Václav Moravec jako prubířský kámen demokracie a svobody?

Moderátor České televize Václav Moravec přednášel na pražském Gymnáziu Na Zatlance o smyslu veřejnoprávních médií. Proč by to mělo být divné? Kdo jiný by měl studentům přiblížit média veřejné služby než ten, který tam pracuje?

Podle internetového deníku Svobodné fórum se však proti tomu na Facebooku zdvihla vlna nenávisti a někdo školu zjevně udal České školní inspekci. Šéfredaktor Svobodného fóra Pavel Šafr ve svém článku píše: Na tomto sporu je děsivé zejména to, že renomovaný moderátor je zde prezentován pouze jako zástupce jednoho politického proudu, tím pádem je jeho vystoupení před studenty prezentováno jako politická agitka. Samozřejmě že nikdo nedoloží, pro jakou stranu či politický směr Václav Moravec přesně agitoval. Inu, prostě proto, že pro žádný směr neagitoval.

Byl bych to nechal být, kdyby se zde na blogu idnes.cz neobjevil článek Libora Čermáka Na ČT bych chtěl slyšet i kritiku pražskokavárenských ideologií. Autor hned v perexu uvádí: V ČT se prý považují za nevyváženější zpravodajství. Ale když to tak prý je, proč kromě tvrdé kritiky Zemana, Babiše a Okamury neslýcháme i tvrdou kritiku politiků ze stran pražské kavárny, tedy tzv. rádoby „demobloku“? 

Čermák dále píše, že je v politickém spektru spousta nejrůznějších stran, ale patent na politickou pravdu nemá žádná, že v době komunistické totality nám byla jedna politická pravda médii vnucována a dnes je to prý totéž. A doslova to vysvětluje: Jen s tou změnou, že tam jako tu největší elitu národa ukazují politiky pražské kavárny, tj. tzv. „demobloku“, kteří jsou loajální k současné politice Bruselu. A naopak politiku našeho pana prezidenta Zemana tam prezentují jako něco, co by bylo podle nich dobré snad dokonce vymýtit.

Nevím, jestli je to naivita či hloupost Libora Čermáka, ale se svou kritikou České televize se díky ní trefil přesně do toho, co Pavel Šafr označuje za děsivé. Proč se neptám, jestli není naivní či hloupý Šafr? Především proto, že Čermákův termín „pražskokavárenské ideologie“ je nesmysl. Nic takového neexistuje. Už mnohokrát se ukázalo, že pojem „pražská kavárna“ je pouhou nálepkou. A jakou ideologii může mít nálepka. Příznačné je, že s výrazem "pražská kavárna" po roce 2000 přišla ODS, aby se vymezila hlavně vůči obdivovatelům Václava Havla a Karla Schwarzenberga, a později jej zpopularizoval zejména Miloš Zeman. 

Současný český prezident jej původně užíval třeba proti Janu Rumlovi či Janu Kalvodovi, kteří podle něj odešli s ostudou z politiky. Později označoval za pražskou kavárnu všechny, jež jsou prý zklamáni osudem, tedy lidí, kteří někdy něco byli, zastávali nějaké funkce, pak je ten osud vyplivl, takže dá se jim říkat bývalí – nikoli budoucí. Na tom je tragikomické, že podle Zemana je člověk něčím, jen když zastává nějakou funkci. Že by soudil podle sebe? Kdo totiž bude Miloš Zeman, až odejde z funkce prezidenta? Jen bývalý prezident (dříve premiér, šéf ČSSD). Bude tedy v historii zapsán jako ten, který zastával nějaké funkce, nic víc.

O to teď ale nejde. Běží o to, že za „pražskou kavárnu“ lze označit jakýkoli projev a také každého člověka podle toho, jak se to hodí stoupencům nejen Miloše Zemana, ale všem, kteří se tak jako Libor Čermák vymezují vůči lidem, jež prý jsou loajální k současné politice Bruselu. To je pozoruhodné: proti blíže nespecifikované „současné politice Bruselu“ tedy zřejmě stojí, podle blogera Čermáka, politika prezidenta Zemana. Zdá se to neuvěřitelné, ale bloger Čermák má nejspíš smutnou pravdu. Politika prezidenta Česka, členského státu Evropské unie, je v přímém protikladu vůči politice Evropské unie, které má být náš stát právě spolutvůrcem. S čí politikou je tedy politika našeho prezidenta v souladu? S politikou Číny, Ruska…?

