Podivná lekce češtiny a kniha života (povídka)

Magda Vilemínová seděla v kuchyni svého bytu u stolu před oknem a psala do sešitu věty, co jí diktoval Alan Jargon. Stál jí šikmo za zády, opřen zadkem o pracovní desku kuchyňské linky a pociťoval jistou nepatřičnost situace.

= Když ho tahle malá vnadná osmatřicetiletá žena s vlasy černými jak antracit střiženými na kluka požádala, aby jí coby redaktor naučil češtině, měl to nejdřív za vtip. Potkal ji před časem v chemičce, kde zjišťoval informace k článku a Magda tam pracovala v laboratoři. Později ho vyhledala v redakci a svěřila se, že studuje střední školu, co nedokončila před léty, neboť otěhotněla a teď si chce udělat maturitu, aby měla šanci na lepší místo. 
= Za minulé roky, jak se Nop od ní dověděl, stihla Magda porodit, vdát se, rozvést, prožít dva další vztahy s muži, kteří ji také opustili a celou dobu vychovávat nyní už dvacetiletou dceru, s níž bydlela teď sama ve svém bytě. Od chvíle, kdy skončila mateřskou dovolenou, až do současnosti byla v chemičce laborantkou, a to se rozhodla právě změnit. Dopomoci jí k tomu měl Jargon, že ji naučí, kde se píše jaké „i/y“, kde „s“, kde „z“ a další dovednosti. Alan měl čtyřicet let, byl vždycky svobodný, ač i on měl osmnáctiletou dceru, Magda se mu líbila a nemohlo mu ujít, že by se k sobě hodili i věkem. Psanou formu českého jazyka ale Vilemínová naprosto neovládala. Ukázal to i zrovna dokončený diktát.
= Jargon četl: „Když chce dnes někdo příjemě ztrávit večer může si vibrat, protože je tu televize kino divadlo knížky. Ale co měly dělat lidé před dvěmi sty lety? Biografy nebyli, divadla bys zpočítal a navíc hrála jen německy nebo italsky a tam většina lidí neměla přístup. A tak lidé seděly doma v chalupě a aby jim nebyla dlouhá chvíle, vypravovali co zažily i co nezažili. Vymíšlely si strašidelné i veselé příběhy. Čím byly strašidelnější nebo veselejší, tím víc se jim líbili. Také si společně četly knížky, kterých však bylo jako šafránu. Kdyby se dnes daly na jednu hromadu všechny knihy, které kdy vyšli byla by to asi největší hora světa. Těžko by se našel horolezec, který by ji dokázal zdolat. Jenomže z knih se nedělají hory knihy se čtou a hlavně dobré knihy. Na ty špatné lidé časem zapoměly. Těch dobrých je vždycky méně a takových, které si lidi přečtou i za sto let bývá ještě míň.“
= „Tak co, jak jsem to napsala?“ zeptala se Magda, když Jargon dočetl.
= „Neuražte se, Magdo, ale máte tam chyb jak máku,“ řekl vážně a opatrným tónem.
= „Já vím, já jsem na češtinu tupá,“ omlouvala se sklesle.
= „To neříkejte. Stačí, když u psaní budete přemýšlet a pak uplatňovat správně pravidla, která přece znáte,“ chlácholil ji Alan.
= Sám ale nevěřil tomu, co řekl. Magdě byl pravopis podle Alanova mínění zcela ukradený a dumat o něm ji ani nehnulo. Myšlení zřejmě vůbec nebyla její disciplína.
= „Jenže myšlení mi právě nejde,“ potvrdila nahlas, co si říkal v duchu.
= „Jak to?“ zeptal se překvapeně a zároveň potěšeně, že si to sama uvědomuje.
= „Protože mozek není sval, který bych ráda trénovala,“ usmála se Magda.
= „Čtete aspoň něco, Magdo?“ zeptal se Alan v souvislosti s tématem diktátu, ale s beznadějí v hlase..
= „Teď už ani ne, ale dřív jsem četla,“ odvětila Vilemínová nepřesvědčivě.
= „Opravdu?“ pochyboval.
= „Opravdu ne. Nikdy jsem moc nečetla,“ culila se lehce provinile.

