Tlustá dafnie a spálená deka (povídka o tragédii mého života)

Můj život je od nepaměti nešťastný. Třeba hned dnes jsem si musel dát k obědu něco jako boloňské špagety a o svém milovaném kuřeti jsem si mohl nechat akorát tak zdát. Doma žádné nebylo a jít si pro něj do obchodu se mi nechtělo.

A taková neštěstí mě potkávají co chvíli. Odpoledne jsem pak musel s manželkou, dcerou a vnoučkem na koupaliště. Nic, co by mě nějak těšilo. Lehl jsem si tam aspoň na záda na deku a dioptrickými multifokálními brýlemi se slunečním filtrem pozoroval oblaka letící po temné modři oblohy s nádechem šedi. O těch brýlích se tolik rozepisuji, neboť mi pomohly rozložit bílé sluneční světlo na duhu, do barev spektra a šíleně bělostné mraky se proměnily na rej fialových, purpurových, červených, zelených, azurových a modrých tónů... 

Rázem jsem si vzpomněl na dávné doby, kdy mi bylo tak osmnáct, devatenáct let a občas, znechucen a zmožen veškerou tou nihilistickou bídou světa a svého života, jsem zdrhl do lesů křivoklátského revíru, lehl si tam naznak na známé místo, kde se terén lámal do údolí a nebe náhle spadlo tak blízko, nízké zkroucené borovice omamně voněly, tmavozelená tvrdá lesní tráva šimrala na rukou a světlo mělo měděný odstín. Jenomže tam jen šuměly větve a potok v údolí, čas od času se ozval nějaký pták, ale tady na koupališti pořád ječely děti a zalétaly ke mně i útržky blbých keců, co mezi sebou vedli dospělí. Oblaka se začala trhat na cáry, které se podobaly odporným chuchvalcům, jako když se ve zkumavce začne tvořit sraženina. Radši jsem se posadil a pozoroval lidi.

Je jen málo tvorů tak hnusných, jako člověk. Takový vychuchol, lhostejno zda pyrenejský či volžský, potkan, matamata třásnitá, hrotnatka řečená dafnie nebo štěnice jsou nádherní živočichové, všechno je na nich dokonalé a účelné. Zato ale lidé jsou většinou neforemní a tlustí a když se svléknou do plavek, je to jedna velká hrůza. Při chůzi se jim natřásají tučné zadky, rozbředlá stehna a měkká břicha a když pak ta otylá panděra čváchnou na deky... Fuj! Taková dafnie nemůže být tlustá, tedy může, ale dlouho nepřežije. Uznávám však, že pro akvarijní rybky znamenají tlusté dafnie požehnání. Abych ale nebyl na lidi tak přísný, i mezi nimi se najde pár vydařených, převážně dětských a ženských exemplářů. Snad jsou i nějací hezcí chlapi, ale těch si nevšímám.

Jako zrovna hned vedle se vyvalovala na dvou dekách romsko-česká skupinka a jedna asi patnáctiletá velice snědá cigoška, holka jako obrázek, prohlásila, že chce být úplně černá, že je to dneska zase in. Nechápal jsem, jak zrovna ona může říkat zase a ani to, jak že se  chce ještě více opálit. Kdybychom byli v rovníkové Africe, tak prosím, ale tady. Potom tahle holka nutila asi svou bílou matku, aby s ní kamsi šla a pobízela jí slovy, že stejně říkala, že chce mít postavu do léta, tak jí pohyb jen prospěje. Obě pak odešly zhruba padesát metrů k občerstvení, tam si koupily hranolky s tatarkou a cpaly se jimi už cestou zpátky na deky. Je pravda, že přitom žvýkaly, a to určitě představuje také jistý výdej energie. Koukl jsem se jinam, poněvadž mě vyrušilo něco, co se podobalo zpěvu. Asi desetiletý vietnamský kluk si tam notoval: „U starýho mlýna teče řeka líná...“

Manželka mi stylově navrhla, abych šel taky do vody. Namítl jsem, že bych rád, ale že je tu voda poměrně dost vlhká a nevím, co to udělá s mými klouby. Nic naplat, musel jsem tam skočit. A taky hned, chápete to neštěstí, jsem byl mokrý jak prase. A prasata bývají hodně mokrá. Tu skutečnost dokládá třeba šunka z marketu, z níž většinou voda jen kape. Avšak na druhou stranu musí člověk sem tam nějakou tu nesnáz překonat, ať je kde je, neboť jak kdysi říkával můj starý kamarád – všude šunka o dvou kůrkách.

