O Svaté cestě k Palladiu země české

Den po státním svátku české státnosti chci přiblížit poutní cestu z Prahy do Staré Boleslavi nazvanou Via Sancta (Svatá cesta), která se pořádala na památku zavražděného českého knížete, národního světce sv. Václava.

Vznik „nové“ poutní Svaté cesty je spojen s jezuitským řádem (Tovaryšstvo Ježíšovo), který se v roce 1655 trvale usídlil ve Staré Boleslavi. V letech 1674–1680 dali jezuité postavit podél klikaté obchodní cesty, která už nevedla přes Jenštejn, nýbrž přes Podolanku a Dřevčice, 44 barokových kapliček ozdobených mariánskými a svatováclavskými motivy. Kapličky byly od sebe vzdálené přibližně čtyři sta metrů, to je na délku Karlova mostu. Tuto cestu, kudy podle pověsti vezli mrtvé tělo knížete Václava ze Staré Boleslavi do Prahy, pojmenovali „Via Sancta“. Kapličky dobře vyznačovaly někdejší žitavskou stezku.

Z Prahy do Staré Boleslavi vedly však historicky dvě poutní cesty. Starší vznikla již počátkem 10. století k uctění památky sv. Václava (asi 907–28. září 935, příp. 929), kterého podle legend zavraždil ve Staré Boleslavi jeho mladší bratr Boleslav I. K činu došlo před dveřmi tehdejšího a dnes už neexistujícího kostela sv. Kosmy a Damiána, na jeho místě dnes stojí bazilika sv. Václava.

V roce 938 nechal Boleslav I. přenést do Prahy tělo svého bratra Václava, prohlášeného už tenkrát za svatého, a dal jej uložit v tehdejší knížecí rotundě sv. Víta. Cesta, kterou tělo ze Staré Boleslavi do Prahy převáželi, vešla do povědomí lidí a byla pojmenovaná Svatováclavská, na památku přenesení ostatků sv. Václava z hrobu ve Staré Boleslavi do rotundy sv. Víta na Pražský hrad.

Cesta vedla ze Staré Boleslavi přes Popovice, Přezletice a jižně od Letňan (přes současný areál Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu a přes nynější prosecký park Přátelství) až k proseckému kostelu. Odtud dále k Libni na rozcestí u Kříže, podél Vltavy Karlínem přes dnešní Poříčí na náměstí Republiky – odtud pak Královskou cestou na Pražský hrad. Cesta je starší než obydlená místa, která tu později vznikala. O tom, že některé úseky této cesty byly využívány i v pozdější době, svědčí kříže, postavené na místě dřívějších orientačních značek, a ještě později zbudované zájezdní hospody Na Kocandě a Stará hospoda v Letňanech.

Po zániku původní využívali poutníci jiné cesty, od druhé poloviny 17. století nazývané Via Sancta. Cesta z Prahy začínala za Špitálskou branou na Špitálském poli. První kaplička pravděpodobně stála na křižovatce dnešních ulic Sokolovská a Šaldova. Dále se pokračovalo přes Karlín, Vysočany, Klíčov, Kbely, Vinoř, Dřevčice, Vrábí a Brandýs nad Labem do Boleslavi.

Před více než čtyřmi sty lety, na sklonku panování císaře Rudolfa II., v době náboženských sporů protestantů s katolíky a krátce poté, co císař vydal 9. července 1609 Majestát, zajišťující třem protestantským stavům a jejich poddaným (hlásícím se k Jednotě bratrské, luterství a kalvínství) v Čechách náboženskou svobodu, zorganizovali dva horliví jezuité P. Colens a P. Cristecius velkolepé procesí do Staré Boleslavi k reliéfu Bohorodičky s Ježíšem na záchranu katolické víry a vlasti před protestantismem (katolíci tehdy tvořili zhruba deset procent obyvatelstva) a poněmčením, a dne 18. srpna 1609 byl tento reliéf jako symbol katolických Čech prohlášen Palladiem země České – to znamená záštitou, ochranným obrazem vlasti.

Palladiem nazývali ve starém Řecku dřevěnou sošku bohyně Pallas Athény, přenesenou podle báje z Troje, která symbolicky zajišťovala ochranu města. Tento výraz se začal později používat k označení obrazů, reliéfů nebo soch, které měly ochrannou funkci. Počet poutníků k Palladiu rok od roku stoupal, také zprávy o zázračných vyslyšení proseb se rychle množily.

Svatá cesta byla s pomocí šlechtických mecenášů od roku 1674 osazena 44 kapličkami. Do dnešní doby se jich zachovala sotva polovina. Kapličky byly vyzdobeny obrazy vyjadřující výjev ze života sv. Václava (dolní větší část freskovité výzdoby) a v menší horní části byla zobrazena socha Madony nebo poutní obraz, podle kterého byla daná kaple pojmenovaná a které byla kaple zasvěcená.

Svatá cesta v době své největší slávy stála celá v počtu 44 kaplí v plné barokní kráse i skromnosti mezi poli, loukami a lesy polabské krajiny a pak celá staletí vodila od pražských bran ke Staré Boleslavi pouti, chudé pocestné i krále, císaře a světce, učence i sedláky.