= „Tak si ty chyby postupně probereme,“ navrhl Jargon a sedl si na židli vedle Magdy.
= Postupovali od chyby k chybě a Alan se musel chvílemi držet, aby se nesmál Magdiným vysvětlením, proč to či ono napsala zrovna tak.
= Když došli k větě – Také si společně četly knížky..., Jargon se otázal na ypsilon ve slově četly a Vilemínová mínila, že se jedná o shodu s podmětem knížky a knížka je přece rodu ženského podle vzoru žena.
= „Ale, Magdo,“ řekl Alan shovívavě, „podmět je lidé a je nevyjádřený. Knížky nemůže být podmět, protože ten musí stát v prvním pádu a slovo knížky tady je ve čtvrtém pádu. Lidé si společně četli koho? co? – knížky. Proto se musí napsat četli s měkkým -i-.
= Alan přitom upřeně sledoval Magdinu tvář, jestli chápe, co jí vyprávěl, ale výraz jejích očí mu jasně zrcadlil, že jeho slova vůbec nevnímala, natož, aby se je snažila pochopit.
= „Je tady horko,“ řekla náhle Vilemínová. „Já otevřu okno, jo?“ zeptala se.
= Na Alanův souhlas ale nečekala, klekla si na židli a natáhla se přes stůl k oknu. Krátké domácí šaty se jí vzadu vyhrnuly a Jargon uviděl její kouzelný zadeček v kalhotkách tělové barvy. Alan neunesl ten pohled a pohladil ji hýždě. Prudce se vkleče na té židli narovnala a tázavě a zároveň káravě se na něj podívala.
= „Já se strašně moc omlouvám, paní Vilemínová,“ vyhrkl Jargon honem. „Já vím, že proto není omluva, ale neodolal jsem, když jsem viděl...“
= „To byla moje chyba,“ přerušila ho a usmála se na něj. „Měla jsem si vzpomnět, že mám tak krátké šaty. Navíc mi to nevadilo, spíš naopak, jen překvapilo,“ objasnila Vilemínová.
= „Spíš naopak?“ opakoval Alan udiveně její slova, jen s otazníkem na konci.
= „Naopak!“ potvrdila Magda a v očích jí prostopášně a šibalsky zajiskřilo.
= „Jak můžete říkat vzpomnět, Magdo?“ ptal se Alan, ale spíš proto, aby odvrátil, k čemu se evidentně schylovalo, aniž by věděl, proč tomu chce zabránit. „Správně jste měla říct – Měla jsem si vzpomenout, že mám tak krátké...“
= „Nech už tý češtiny, Alane!“ přerušila ho důrazně.
= „Ale vy se musíte bezpodmínečně naučit gramatiku a pravopis, Magdo, jestli tedy chcete odmaturovat,“ naléhal.
= „Já vím, ale teď toho už nech a přestaň s tím vykáním,“ přišla až k němu a pohladila ho po tváři.
= Proč by mělo mně záležet na tom, jestli umí česky, když jí samotné je to fuk; řekl si náhle Jargon a usmál se na ni.
= „Jednu gramatickou otázku ti ale teď ještě dát musím,“ prohlásil Alan.
= „Ano? A jakou?“ ptala se a oči jí zářily dychtivostí.
= „Píše se měkké -i- nebo tvrdé -y- ve slově šukat?“
= Vilemínová se krátce a ostře zasmála a pak řekla: „Jedině tvrdé. S měkkým to nejde.“
= Tak tohle pochopila dokonale a ještě odpověděla slovní hříčkou; pomyslel si uznale Alan. Chtěl Magdu obejmout, ale ona od něj nečekaně odstoupila. S lehkým úžasem sledoval, jak si Magda svlékla kalhotky, znovu se k němu přiblížila, zvedla si sukni šatů a přitiskla se klínem na klouby jeho ruky, co objímala roh pracovní desky kuchyňské linky.
= Jednu ruku mu dala kolem krku, druhou do rozkroku a řekla mazlivě: Víš, Alane, mozek je sval, který trénuji nerada, ale tyhle svaly trénuji moc ráda.“
= Než Jargon stačil cokoli říct nebo udělat, uslyšeli oba, jak někdo vchází do bytu.
= „Proboha, Magdaléna!“ zašeptala vyděšeně Magda.
= „Tak jsme dnes tu lekci úspěšně zvládli, pane redaktore,“ řekla zbytečně nahlas.
= Magdaléně muselo dojít, že ta slova jsou určena jí a ne Alanovi. Navíc byl tón hlasu její matky zoufale ochotnicky nepřesvědčivý. Vtom si Magda všimla na zemi svých kalhotek a bleskově je sebrala právě ve chvíli, kdy Magdaléna nakoukla do kuchyně. Vůbec nebylo jisté, jestli úkon své matky postřehla nebo ne.
= „Dobrý den, pane redaktore. Ahoj, mami,“ pozdravila je oba Magdaléna. „Jdu k sobě,“ dodala pak stroze a zmizela ve svém pokoji dřív, než stačili odpovědět na pozdrav.

= „Viděla to?“ ptala se potom Magda.
= „Já nevím,“ nechal jí Alan v nejistotě.
= Když si Jargon balil fidlátka, řekli si, že Magda zůstane v kuchyni a on se vyprovodí sám. Už bral za kliku dveří od bytu, když z pokoje vyklouzla Magdaléna a přicupitala k němu.
= „Pane redaktore, můžu se na něco zeptat?“ otázala se.
= „Jistě,“ pokrčil rameny.
= „I když to bude trochu osobní?“
= Nerozhodně přikývl.
= „Přišla jsem po tom, nebo před tím?“ vysekla Magdaléna dotaz.
= „Na co se ptáš, Magdaléno?“ vykulil Jargon oči.
= „No já bych chtěla vědět..., jestli jste s matkou... už..., ehm..., spal?“ vykoktala. „Protože jestli ještě ne, tak byste to měl brzy udělat, protože ona už dlouho nikoho neměla a už je to tady s ní k nevydržení, zdálo se mi, když jsem přišla, že jste na dobré cestě, nezlobte se, že vám to tak říkám, ale já jsem musela, vážně, fakt, nezlobte se, ještě jednou se omlouvám, že jsem vás s tím tak přepadla, na shledanou, pane redaktore,“ vysypala ze sebe jako když pálí z kulometu a bleskově zmizela.
= Jargon nestačil říct ani písmeno. 
= Zaklapl dveře a na chodbě si pomyslel, že to byla neskutečná lekce. Jenže ji neudělil on Vilemínové, ale obě ty zatracený Magdy jemu.
= Před domem se ohlédl vzhůru a z otevřeného okna své kuchyně mu vesele mávala na rozloučenou jeho žákyně Magda Vilemínová. Nebo snad lektorka? napadlo ho. To záleží na předmětu, který se probírá. Knihy sice nikdy nečetla, avšak knihu života má přečtenou dokonale. A konečně, příjemně se dá strávit večer i bez knihy. S Magdou určitě. Tvůrci toho diktátu vědí houby; usoudil.