Jako nedávno jsem byl na Moravě a s manželkou jsme chodili nazdařbůh městem. Cesta nazdařbůh zavedla v jedné uličce mou ženu do jakéhosi obchodu. Čekal jsem na ni venku,  sedl si na parapet u výlohy a potahoval z elektronického inhalátoru nikotinu. Vturánu u mě bylo pět skautů tak od dvanácti do čtrnácti let a jestli se můžou se mnou vyfotit. Zadumal jsem, zda nejsem podobný nějakému známému zpěvákovi, herci nebo podobné existenci, ale pak tu eventualitu zavrhl a zeptal se skautíků proč. Odpověděli, že ve svém skautském oddílu hrají takovou bojovou hru a v té mají jako jeden úkol vyfotit se s pánem s knírkem. Chtěl jsem se dotázat, proč to musí být pán a ne třeba ženská, ale pak jsem si řekl, že jim to nebudu komplikovat. „Když se se mnou vyfotíte, získáte bod do té vaší hry?“ ujišťoval jsem se. Horlivě přikyvovali, až jim poskakovaly cípy hnědavých šátků kolem krků.

Tedy tohle. Člověk se tady celý život od rána do soumraku a často i po něm snaží, usiluje, lopotí, studuje, učí se různé kraviny, dře do úmoru, aby přinesl lidem poznatky a pro tyhle skautíky jsem pán s knírkem. To mám za všechno. Celý můj život, všechno jeho bohatství se pro ty haranty smrsklo do chlupů pod nosem. Jako bych nikdy nic jiného nevykonal, než si nechat narůst fousy nad horním rtem. A přitom jsem toho společnosti už odvedl tolik a ještě mám tolik co světu dát. Například..., no nebudu to všechno vyjmenovávat, na to teď není čas. Ale knírek se povedl, to je fakt. Ještěže mě a manželku cestou zpátky do Čech potěšila v Leo expresu mladá palubní stevardka, která po nás chtěla občanky, neboť jsme si koupili jízdenky pro cestující šedesát plus a prý na to nevypadáme.

Je ovšem možné, že si ta holka ve vlaku jenom zapomněla brýle a tudíž blbě viděla. Tohle mě napadlo, protože mi před časem v autobusu jeden sotva dospělý mladík uvolnil místo k sezení. Málem mi to vyrazilo dech a museli mě resuscitovat. Řekl jsem si však, že jim tu nebudu hrát divadýlko a posadil se. Chlapec se postavil do uličky a hned vedle sebe uviděl jakousi svou známou. Byla to krásná holka, nebo jí za takovou aspoň považoval, neboť byl zjevně potěšen a bezprostředně si s ní domlouval rande. Napřed souhlasila, ale potom si vzpomněla, že si musí ještě zajet do jednoho obchodu koupit levnou bílou deku. „Tak si ji ušij,“ navrhoval on. – „Potřebuju tu obyčejnou lehkou bílou deku z umělotiny,“ vysvětlovala dívka. – „Na co ji potřebuješ?“ staral se. – „Chci zjistit, kdybych měla kilo tý deky a spálila ji, kolik z ní získám tý spáleniny,“ objasnila ta holka s vážnou tváří.

Pod dojmem právě vyslechnutého surrealistického rozhovoru jsem si znovu uvědomil, že je můj život nepřetržitou řadou neštěstí a přemýšlel, kolik ze mě zbude na váhu popela, až mě nakonec spálí v krematoriu. Doma jsem si pak konečně dal vytoužené kuře. To spálené nebylo, ale naopak krásně vypečené a já si řekl – aspoň něco.