Nebudu spekulovat a půjdu dál. Ze strany obránců veřejnoprávní České televize zaznívá, že právě ona je jakousi zárukou demokracie (Český rozhlas v tom hraje podružnou roli). Já si to nemyslím. Podle mého jsou veřejnoprávní média zbytečná. Potvrzují to vlastně i současné útoky na Václava Moravce. Jakkoli se tento moderátor bude snažit být objektivní a vyvážený, vždy může být označen za stoupence politiky pražské kavárny, „demobloku“, Bruselu, jak to učinil Libor Čermák.

Potíž je totiž v pojmech „objektivní“ a „vyvážený“. Objektivní je to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu. Není však k dispozici žádné měřítko, kterým by se objektivita dala zjišťovat a měřit, protože poznání je vždy zprostředkováno nějakým člověkem. A pokud nelze objektivitu měřit, může každý podle libosti, právě v závislosti na svém subjektivním mínění, chtění nebo zájmu, cokoli prohlásit za neobjektivní. Co je pak vyvážené? Přece to, co je v rovnováze. Pro novinařinu to představuje dát stejný prostor všem stranám jistého problému či události.

Teď si přibližme, co by striktně dodržovaný princip vyváženosti znamenal v žurnalistické praxi. Například za II. světové války by, dejme tomu, britská média měla při komentování válečných událostí poskytnout stejný prostor britskému i nacistickému pohledu. Nebo nyní, když se někdo v ČT vyjádří kriticky k přílivu imigrantů do Evropy, měla by ČT umožnit, aby byl slyšen hlas také islamistů nebo představitelů převaděčských band. Že je to absurdní? Jenže právě to je ta vyváženost.

Ve skutečnosti je to tak, že média nevznikla a neexistují proto, aby objektivně vykládala svět, ale aby přinášela důležité a zajímavé zprávy a názory a v rámci těchto procesů hledala pravdu, které by se měla snažit co nejvíce přiblížit. A pravda může být snad někdy objektivní, ale nikdy vyvážená. Pokud dva lidé budou mít dva protichůdné názory, pak jeden může být pravdivý, druhý mylný nebo lživý, nebo oba lživé, ale vyvážené nebudou. Leda by pravda byla, jak se říká, někde uprostřed, pak budou však oba názory částečně mylné nebo lživé.

Ale od obecných úvah k tomu, proč někomu vadí Václav Moravec. Pavel Šafr ve svém článku napsal, že Moravec vychází při práci z hodnot, jako jsou: ústava parlamentní demokratické republiky, dodržování pravidel demokratického státu, svobodná společnost, v níž veřejnost má možnost kontrolovat vládu, veřejný zájem na férové správě státu, kritický rozum, obecná logika a snaha dobrat se k pravdě o konkrétních věcech. Zřejmě právě tyto hodnoty jsou někomu trnem v oku. 

Naproti tomu Libor Čermák sice uznává právo každého novináře na kritiku, ale byl by prý rád, aby se tam (zřejmě míněna ČT) stejným způsobem objevovala i tvrdá kritika takových témat jako je politická korektnost, multikulturalismus, městští liberálové, a především tvrdá kritika politiky současného tzv. „demobloku“. Tyto požadavky jsou vyjádřeny tak absurdně, že se ani nechce věřit, že by to mohl myslet vážně. 

Novinář má kritizovat všechno, co je zlé a špatné, ať je původcem kdokoli. Nelze si však za téma  vybrat existující jev, a pak jej zkritizovat jen proto, že existuje. Žádné médium si nemůže také říct – zkritizovali jsme Zemana a Babiše, takže teď musíme stejnou měrou zkritizovat Kalouska a Fialu, abychom byli vyvážení. Platí to samozřejmě i obráceně. Šafr má pravdu, že každý novinář musí vycházet z určitých hodnot. Z jistého hodnotového systému musí vycházet i celé médium. A má snad někdo něco proti hodnotám, které Šafr uvedl, že z nich vychází Václav Moravec?

Poznámka: Texty v kurzívě jsou citace.

Zdroje:
https://www.forum24.cz/utoky-na-moravce-ukazuji-jak-jsou-u-nas-ohrozene-zakladni-hodnoty-svobody/

https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=720456