věci Láskou se spojují v jedno, podruhé všechno zase rozdělí Nenávist sváru!“ Proč přišel právě nyní a proč vyslovil zrovna ústřední myšlenku svého hloubání o řádu světa? Neměl ponětí a nechápal, jak to souvisí s ním a jeho stavem. Ten starý řecký eklektik se jistě nezjevil jen tak; řekl si a zapsal celý snový výjev do deníku. Psycholožka k tomu podotkla: „Ono se to ozřejmí! Počkejte! Možná chybí ta pokora a trpělivost?!“
     Odpověděl: „Netrpělivostí oplývám silně. Nepokorou ještě víc. Proto prohrávám v životě často.“ Psycholožka se trefila. Ozřejmilo se to brzy. Empedoklés se neozval ze Sicílie přes propast staletí pro nic za nic. Při vizitě primář podotkl, že se ve své závislosti nevyzná. To ví. Netuší ale, co se v jeho zmatku odráží? Často deklaroval skromnost a jak si je vědom svých nedostatků a omylů, ale přitom se opájel přesvědčením o své »moudrosti a talentu« a i když to neříkal, myslel si, že všemu rozumí, všechno ví. Je pyšný až hanba a zatím jen křičí na poušti. 
     Při skupinové relaxaci zněl do ticha hlas psycholožky o klidu a uvolněnosti, o odpoutání se... Dosud nechápal, čemu ta slova slouží, jak mu pomohou překonat závislost. Dnes mu ale naléhavě pronikla hluboko do mozku a duše, zobrazila se v nich celá bída jeho situace, ale i naděje! A ten hlas! Byl tak monotónní, ledový, a přesto z něj sálala velká síla. A on se rozbrečel, jenže pouze vnitřně. Velká škoda, že se jeho slzy nevyvalily napovrch jako vlny spodních proudů.
     Rád o sobě tvrdil, že je individualista, ale byl jen osamělý. Mezi lidmi a přáteli a věrně sloužil své »Paní Závislosti« a zároveň bezcitně ubližoval těm, kteří se mu snažili pomoci a on je svými zoufalými činy za to trestal. A právě to na něm bylo závislé. „Dvojí ti vyložím věc, z mnohého jedno vyvstane...,“ napsal Empedoklés v úvodu svého traktátu. Na jeho konci dospěl k již zmíněnému: „Jednou veškery věci Láskou se spojují v jedno, podruhé všechno zase rozdělí Nenávist sváru!“ To je ono! rozbřesklo se mu a zažil poznání. Jak si ho člověk uvědomí, dostaví se jednota se světem. Láska, s níž přichází Svoboda. Když stojíme proti sobě, když rozmlouvá s automatem, je to Svár a zuří mezi nimi Nenávist, byť se oblékla do šatů přátelství. A to je otroctví! To je osamění! 
     Chtěl svobodu a z toho, že ji nemá, vinil hlavně svou ženu a utíkal od ní do otroctví a osamění. Zdálo se, že už není síla, co ho může na cestě do záhuby zastavit. Avšak žena, kterou trápil, obviňoval a prchal od ní, mu právě v té chvíli uvěřila, že to dokáže zvrátit, ač tomu nic nenapovídalo. Byl to zázrak její lásky, která způsobila, že tomu nakonec uvěřil také on. Díky tomu se nyní mohou se svou ženou radovat a žít spolu obyčejné dny, všední okamžiky, co jsou zázračné už jen tím, že vůbec jsou.