Tisíc znaků na talíři (9) Daeš – místo k žití?

Rozumím tomu, že v časech, kdy katolická církev u nás (míněno v celé Evropě) měla velký podíl i na „světské“ moci a kdy vlastně určovala způsoby chování i mravy, přijali lidé její dogmata a stanoviska a nedovedli se jim bránit.

Pokud člověk žije v zemi, kde panuje určitá ideologie, musí k ní mít vztah, ať chce nebo ne. Pak se dá do jisté míry omluvit či aspoň chápat, že ho ta ideologie strhne, neboť mu připadá, že nelze čelit vodopádu. Co však uchvátilo jistou třicetiletou Belgičanku na Islámském státu, jak jsem četl, aby kvůli svému muslimskému manželovi sama přestoupila na islám a odešla dobrovolně za svým mužem napřed do Tuniska a pak do Sýrie a přidala se tam k Daeš? Slova strhnutí a vodopád jsem si vypůjčil právě z jejího vyjádření. Byla prý  zradikalizována a přesvědčena, že chalífát je jediným možným místem pro život její rodiny i její vlastní. Údajně až tam pochopila, co je teror. Asi proto, že mohla chodit ven jen v burce a doprovodu manžela, neměla mobil ani přístup k internetu... To chce mít vážně mozek Einsteina, aby třicetiletá žena přišla na to, že je zlé třeba odpalovat výbušniny mezi lidmi. Jí se podařilo i s dětmi utéct domů. Aspoň, že tak, než sama způsobila nějakou hrůzu nebo k ní přispěla.