Svoboda – za cenu života

Z existenciálního hlediska se člověk může opravdu svobodně rozhodnout jen tehdy, když je ochoten za své rozhodnutí obětovat vlastní život. Avšak člověk, uvězněný ve svém těle, mysli a na této planetě, není svobodný nikdy.

Každý, kdo uvažuje o svobodě, dojde dřív nebo později ke zjištění, že svoboda je velmi a velmi široký a obsáhlý pojem, prostorově široký a obsáhlý a metafyzicky nekonečný. Hned na to si uvědomí, že prostor pro jeho vlastní svobodu je zase trojrozměrně naopak velmi těsný. Kdysi, abych se osvobodil od toho, čím jsem se sám svázal, musel jsem od základu přehodnotit vlastní život, o co mi v něm jde, odkud kam mířím ve svém bytí a snažení. A tohle právě bylo mé osobní obětování života. Obětování starého života za nový. Dál to ale nebudu rozebírat.

Potíž je v tom, že lidé v drtivé většině o svobodě uvažují jako „o svobodě od něčeho“. Ale to je pouze jeden pohled, jedna výseč pojmu svoboda. V tom pojetí se jedná o svobodu od tyranie a rozličných a pestrých forem útlaku, od povinností všeho druhu, od nejrůznějších omezení, diktátů a manipulací, od svého těla, od bolesti, od strachu. A proč se lidé od toho všeho chtějí osvobodit? Přece kvůli tomu, aby si mohli dělat, co chtějí, co je napadne, aby mohli realizovat své rozmanité zájmy. Jenže takové svobody žádný člověk nikdy nemůže dosáhnout, ani jiný žijící fyzický tvor. Nemá k tomu prostředky ani předpoklady, a ty nutně potřebuje, což samo o sobě činí svobodu od něčeho podmíněnou, časově a prostorově omezenou. Avšak omezená svoboda není svoboda, respektive je to žádná svoboda.

Nejlépe si to člověk představí, nahradí-li „svobodu od něčeho“ slovním spojením „svoboda volby“ a za prostředky a předpoklady dosadí „peníze“, respektive vlastnictví hodnot, jichž jsou peníze ekvivalentem a za které jsou jiní ochotní konkrétnímu člověku svobodu volby umožňovat. V tom smyslu je svoboda vážně jen marketingovým produktem doby. Reklama v koncentrované podobě volá do světa: „Mějte peníze, můžete mít všechno!“ Rozvést to lze i takto: „Mějte peníze a získáte moc a máte-li moc, můžete všechno!“ V zásadě se tím dostávám ke konstatování, že svobodu, svobodnou volbu pro sebe získává člověk na úkor druhých. Je to na jedné straně boj o přežití, „přirozený“ výběr (přežívá ten silnější, nějakým způsobem schopnější...) a na straně druhé sobecké dosahování vlastní svobody metodou „zotročování“ druhých, různými formami zotročování – násilím, zastrašováním, koupí, manipulací, indoktrinací.

Snít o svobodě může úplně každý, i otrok o ní může snít. Sen ale není skutečnost. Otroci také za osvobození se od svého otroctví vždycky bojovali, nebo se z něj snažili uprchnout. Ale ani otrokář není nikdy svobodný, neboť je v jistém smyslu v zajetí svých otroků. Mocný je zase v zajetí své moci a boháč v zajetí svých peněz a svého majetku. Taková zajetí jsou sice příjemnější než zajetí otroka, snad, nicméně je to zajetí a ne svoboda. Může se zdát, že na to, jak dosáhnout opravdové svobody, přišla východní filozofie. Tím, co člověka tíží jako kameny, co ho spoutává, jsou jeho potřeby, bažení a chtění. Zbavme se tedy potřeb, po ničem nedychtěme, nic nechtějme a pak budeme svobodní. Jen mrtvý nemá ale žádné potřeby. Křesťané svým způsobem dospěli k něčemu podobnému. Svobodná může být jen duše, a ta je věčná. Po smrti tedy, na onom světě bude každý svobodný.

Je ovšem otázkou, jestli to, po čem lidé opravdu touží, je svoboda. Spíš prahnou po štěstí. Jenomže štěstí je něco tak prchavého, neuchopitelného a proměnlivého, že není snadné ho dosáhnout. Štěstí se třepotá jako motýl, který je v tom letu a třepotání nádherný. Pokud ho ale člověk chytí, nezmizí snad barvy, kresby a ornamenty na jeho křídlech, ale to, co na motýlovi bylo opravdu krásné, ten třepotavý let, který barvám, kresbám a ornamentům dával smysl, je rázem pryč. Také jenom těžko nalákáte skutečnou ženu k sobě domů na sbírku motýlů. (Pardon, nechal jsem se unést tou představou, ale nepatří to sem.)

Přesto si ale myslím, že svoboda je nejvyšší lidská hodnota. Vnitřní svoboda, ne svoboda od něčeho a lze ji dosáhnout. A je to svým způsobem docela snadné. Stačí si uvědomit, že je člověk pouhým člověkem, tedy živým a smrtelným tvorem, co se nachází spolu s jinými lidmi a tvory na určitém místě obrovského, nepředstavitelně velkého a složitého systému a že podmínky k jeho bytí jsou hodně speciální a křehké a jeho čas je velmi omezený a že je jenom na něm, čím ho v daných dimenzích naplní. Stačí, aby si uvědomil, že k tomu, aby žil a realizoval se, potřebuje jednak málo a zároveň hodně, že se neobejde bez mnohých jiných lidí a ti zase bez dalších... a všichni bez jiných tvorů a bez spousty okolností. Prostě, že člověk nikdy není ostrov sám pro sebe (jak napsal básník John Donne) a vysvětloval to dále „...smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ Ernest Hemingway pak tato slova využil jako motto svého úchvatného románu „Komu zvoní hrana“.

Zmínil jsem, že dosáhnout vnitřní svobody je svým způsobem docela snadné. Avšak to, co si k tomu musí člověk uvědomit, doopravdy uvědomit, je velmi a velmi těžké si uvědomit. Jak si to ale uvědomí, pochopí, že jen ten je svoboden, kdo přeje a dává svobodu i jiným a všem ostatním. A tohle je naprosto a zcela nejtěžší věc. Je to svoboda za cenu změny svého nazírání na život, za cenu změny svého života, tedy za cenu svého života.

K napsání tohoto blogu mě inspiroval text Jiřího Jiroudka – Svoboda. Svoboda? Nic, než marketingový produkt doby! (http://jiroudek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=550555)