Potřebuji, chci, mohu, smím aneb Už můžu radit

Pokud se vás někdo snaží neodbytně nabádat, jak máte co dělat, můžete ho usadit slovy – neraď, není ti šedesát; za socialismu se k tomu dodávalo – v Moskvě jsi nebyl a Lenina jsi neviděl...

     Osobně jsem si ty české socialistické podmínky pro oprávnění udílet rady splnil zhruba před třiceti lety a mohu říct, že Moskva je opravdu zajímavé město. Zato Lenin v mauzoleu byl pro mě šokem. Nepříjemným kulturním šokem, co mě mimo jiné utvrdil v přesvědčení, že je barbarským zvykem vystavovat mumie. Tělo, z kterého vyprchá život, či odejde duše, chcete-li, už nemá s živým člověkem nic společného a působí... přinejmenším neosobně. Vždyť ani staří Egypťané mumifikované faraony nepředváděli lidu někde v panoptiku. Každý může v této chvíli po libosti asociovat, čeho je obrazem, že v mnohými opěvovaném Rusku, co je zároveň pro ještě větší počet lidí zosobněním zla, hrozby a nebezpečí, stále ještě Leninovy ostatky udržují na jakémsi piedestalu a předkládají je domácím i turistům.
     O tom jsem ale psát vlastně nechtěl, spíš o té věkové podmínce. Tu jsem si také před pár lety splnil, takže bych mohl udílet rady ostopéro. Ale zase, i když je šedesát let pořád jakousi hranicí stáří, jsem ještě příliš mladým staříkem, aby mé »rady« někdo chápal jako ve »zlato« přetavená moudra, ba aby je vůbec bral kdosi vážně. Možná je to způsobeno i mým založením, že na druhý pohled nepůsobím jako starý (na první pohled, co se rázem nabídne každému, kdo mě spatří, na svůj věk vypadám). Nedávno se mnou jeden známý hovořil o jiném společném známém a poznamenal, že ten pán už je starý. Namítl jsem, že je o pouhý měsíc starší než já a on odvětil, že se mnou je to jiné. Jaké, to už nevysvětlil a mohu se jen domýšlet, proč na něj působím jinak, než v zásadě stejně starý druhý člověk.
     Snad to souvisí s tím, jak mi před pár dny napsala bývalá o generaci mladší kolegyně, že mé fejetony byly, jsou a budou skvělé. Úžasně se čte, že činnost, co jsem provozoval a provozuji, připadá někomu skvělá. Že jo. Ale mínění, že taková bude i následující činnost, je každopádně zvláštní. Co když se už německý psychiatr a neuropatolog Alois Alzheimer chystá zaklepat u mě na dveře. Ještě, než se k tomu odhodlá, chci tedy využít skutečnosti, že jsem splnil všechny předepsané požadavky k certifikovanému oprávnění udílet rady a cosi vám poradit. Uvidíme, jestli to ode mě vezmete. 
     
     Lidské potřeby jsou pro život a konání člověka určující. Ty základní, například potřeba kyslíku, vody, potravy, spánku, sexu a snad i myšlení, jsou pro něj nezbytnostmi a v běhu věků se nemění. Jiné podléhají více či méně vlivům epoch a odrážejí i dosaženou úroveň lidského poznání. Ze snahy své potřeby uspokojit se rodí chtění a aby si chtění jednotlivců překážela co nejméně, omezují od pradávna nepsané a pak psané zákony, co můžeme. To však nestačí a proto je tu etika, která ještě dále limituje, co smíme z toho, co můžeme. Zdá se to jasné a po tisíciletí tento princip v zásadě fungoval, provázen sice řadou kolapsů a také tragédií, často i obludných rozměrů, jež ale nezasáhly jeho podstatu.
     Dnes většinu našeho chtění formuje daleko více než kdykoli dříve stále globálnější trh, jím vytvářená reklama a s ním související masová mediální a virtuální komunikace. Tento jev dosáhl takových rozměrů, že lze hovořit o tvorbě samotných lidských potřeb, včetně těch nejzákladnějších, prostřednictvím trhu realizovaného i v masových médiích všeho druhu.
     Můžete namítnout, že každá doba modelovala lidské charaktery a orientovala spády lidí, ale dnes jde o kvalitativně jiný jev. Doby – románská, gotická, renesanční, barokní, rokoková, klasicistní, biedermeierovská, empírová a secesní (promiňte, jestli jsem nějaký sloh zapomněl) – pronikly totiž vždy celou společností, všemi jejími oblastmi a vlastně tak vymezily a výrazně ujednotily počínání lidí. Proces »potřebuji, chci, mohu, smím« se tedy odehrával v kolejích dlouhodobě daných, vinoucích se směrem do značné míry očekávatelným, takže se člověk mohl »těšit« z jistot nevyhnutelnosti osudu. Jaký ráj pro tradice, zvyky, plynulé dědění majetků, profesí...
     Avšak poté, co zbytky secese obrazně »zahynuly v zákopech první světové války«, nepřišel už nikdy žádný globální směr. Celý dvacátý věk byl tedy neslohový a naše doba už vysloveně, jakkoli je sama globální. Každý si může dělat relativně co chce, aniž by se musel příliš obávat morálního odsudku společnosti. A když ho společnost odsoudí, může to klidně hodit za hlavu. Mnozí se o to také pokoušejí, někteří i dost bezohledně na úkor druhých, a navíc často beztrestně. »Lidu obecnému« se pak zdá, že zákony jsou na různé zločince a podvodníky, diktátory, úředníky a poulisty slabé a pomalé, že vládne bezpráví a chaos a morálka stále víc upadá. Vzdor tomu, že společnost je organizována objektivně dokonaleji, což dokumentuje čím dál větší uniformita lidských potřeb, ač lidé mohou nakládat se svými životy daleko svobodněji než kdykoli dříve. A tak nám i pod dojmem nejnovějších událostí zbývá jediné – bacha, teď přijde ta rada – položit si před tím, než něco plácneme nebo uděláme, otázku: Opravdu smíme všechno, co můžeme?