Řešíme hrozbu islamizace nebo komunistickou minulost?

Demonstrace proti »islamizaci« Evropy, co se konaly 6. února 2016 v řadě míst našeho kontinentu, se nevyhnuly ani České republice. Naopak, »žhaví« odpůrci imigrantů i jejich příznivci u nás se na ně přímo těšili.

     Odezva demonstrací v české společnosti, ač se jich zúčastnily nějaké tisíce lidí, je však podle mého názoru relativně malá. Zdá se tedy, že to konkrétně u nás není s radikalizací společnosti až tak horké, jak by se mohlo na první pohled jevit a jak by si někteří možná přáli. A je to logické, naši zemi uprchlická krize zatím příliš nezasáhla. To jistě musí chladit zápal i těch největších odpůrců a přívrženců imigrantů, byť jsou třeba slova hodně vášnivá a exaltovaná, drsná i nechutná, což se zřejmě nejvíc projevuje ve virtuálních diskuzích na různých sociálních sítích, webech a blozích. Silná slova, zejména v podobě skandovaných hesel, zaznívala pochopitelně i při sobotních demonstracích. Těch několik excesů, co se při demonstracích událo, bylo přitom možná zinscenováno. Kým a proč, se můžeme zatím jen dohadovat. Snad proto, aby vznikl dojem, že se u nás něco opravdu děje. Nebo ty činy spáchali agresívnější jedinci či izolované skupiny.
     Jinak, co vím, lidé převážně žijí své běžné životy a jsou pro ně aktuálnější jiné starosti, než problémy imigrace, ačkoli je bezesporu většina společnosti naladěna jednoznačně protiimigračně a lidé určitě mají obavy o budoucnost svou, země, Evropské unie a světa. Nebudu ale nyní imigrační krizi a její reálné a možné i předpokládané dopady rozebírat, ani shrnovat události. Jde mi o jinou věc. V souvislosti s přílivem uprchlíků do Evropy velice stoupla četnost rozborů islámu jako náboženství a ideologie a také fenoménu islamismu. Často jsou k slyšení i k četbě slova jako evropská a česká kultura, hodnoty a tradice, láska k vlasti, svoboda, demokracie, svoboda slova, cenzura, ale i tolerance, lidskost, xenofobie, nacismus, fašismus..., množí se amatérské i odborné sondy do naší (evropské) politické a náboženské historie.
     Samozřejmě, že tato (patetická) slova a různé klidné a vzteklé úvahy souvisejí s krizí vyvolanou imigrací. Napadlo mě ale, že se jimi nesnažíme řešit ani tak to, co se odehrává v současnosti a co by se mohlo stát. Co když se ve skutečnosti, když se bojíme islamizace Evropy, zabýváme svou identitou, svým nejednoznačným a rozpolceným vztahem k naší nedávné minulosti pod vládou komunistické ideologie? Bez ohledu na to, že si lidé z těch mladších generací osobně nepamatují život v socialistickém Československu za podmínek světa rozděleného do dvou protichůdných soustav soustředěných kolem supervelmocí – SSSR a USA – a jejich soupeření. Ti mladší žijí totiž v rodinách a pohybují se v prostředích spolu se staršími, kteří si ony časy pamatují. Pokud by tato myšlenka byla správná, potom by se lépe dalo vysvětlit, proč se tak vehementně stavíme proti imigrační vlně, i když se u nás v tomto směru tolik neděje. Motiv vycházející z pocitu větší odpovědnosti našich lidí za události a dění v zahraničí se mi přitom nezdá příliš pravděpodobný.
     Tato myšlenka mě napadla, když jsem si vzpomněl na knížku francouzské historičky Francoise Mayer »Češi a jejich komunismus«, co byla prvním pokusem o reflexi české historické paměti komunismu, formující se v 90. letech 20. století a kterou jsem měl čest studovat. Autorka si v ní dala za cíl zjistit, „čím se stal komunismus v českých představách po roce 1989, jaké místo zaujímá v procesu politické identifikace“. Dle Mayerové vykazuje pozorování české společnosti v desetiletí do roku 1999 celou řadu paradoxů a rozpory za zdánlivě homogenním odvržením komunismu svědčí o tom, že je politický a společenský vztah k minulosti víceznačný a rozpolcený.
