Svět po Nice a pokusu o puč v Turecku

Jaký je svět těsně po teroristickém útoku náklaďákem ve francouzském Nice a po pokusu o vojenský puč v Turecku den na to? Myslím, že zhruba stejný, jako před těmi událostmi, s vědomím, že se svět trochu mění každým okamžikem.

Stanou-li se dva dny po sobě podobné násilné či zvratové události, jako se udály v Nice ve Francii při oslavách výročí pádu Bastily a v Turecku při pokusu části armády převzít moc ve státě, v řadě lidí u nás i jinde to vzbudí dojem, že se právě život na zemi hroutí a když ne život jako takový, tak aspoň lidský řád. Jestliže v geologických dějinách planety Země asi dvanáct tisíc let bez ustání soptily všechny vulkány, jak jsem se někde kdysi dočetl, tak to život skutečně málem globálně zničilo. Ale takové tragické příhody, co se zběhly v právě uplynulých dnech, tu sílu nemají.

Jsou ale příležitostí k mnohým spekulativním, apokaliptickým a panikářským komentářům třeba zde na blogu; „zasvěceným“ tím víc, čím méně jejich autoři vědí o jejich podstatách a povahách. Někteří komentátoři však ani tak nepanikaří, jako jen přikládají své třísky a svá polínka na doutnající popel veřejné virtuální komunikace. Jsou to lidé, jimž nevyhovuje klid a mají rádi, když se něco děje, touží po adrenalinu a vzrušení. To chápu, ale je mi líto těch naivních dušiček, které hecířům a panikářům na jejich úvahy a vývody skáčou a obávají se pak budoucnosti. Potom se můžeme dočíst pohoršené reakce na výroky Michala Horáčka, potenciálního kandidáta na post prezidenta, že žijeme v nádherné době, které uveřejnil na svém FB profilu.

Pokud si uvědomíme, že ani dvě nejstrašnější série násilných událostí, co se odehrály ve 20. století našeho letopočtu, v konečném důsledku nezlomily lidský vývoj, můžeme získat lepší zorný úhel náhledu i na všechny další neštěstí a tragédie. Dvě světové války cesty vývoje lidstva jistě pozměnily a narušily, mnozí je zaplatili svými životy a utrpením, ale svět se nezhroutil, ani ten lidský ani ostatních životních forem. Navíc na zemi neustaly války a násilnosti ani mezi světovými válkami ani po druhé světové válce, vlastně byť jen na jediný den. Jenže se to v posledních více než sedmdesáti letech odehrávalo většinou daleko od naší zemičky, a tak nás to tolik netrápilo. Kromě toho jsme to mohli přes čtyřicet let z těch sedmdesáti glosovat po svém akorát tak doma polohlasem, neboť i stěny měly tenkrát uši.

Svět nabral poněkud jiné obrátky po 11. září 2001, kdy islámští teroristé zničili „dvojčata“ v New Yorku. Ale proč? Protože světová supervelmoc Spojené státy americké to pojala totiž jako válečný akt vůči ní a vyhlásila terorismu válku. A poněvadž USA jsou akceschopnou unií, mohly se dít odvetné kroky a válka s terorismem trvá stále. A my jsme její součástí, to bychom neměli ztrácet ze zřetele. Tehdy nám to ale bylo v podstatě jedno, neboť zlé věci se odehrávaly daleko od našich hranic. Nyní, kdy probíhá imigrační příliv do Evropy, jsme si náhle začali uvědomovat, že se nás ostatní svět a události v něm týkají. Teroristické činy a jiné násilnosti dorazily také na okraj Evropy, nebo vtrhly masivněji rovnou do ní, přímo do Evropské unie, která je sice naše, ale zároveň to tak většinou necítíme.

Co však vidíme, že o nějaké akceschopnosti Evropské unie se nedá hovořit, že je to stále jen volný svazek států, které buzeruje bruselská byrokracie a více či méně hloupé nápady evropsko-unijních politiků. Že si v Evropské unii Junker, Merkelová a kdekdo další jenom přihřívají své polívčičky. No a když oni mohou fakticky, proč by si je nemohl ohřívat každý z nás aspoň zde na blogu ve virtuálním prostoru?

Všimněme si, jak rozporuplně u nás reagujeme na pokus o vojenský puč v Turecku, jak jen rozdílně vnímáme tureckého prezidenta Erdogana, zatímco USA mu okamžitě vyjádřily podporu. V té souvislosti si vzpomínám na pasáž z knihy „Studená válka“ od Johna Lewise Gaddise, kde jeden americký politik řekl o jugoslávském vůdci Titovi, když se Jugoslávie trhla od Sovětského svazu: „Tito je sice zkurvysyn, ale teď je to náš zkurvysyn.“ Když se nad tímto hodně vulgárním výrokem zamyslíme, vystihuje podstatu rozdílných přístupů USA a zemí nynější EU k dramatickým událostem ve světě.