Proč boháči nespí pod mostem?

„Každý má svobodu spát pod mostem, ale ti bohatí toho z nějakých důvodů nevyužívají...,“ napsal mi do diskuze jeden debatér. Nevím, jestli to autor těch slov zamýšlel, nicméně umožňují uvažovat o mnoha různých věcech.

Ve výroku o svobodě spát pod mostem je jistě v prvním plánu ironický osten. Pod mostem přece nikdo dobrovolně spát nebude a těm, co pod mosty spí (obecně bezdomovcům), nic jiného nezbývá a v drtivé většině si takový život nevybrali. Odhlédneme-li od těch několika jedinců v republice, co programově žijí jako poustevníci či tuláci, pak nikdo další skutečně nezvolí sám od sebe život bez příbytku a bez jakéhokoli majetku. Na druhé straně ovšem jedině život nomádů (snad poustevníků) může být opravdu svobodný. Bohatství svobody zbavuje, ač to většině lidí vůbec nevadí a současně je pravda, že peníze jsou do jisté míry také prostředkem ke svobodě. 

Jde ale o něco jiného. Výrazy „spát pod mostem“ a třeba „vyhodit na dlažbu“ jsou převzaty z mluvy socialistických revolucionářů z 19. století a pokud je někdo používá při popisu naší současnosti, pak jsou to jen dysfemismy, které mají zdůraznit bezcitnost doby, kapitalismu. V 19. a částečně ve 20. století, asi tak do období velké krize, bylo realitou značného počtu lidí, že se bez vlastního zavinění ocitli zcela bez prostředků, bez naděje na trvalou práci a bez domovů. V zásadě byli obětováni zájmům mocných a bohatých, podobně jako třeba v napoleonských válkách vojáci, kterým se říkalo kanónenfutr. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Sociální zabezpečení lidí, co se z nějakého důvodu ocitli v nouzi, je nesrovnatelně větší a prakticky všichni bezdomovci, až na mizivé procento výjimek, mají vlastní podíl na svém stavu.

Neříkám tím, že u nás nežijí lidi v bídě ve srovnání se standardem, že mocní a bohatí jsou snad soucitnější než dříve a že kdokoli je vůči bezdomovectví imunní. Co s tím ale? To je ta otázka. V podstatě jsou jen dva hlavní možné způsoby řešení. Buď vzít bohatým majetek a peníze a mocným moc a „spravedlivě“ přerozdělovat vytvořené hodnoty a prostředky mezi všechny lidi. Nebo nabídnout lidem v nouzi nějaké minimální prostředky na přežití a jinak nechat na všech, ať se vypořádají se svou situací, jak umějí. Samozřejmě si uvědomuji, že mezi těmi dvěma krajnostmi je množství různých variant.

Winston Churchill prý kdysi řekl, že kdo ve dvaceti není komunista, nemá srdce a kdo jím zůstal ještě ve třiceti, nemá rozum. Vlastně ta slova vyjadřují, že je komunistická idea ve své esenciální podobě soucitná a ušlechtilá, ale nereálná, tedy utopická a zákonitě se ve všech případech, kdy se komunisté chopí moci, jejich vláda zvrhne v násilnou totalitu. Není těžké najít důvod. Život na této planetě byl, je a vždycky bude bojem o přežití. V přírodě u jiných živočišných druhů jednoznačně přežívá ten silnější, lépe vybavený a přizpůsobený daným podmínkám. Říká se tomu přirozený výběr, což je „proces, který podle rozmanitých kritérií vybírá z různorodé skupiny jedinců ty, které potlačuje, nebo naopak zvýhodňuje, v biologických systémech je spolu s proměnlivostí organismů hnacím motorem evoluce“. 

U lidí nabývá boj o přežití, tedy přirozený výběr, nejrůznějších forem, jež podstatu zastírají. Jde ale stále o to, jak to vyjádřil spisovatel Mika Waltari prostřednictvím Egypťana Sinuheta, že chytřejší vždy přelstí hlupáka a silnější šlápne na krk slabšímu. Pokud člověk kráčí ulicí velkoměsta, nebo sedí v IT centru u počítače, v nočním baru, obsluhuje karusel, maká u pásu ve fabrice, či leží u televize nebo v oddělení JIP moderní nemocnice a jeho život záleží na přístrojích a podobně, může mu připadat, že se člověka přirozený výběr už netýká. Ale přirozenému výběru, evoluci se ani člověk nemůže vyhnout, jen ho dokáže částečně ovlivnit a nabývá u něj jiných forem.

Jestli má člověk morálku, soucit, sociální cítění, empatii a umí být i altruistický a milosrdný, je zjednodušeně dáno skutečností, že si dokázal vytvořit nástroje a prostředky, díky nimž přestal být zcela závislý na přírodě a dovedl zajistit víc materiálních zdrojů, které umožňují přežít i některým slabším jedincům. Jiné živočišné druhy nic takového neumí, a proto se u nich zmíněné vlastnosti, co považujeme za ušlechtilé a humánní, nevyvinuly, či jenom ve velmi omezené míře. Byly by totiž nadbytečné. K čemu by byl třeba vlkovi soucit se starým členem jeho smečky, když by mu beztak nedovedl zabezpečit další přežití? 

Člověk to umí a je správné, že se snaží pomáhat i těm slabším. Do jisté míry, kterou určují prostředky, co si je společnost schopna vytvořit. Nicméně i v lidské smečce postihuje selekce především ty, kteří jsou z nejrůznějších důvodů oslabeni nebo znevýhodněni. Není proto žádný důvod, aby boháči využívali „svobody spát pod mostem“, nečiní-li tak někteří z extravagance, neboť už „roupama“ nevědí, co dělat. Pokoušet se však přerozdělit celkové bohatství tak, aby měli všichni přibližně stejně, vypadá ušlechtile, ale je to zcestné. Takhle to zkrátka nefunguje. 

Zní to drsně, ale je důležitější, aby „elita“ měla na rozmary a plýtvání, než aby „lůza“ měla na přežití. Přerozdělování hmotných statků stylem „každému podle jeho zásluh“ a v další fázi „podle jeho potřeb“ by stejně nikdy spravedlivé nebylo, neboť by někteří museli určovat napřed míru zásluh a později potřeby každého jedince. A ti, co by o tomto rozhodovali, by se automaticky stali elitou a přisoudili by si největší zásluhy a potřeby. Proti námitkám, že za socialismu nebyli bezdomovci ani nezaměstnaní a o každého bylo postaráno, stačí uvést, že ten systém zkrachoval pro naprostou ekonomickou neefektivitu. Tímto se omlouvám za celkově drsný tón tohoto svého textu.