Víra nebo věda nebo obojí?

Můj zanedlouho šestiletý vnuk si oblíbil slovo či snad číslo nekonečno a užívá ho, kde jen může. Nekonečno, odpoví i na otázku: Jede vláček motoráček, kolik vozů asi má? O to, že netuší, co nekonečno obnáší, se čerta stará.

Možná se pletu, ale připadá mi, že stejnou představu, jako má můj vnouček o nekonečnu, mají věřící o bohu (božstvech). Podle nich (aspoň těch křesťanských, v našich končinách hlavně katolických) boha nikdo nestvořil, byl tu vždycky a vždycky bude a v jednu chvíli ho  nějak napadalo, že stvoří vesmír, Zemi, člověka a vůbec všecko. Jak to udělal a co vlastně takové stvoření obnáší, je pro ně zcela vedlejší. Píšu o tom, protože se pod mým minulým textem strhla debata nejen o vzniku všeho stvořením nebo velkým třeskem a následnou evolucí, ale i na téma, zda vědec může být zároveň věřící, nebo jestli se to vylučuje. Tohle je extrakt, kdežto diskuze byla mnohem členitější a osobně jsem se jí nezúčastnil. 

Occamova břitva, čili princip logické úspornosti, říká: „Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostnit to nejméně komplikované.“ Co se však stane, uplatníme-li  ten princip na „spor“ evoluce kontra stvoření? Věřit ve stvoření světa nějakým bohem, či pomocí inteligentního plánu, je jistě mnohem jednodušší, než postupně a komplikovaně vysvětlovat vznik světa pomocí geologické a biologické evoluce a její darwinovské teorie. Použijeme-li tedy i v tomto případě Occamovu břitvu, pak bychom evoluci měli odmítnout. Princip logické úspornosti lze ale vysvětlit i tak, že není-li nějaká část teorie pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. A při výkladu evoluce se lze bez existence boha obejít, proto bychom měli podle původního smyslu Occamovy břitvy odmítnout zase boha.

A jsme tam, kde jsme byli. Princip logické úspornosti tedy pro vysvětlení vzniku vesmíru, světa a života nelze použít. Je možné se ale ptát, proč je věřit ve stvoření světa nějakým bohem snazší, než dokázat, jak to skutečně všechno vzniklo? Věřit je totiž vážně vrcholně jednoduché a nevyžaduje to od člověka žádnou námahu. Stačí se jen přimknout k určité náboženské doktríně, v oblasti, kde žijeme, převážně katolické. Kdyby se titíž lidé narodili v Indii, budou z nich buď hinduisté nebo buddhisté, kdyby na Blízkém východě, budou asi muslimové. Víra, totiž ta křesťanská potažmo katolická, se opírá o Bibli a o Ježíše, jimi vysvětluje vše a o tom, co objasnit neumí, prohlásí, že to tak zkrátka je, že je to boží záměr, co nemůže žádný člověk pochopit, neboť bůh a jeho plány člověka nekonečně přesahují.

Zřejmě věřící paní, co se do debaty pod mým textem také zamíchala, ocitovala Johannese Keplera, jehož označila za jednoho z nejslavnějších astronomů historie: „Veliký je náš Pán a veliká jeho moc a bez konce jeho moudrost, chvalte jej na nebesích, chval jej, slunce, měsíci i hvězdy řečí, která vám je dána, abyste Stvořitele chválili. Chvalte jej, nebeské chóry, chvalte jej všichni, kteří slyšíte tyto harmonie; a také ty, má duše, zpívej, zpívej čest Pánu, pokud ti je to dopřáno. Od něho, skrze něho a k němu jsou všechny věci, co ještě neznáme, i to, co jsme již poznali, jemu buď chvála, čest a sláva od věků navěky.“ 

Co z tohoto vyjádření ale plyne? Určitě, že Johannes Kepler byl věřící vědec. Velmi věřící. Avšak vzhledem k tomu, že žil na přelomu 16. a 17. století, nelze se divit jeho indoktrinaci katolickým náboženstvím a církví. Když ještě u Keplera zůstaneme, zjistíme že byl rovněž matematikem, ale i astrologem. Ovšem astrologie je „věda“, kterou dnes katolická církev už moc neuznává pro její zjevnou nesmyslnost. A on toho Kepler říkal víc. Ztotožňoval se například s odsouzením Giordana Bruna, a jeho učení o vesmíru plném sluncí považoval za kacířství. Zdá se tedy, že Johannes Kepler nebude tím pravým, kdo by mohl do otázky z titulku vnést jasno. 

A Giordano Bruno? Podle jeho názorů, ač byly jen spekulací bez konkrétních vědeckých důkazů a pozorování, nebylo ani Slunce středem vesmíru, ale jen jednou z mnoha hvězd; vesmír je podle něj nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, co mohou být i obydlené. Tvrdil, že bůh je dobrý, neboť dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, co vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý. Církvi vadilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Zajímavé je, že když jsem to o té malosti a zanedbatelnosti člověka nedávno zmínil v jedné diskuzi, velmi to poudilo jistého sečtělého a inteligentního věřícího debatéra.

Je evidentní, že se církvi a věřícím nehodí do krámu ani představa, že člověk nemusí být v centru božího zájmu. Jsem ale přesvědčen, že si bigotní věřící najdou nějaké vysvětlení, proč člověk musí být středobodem božího zájmu, přestože může existovat inteligentní život na bezpočtu planet. Najdou pro to jistě oporu také v Bibli, i kdyby měli interpretačně ohnout nějaká její slova a ocitují je zde v diskuzi. Pod náporem vědy a stále přesvědčivějších důkazů hovořících pro evoluci věřícím totiž nic moc jiného už nezbývá, než do omrzení citovat z Bible. Vlastně mají věřící svým způsobem pravdu, že člověk je v centru zájmu boha, protože boha, tedy všechny bohy stvořil člověk a ne naopak.

A že i dnes jsou věřící vědci? Inu, i vědci jsou jen lidmi a člověk se svým mozkem, v němž sídlí racionalita, emoce i fantazie, je rozporná bytost, která zároveň dokáže v mysli spojit i zdánlivě nespojitelné a věřit, že to jde. A najde dokonce pro možnost a funkčnost takového spojení i důkazy. Jak už totiž zjistil Arthur Conan Doyle, stvořitel Sherlocka Holmese: „Lidská fantazie dovede vytvářet divy, ale život je vždycky nekonečně složitější.“ Doyle vyznával rovněž zásadu, že když se vyloučí nemožné, vše ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda. No a lidstvo je teď ve fázi toho vylučování.