Svátek – nesvátek, přijmout – nepřijmout (volbu)

V České republice je 17. listopad státním svátkem, Dnem boje za svobodu a demokracii. Podle řady zdejších blogerů ale žádným svátkem ani není, neboť prý není co slavit. Názor je to legitimní, protože máme svobodu slova.

Státním svátkem je 17. listopad od roku 2000, kdy ho ustanovil Parlament ČR, čili poslanci demokraticky zvolení ve všeobecných parlamentních volbách, jež vynesly křeslo premiéra současnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Často stejní lidé, co neuznávají 17. listopad za státní svátek a veřejně to hlásají, ale nyní tvrdí, že nikdo nemá co protestovat proti Miloši Zemanovi, protože byl přece zvolen většinou v demokratických volbách. A menšina by pak měla uznat demokratické rozhodnutí většiny. Vždyť to řekl i Andrej Babiš, a ten byl zvolen demokraticky za člena Poslanecké sněmovny a získal post vicepremiera.

Srovnám-li si to všechno pěkně za sebe, vychází z toho, že by lidé měli 17. listopadu slavit a nežvanit cosi, že tenhle svátek neuznávají, že to byla šaškárna, podvod, zinscenované divadlo... Státní svátkem učinil 17. listopad demokraticky zvolený Parlament a pokud se to některým nelíbí, měli by apelovat na kandidáty voleb do Poslanecké sněmovny 2017, aby tento svátek zrušili. Jestli ho ale nezruší, zase by všichni měli držet papuly a slavit a slavit.

Zní to absurdně? Ano, ale tak asi uvažují ti, co odmítají kritiku prezidenta a protesty proti jeho činům. Kritici a demonstranti si mají prý počkat na další prezidentské volby. K tématu demokracie se vyjádřil Andrej Babiš: „Co ještě chybí? Máme svobodu, každý může říkat, co chce, demonstrovat, cestovat i podnikat. To je dobře. A kromě toho si lidé za politiky a prezidenta mohou zvolit, koho chtějí. Ať proti tomu lidé protestují, ale menšina by to měla demokraticky akceptovat. Místo toho by ale někteří chtěli měnit politiky, vládu a prezidenta na náměstích. V roce 1989 jsme to udělali, protože jsme nebyli svobodní. Teď ale svobodu a demokracii máme a občané budou zase mít možnost si své politiky vybrat příští rok do Sněmovny a v lednu 2018 prezidenta. To je ten největší projev demokracie.“

Velmi zajímavé. Dost dobře si ale nedovedu představit, jak lze proti něčemu protestovat a zároveň to akceptovat. Nebo je to míněno tak, aby si lidé protestovali, když je to baví, ale  nesmí požadovat odvolání politiků, neboť to už je přes čáru? A proč by vůbec demonstranti nemohli chtít měnit politiky, vládu či prezidenta? Chtít může kdokoli cokoli. Jiná věc je, zda to dostane. Omezovat demonstranty v požadavcích zavání ale oklešťováním demokracie. A pokud po něčem takovém někdo volá, má nejspíš obavy, aby protesty nezískaly takovou podporu, že by se posty politiků ocitly opravdu v ohrožení. Návrh zákona proti hanobení prezidenta republiky je už pak vyloženě snahou zase o kousek vrátit poměry před listopad 1989. Poslanci, co s tím přišli, dali svým návrhem odpověď na to, jestli myslí normalizačně nebo ne.

Když se ještě vrátím k tématu, zda by měla menšina přijmout výsledky demokratické volby, ptám se, jestli u nás po listopadu 1989 někdo vůbec přijal něco, co se mu nelíbilo? Je to zvláštní, jak jsme v krátké době proměnili, když jsme dříve více než dvacet let strpěli komunistickou normalizaci. Akceptoval snad někdo z těch, co ho nesnášeli, Václava Havla coby prezidenta a uznal jeho význam? Jak jsem četl kolem letošních Havlových nedožitých osmdesátin třeba některé zdejší blogy, řekl bych, že ani náhodou. Uklidňuje mě však, že to jsou ve skutečnosti většinou jen řeči a demonstranti, že jsou převážně pouze křiklouni. Ale zároveň mě to znepokojuje. Napadá mě totiž, jestli to třeba není spíš naopak. Řečí všichni máme šestapadesát, spekulujeme, konspirujeme, přitom se ale fakticky necháme pokorně stříhat jako ovce. Sebe z toho nevyjímám.