Okupace 21. srpna opravdu zavinila ničení životů

Na názor, že ruská okupace v srpnu 1968 zničila statisíce životů, reagoval zdejší bloger Jiří Hermánek tvrzením, že to byl únor 1948, co zničil miliony životů a že okupace dvacet let nato už nic tak hrozného nezpůsobila.

Je nepochybné, že násilné uchvácení moci Gottwaldovými bolševiky v únoru 1948 uvrhlo Československo na téměř dvaačtyřicet let pod komunistickou totalitní nadvládu, kterou držel u moci Sovětský svaz. Je nepochybné, že rok 1968 v Československu byl vyústěním uvolňování ze stalinského teroru v šedesátých letech. Je nepochybné, že v čele takzvaného „obrodného procesu“ či „socialismu s lidskou tváří“ byli komunisté, co se jim potom začalo říkat reformní. A konečně je nepochybné i to, že normalizační čistky a obnovení pořádku postihlo z první řadě členy KSČ. Z toho pohledu byly „základy“ ničení životů jistě položeny již v únoru 1948. Bez něj by k tomu dalšímu bezesporu nedošlo.

Tvrdit však, že to, čemu se na Západě říkalo „Pražské jaro“ a co násilně ukončil vpád pěti armád Varšavské smlouvy řízený Sovětským svazem, byl pouhý souboj názorových frakcí v rámci KSČ, nebo jak to shrnul pan Hermánek, že ti, co v roce 1948 roztáčeli ten systém, na něj posléze doplatili, je hrubé zkreslení tehdejších událostí. Kdyby šlo jen o souboj klik v KSČ o moc, či o umravnění „zlobivého“ vedení jedné komunistické strany socialistického tábora, dokázal by si s tím stalinský Sovětský svaz poradit i bez okupace. Tenkrát byl ale v Československu ohrožen socialismus v základech, totiž panství komunistů, a to nemohl a nechtěl Sovětský svaz dopustit.

Ačkoli se ještě v manifestu „2000 slov“ z 27. června 1968 tvrdí, že demokratickou obrodu nelze dělat bez komunistů, v dalším vývoji by komunistéztráceli iniciativu, přestali by hrát rozhodující roli, až by jejich režim padl, jak se to stalo o více než jednadvacet let později, po listopadu 1989. Tehdy, od Palachova týdne 15. až 21. ledna až do 17. listopadu 1989, také ještě nešlo o zbavení se socialismu. Přesto v následujících událostech prchli komunisté od moci tak rychle, až je to podezřelé.

Tím se dostávám k myšlenkové konstrukci, jež se pokusím nyní stručně charakterizovat. Alexandr Dubček byl do čela KSČ dosazen brežňevovským vedením Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), aby podpořil reformní tendence ve straně a jejich stoupence a vlastně tedy vyvolal „Pražské jaro“. KSSS následně měla upozorňovat na kontrarevoluční vývoj v Československu a když bylo zřejmé, že Dubčekovo vedení vývoj nezvládne, měl Sovětský svaz potlačit kontrarevoluci vojensky, tedy mohutnou invazí. Celé to mělo být domluveno se Západem, čímž by byly stvrzeny sféry vlivů dvou protichůdných světových soustav, které budou obě strany navzájem respektovat. Přičemž hlavním cílem SSSR bylo rozmístění sovětských raket s jadernými hlavicemi v Československu. Tato konstrukce říká vlastně, že celý osmašedesátý rok zinscenován a promyšlen do značných podrobností.

Osobně si myslím, že to je naprostá blbost, nicméně nemohu dokázat, že to tak nebylo. Dvě věci na tom ale nesedí. Brežněv nemohl vědět, jak lidé v Československu skutečně zareagují a zda tedy nebudou nutné nějaké větší vojenské operace při likvidaci lidového odporu, což by mu ve vztahu k Západu ztížilo vyjednávací pozici. Dále je iluzorní si myslet, že by Západ vzal bez řečí jako důsledek okupace Československa rozmístění jaderných zbraní na jeho území, tedy na hranici prostoru NATO. A pokud by tomu opravdu tak bylo, musel by při jednání se Západem Sovětský svaz vyhrožovat rozpoutáním jaderné války, jestliže Západ neakceptuje, že budou sovětské jaderné zbraně v Československu.

Ať tak či tak, vojenská invaze armády Sovětského svazu a dalších čtyř armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 byla jednoznačně okupací. A „normalizace“, co potom následovala, zničila životy statisíců lidí tím, že jim lámala charaktery a nutila je jednat proti svému přesvědčení, podnítila novou vlnu donášení, mnoha lidem znemožnila studium, společenské a ekonomické uplatnění, bránila lidem cestovat, veřejně projevovat své názory, podnikat, projevovat se svobodně umělecky. Kromě toho normalizace zbavovala řadu lidí přímo svobody a bylo i dost těch, které připravila rovnou o životy. A to všechno byl přímý důsledek „ruské srpnové okupace“. Určitě to nelze schovat pod únor 1948 a tvrdit, že se po srpnu 1968 jednalo jen o vyřizování účtů mezi komunisty.  

Zde je odkaz na text Jiřího Hermánka: http://jirihermanek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=545207