     Postkomunistické režimy střední Evropy vesměs budovaly svou legitimitu na odvržení komunistické zkušenosti a svou novou identitu zakládaly na mýtu o zániku komunismu. Měnily se názvy států, státní znaky, přejmenovávala místa, strhávaly sochy a kromě těchto symbolických aktů se snažily vyrovnat s rozchodem s komunismem, jakožto s režimem, systémem hodnot, ideologií. Češi, jak si Mayerová všimla, vzdor velké energii věnované různým způsobům distancování se od komunistické minulosti, si ale jako jediní ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti a že nejen samovolně neodumírá, ale počet hlasů pro neokomunisty naopak stoupá. Rozpor mezi přetrváváním komunismu ve společnosti, co se aspoň v prvním desetiletí ráda hlásila k antikomunismu, vysvětluje autorka ambivalencí (dvojznačností), kdy v lidech soupeřila nutkavá potřeba distancovat se od minulosti s jistou formou zapomnění či lhostejnosti a panoval nesoulad mezi obviňováním a známkami zakrývání.
     Jeden z důvodů je ten, že v ČR (stejně jako jinde) nevymezil pád komunismu prostor vítězů ani poražených a zákony o minulosti, jež měly společnost stmelovat, přispívaly spíš nebo zároveň k jejímu rozdělení. Minulost se tak u nás podle Mayerové používala daleko víc k napadání a nařčení, než k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim. To bylo ovlivněno jednak »multinacionální« dimenzí pádu komunismu a jednak tím, že Češi po roce 1945 nemohli »kolaboraci« s komunismem přisoudit »cizincům či vlastizrádcům«. K tomu přičtěme, že odvržení se týkalo jen komunistické zkušenosti a ne předcházející doby. Zavržení komunismu tak ospravedlňovaly všeobecné hodnoty, ale ty nesměly vést k přezkoumání celého 20. století a ke zpochybnění integrity státu. Český případ tak podle Francoise Mayer ukázal, jak bylo těžké zkonstruovat odsouzení komunistické minulosti a shodnout se přitom na jeho rozsahu i obsahu.
     V novém tisíciletí tyto otázky u nás sice ustoupily do pozadí, ale nezanikly. Ten rozpor si neseme v sobě dál a předali jsme ho dalším generacím. A náhle jsme konfrontováni s invazí »kultury a náboženství a ideologie«, které jsou nám zcela cizí a ve svých projevech nám připadají krajně nebezpečné a »obdařené« silou zničit křehké hodnoty, na kterých jsme se jakž takž shodli a jež jsme se donedávna snažili sladit s mnohem větším celkem, než je náš stát, a to s Evropskou unií. Naše identifikace s EU se nyní spíš vzdaluje, tím víc, že ve své většině naprosto nesouhlasíme s jejími postupy a přístupy vůči imigrantům, zatímco EU a její vůdčí státy se nám je pokoušejí vnutit. Zase se proto cítíme být v něčím područí a navíc nám hrozí, jak si aspoň myslíme, područí mnohem horší a drtivější, a tak se mnozí pokoušíme jako ježek svinout do klubíčka a nastavit bodliny všem pohromám, co se na nás ženou.
     Ta situace mi připadá tristní.

     Nakonec chci poprosit čtenáře o názory na tento můj text. Slibuji, že se nebudu s nikým hádat, byť by byl vyjádřený názor sebeagresivnější. To, co jsem napsal, totiž nikterak netvrdím ani nevnucuji, naopak to předkládám k úvaze a posouzení. Samozřejmě jsou pro mě cennější věcné připomínky, ale vítám i vlastní úvahy čtenářů založené na asociacích odvíjejících se od myšlenek v mém textu.