Štěpánské úvahy o vyhořelých lidech

Význam Vánoc je hlavně duchovní a v souvislosti s nimi se vždy hovoří o potřebě zastavit se ve shonu, usebrat se, a přesto pokaždé podnikáme hektické přípravy, zběsilé nákupy a poetiku Vánoc vnímáme optikou materiální hojnosti.

Dnešní Vánoce mají pro většinu lidí s duchovní oslavou narození Krista společné jen kulisy a rekvizity. Na tichou meditaci skoro nikdo nemá čas. Kouzlo Vánoc dostihne stejně ale každého. I ty, co vidí hodnoty jen v materiálních statcích a vnější okázalosti. Zklidnit se, utřídit si myšlenky, hodnoty, říct si, co je důležité a co není, smířit se i s vlastními zlobami a vášněmi, se sebou samým – ten duchovní rozměr totiž potřebuje každý. Měli bychom si však pro něj chvíli najít častěji než pouze jednou do roka. To se ovšem lehko napíše, těžko ale udělá. Ve skutečnosti se k tomu nedostaneme ani na ty Vánoce.

Žijeme prý v uspěchané době. Ale to není přesné. Denně se na nás valí ze všech stran a z nepřeberných zdrojů záplava informací a podnětů. Jsme svobodnější, než kdy v historii lidé byli a zároveň jsme lapeni v nejhorším otroctví, jaké si lze představit a úniku z něj není, neboť ty obojky otroků jsme si nasadili sami. Nežádá se po nás ani tak poslušnost a úcta k „vrchnosti“, ale výkon a my sami chceme být co nejvýkonnější, stihnout toho stále víc, abychom měli stále víc – víc peněz a díky nim víc pohodlí a blahobytu, víc požitků, víc zážitků, víc si užili. Chybí nám ale směr cesty. Metafyzický směr. Jsme zajati v zrcadlovém labyrintu, zdá se nám, že za něčím jdeme, aby se v zápětí vyjevilo, že je to jenom odraz v zrcadle, klam a přelud.

Donedávna vládla ve společnostech hierarchie, disciplína a informační monopol moci vůči lidu. Čím dál do minulosti půjdeme, tím byly tyto faktory zřetelnější a přísnější. Stát, církev,  zaměstnavatelé, zkrátka „vrchnost“ vydávala nařízení a jejich plnění vyžadovala většinou tvrdě. Oceňovala se poslušnost, loajalita a věrnost. Na takové systémy se sice dalo žehrat či nadávat, ale venkoncem byly srozumitelné a lidé se v nich za ta nesčíslná staletí naučili žít. Bylo to ne snad lehké, ale přehledné žití. Role byly jasně rozdány, společnost zřetelně stratifikována a pouze sem tam někdo pronikl do vyšší vrstvy, nebo naopak propadl do té nižší. A spokojenost lidu se odvíjela od toho, jak se o něj vrchnost dokázala postarat.

Nic z toho ale nyní už neplatí. Ne že by všechny zmíněné faktory zmizely. Ony existují, ale jsou stále méně zřetelné. Ztratily se v přemíře všeho a ve formální svobodě. Člověku dnes jakoby nikdo už nerozkazoval, všichni mají možnost volit a vybírat si z obrovské nabídky, tak velké, že nevíme, co a proč by mělo být lepší, než to druhé. A každý usiluje o úspěch, který je cestou k bohatství a slávě. Jelikož tyto hodnoty jsou ale z své podstaty pomíjivé a samy o sobě nepřinášejí štěstí a spokojenost, zakrátko ani netušíme, k čemu jsou dobré. Je jistě lepší, když se člověk primárně spoléhá sám na sebe a na druhé či stát, jen když to sám nezvládne a není-li vyhnutí. Jenže nás to zase žene za výkonem, lidé vykořisťují sami sebe, neboť věří sloganům o efektivitě a motivaci. Disciplínu nahradila výkonnost, nicméně  k velkému intelektuálnímu průlomu obecně nedošlo.

Asi nejlíp je to vidět v oblasti informací. Můžeme si vybírat prakticky z nekonečného počtu zdrojů, ale že bychom kvůli tomu byli chytřejší a lépe chápali svět a procesy, co se v něm odehrávají, se nedá říct. Neznáme klíč, podle něhož si z nabídky vybírat. Člověk si něco přečte, nebo něco zhlédne či vyslechne a připadá mu to třeba pravdivé a moudré, aby to vzápětí někdo jiný stejně pravděpodobně zpochybnil a vyvrátil. Všechno se nám smíchalo do nepřehledného chaosu a my si nejsme jistí, co je hodnotnější. Nikdo už není autoritou. Přemíra dat nevede k jasnějšímu vysvětlení světa, ale k jeho znejistění a zakrytí. Čím více informací, tím je neuspořádanější. Přemíra dat svět neobjasňuje a žádnou pravdu neskýtá. Můžeme ovšem sami hlásat své pravdy, jako třeba tady na blogu. Ale jak se prosadit mezi jinými? Tu naši pravdu si přečte například pět set, dva tisíce, třicet tisíc lidí, můžeme získat  třeba nejvyšší možnou karmu... No a co? 

Občas se někomu podaří zaujmout natolik, že na tom začne vydělávat. Jenže více peněz může přinést jen vlastnictví více předmětů, více konzumu, více pohodlí a blahobytu, avšak  neznamená více života. A to všechno vede jen k frustraci a ten pocit zmarnění nakonec způsobí vyhoření člověka. Cesta z toho bludného kruhu je údajně banální. Stačí prý, aby se člověk soustředil na přirozené potřeby svého těla i své duše, nespěchal, nechtěl mít, co nepotřebuje, nechtěl vědět, co znát nemusí. Člověk by si měl pečlivě vybírat, naslouchat sobě i jiným, přírodě i světu. Co je však přirozené v realitě, která je stále více virtuální? Jak naslouchat přírodě a světu, když je čím dál umělejší. Jak naslouchat vyhořelým lidem, ze kterých mluví většinou reklama, televizní seriály a konzum. 

Jsme přesvědčeni, že se musí vše stále vyvíjet, že je potřeba, abychom se vyvíjeli sami a kráčeli vpřed. Kam ale? To se na kouli špatně rozhoduje. A ve vesmíru, kde není dole ani nahoře, nalevo ani napravo, ještě hůř. Nicméně občas nějaké kouzlo způsobí, jako třeba to vánoční, že se všechno na okamžik jakoby zastaví a nabídne nám šanci tu chvíli prožít. A zanedlouho bude konec jednoho a začátek druhého roku a s ním další příležitost uchopit kouzlo zlehka do ruky. Ale pozor, je křehké a nestabilní a snadno se rozpustí v alkoholu, rozcupuje v umělém veselí a rozplizne v záři obrazovky při sledování nějaké silvestrovské televizní šou. Šťastný nový rok!