Palladium, záštita země České, je obrázek Madony s dítětem, reliéf 19 cm vysoký a 13,5 cm široký vytepaný v mědi, nazývané někdy také mědí korintskou, a silně pozlacený. Jeho vznik se datuje do doby od konce 14. do poloviny 15. století. Byl zhotoven z kovu původního reliéfu z dob úsvitu křesťanství na našem území za prvních Přemyslovců. Stylově se hlásí do okruhu Madony svatovítské, s takzvanou krásnoslohou drapérií, s náznakem bolestného výrazu ve tváři. Zdobení perlami a kameny se přidalo v době baroka. Palladium je uloženo ve staroboleslavském poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

O původu reliéfu se vypráví několik legend. Podle jedné z nich původní reliéf, byzantskou ikonu (Panna Maria s Ježíškem v náruči), přinesli sv. Cyril a Metoděj do Čech s sebou z Řecka a sv. Metoděj ji daroval kněžně Ludmile ke křtu. Reliéf měl být ulit z takzvané korintské mědi, což byla směs různých kovů, která údajně vznikla, když Římané dobyli bohatý Korint a zapálili jej. Při požáru teklo roztavené zlato, stříbro a mnoho dalších kovů potůčkem do blízkého moře, kde ztuhlo. Směs pak z moře vybírali a „nad zlato si jí vážili“, jak udává například Plinius v knize Libros Naturalis Historiae.
     
Podle jiné legendy sv. Ludmila po svém křtu odevzdala sv. Metodějovi všechny kovové pohanské bůžky, aby z nich dal odlít křesťanské bohoslužebné nádoby. Kromě nádob zhotovil neznámý byzantský mistr také kovový obrázek Panny Marie pro sv. Ludmilu. Ludmila si reliéf odnesla na svůj hrad Tetín, kde jej vroucně uctívala. Po její mučednické smrti (16. září 921) jej zdědil její vnuk Václav, kterého vychovala v mariánské úctě, a nosil jej ustavičně u sebe. 

Měl jej také při válečném tažení do Kouřimi proti zlíčskému vévodovi Radslavovi. Václav mu navrhl, aby předešel krveprolití, že místo bitvy se spolu utkají jen oni dva. Radslav se zalekl, když viděl kříž na Václavově helmici a kolem svatého Václava dva anděly, a podrobil se pražskému knížeti bez boje.
     
Když byl svatý Václav 28. září 935 zavražděn, byl s ním i jeho pobočník a druh blahoslavený Podiven. Věděl o Václavově duchovní úctě k mariánskému reliéfu, nechtěl jej nechat potupit od vrahů svého pána, sejmul jej z hrudi mrtvého knížete a utíkal pryč z města. Vrahovi komplicové se báli, že unikne nepohodlný svědek a Podivena pronásledovali. Podiven viděl, že před nimi neunikne, zahrabal tedy reliéf do země na vršku za Boleslaví a prchal dále k lesu. Na jeho pokraji ho však komplicové dostihli a na jednom ze stromů oběsili. Od té doby byl mariánský reliéf téměř na dvě a půl století ztracen.
     
Až kolem roku 1160, za doby panování Vladislava I., jakýsi rolník oral na svém poli. Najednou se však jeho koně zastavili a nechtěli jít dál. Několikrát koně mocně pobídl, aby se hnuli, a když se dali opět do kroku, zaryl se pluh hlouběji a v brázdě se objevil lesklý kovový obrázek. Odnesl si jej domů a druhý den ráno užasl, když zjistil, že obrázek zmizel. Ale ještě více se podivil, když kovový obrázek opět nalezl na místě, odkud ho předešlý den vzal. Když se to opakovalo i další dva dny, vzal obrázek a donesl jej kanovníkům staroboleslavské kapituly a vyprávěl jim, co se mu přihodilo. Ti reliéf umístili do kostela sv. Václava. Jenže se opakovalo to, co se dělo oráčovi, ráno byl reliéf vždy na původním místě nálezu. 
     
Posléze kanovníci pochopili, že Panna Maria si přeje být uctívána na místě, kde ji rolník našel, a vystavěli tam kapli, na jejímž místě dnes stojí chrám Panny Marie. Obraz umístili na oltář. Do kaple začali putovat lidé, nejprve místní a později i ze vzdálenějších míst. Přinášeli dary a poděkování za vyslyšené prosby. Reliéf je podle současných expertíz opravdu vytvořen ze zvláštní slitiny pocházející z Balkánu, z míst odkud přišel sv. Metoděj s bratrem Cyrilem, a označované jako korintská měď.

Od konce 16. století se konaly poutě ke staroboleslavskému zázračnému reliéfu též z Prahy. Mariánský obrázek, jedna z důležitých součástí svatováclavské tradice, se těšil pozornosti i v kruzích nekatolických dávno před Bílou horou. Přišel čas neklidu v naší zemi, třenice mezi Rudolfem II. a Matyášem, mezi císařem a stavy, mezi katolíky a protestanty.

Klid nepřinesl ani Majestát Rudolfa II. z 9. července 1609 o rovnoprávnosti náboženství. Právě v létě roku 1609, kdy čeští katolíci putovali ve velkém průvodu z Prahy do Staré Boleslavi prosit Pannu Marii o záchranu své víry a české vlasti před německým protestantismem a před poněmčením, byl mariánský reliéf prohlášen za Palladium, záštitu české země, ve smyslu jména antické bohyně Athény Pallas, Athény Ochránkyně. V obavě o osud národa putovali čeští katolíci z Prahy do Staré Boleslavi v procesích, jichž se účastnili příslušníci církve, šlechty, měšťané, řemeslný i selský lid a sláva a úcta k Palladiu mezi lidem vzrůstala.

V roce 1610 čítala staroboleslavská pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie na dva tisíce poutníků, další rok již šest tisíc. Až do zrušení řádu v roce 1773 o poutní tradice pečovali jezuité a do Staré Boleslavi přicházela procesí z řady velkých i vzdálených českých měst, v některých létech 18. stolení se ve Staré Boleslavi sešlo i na padesát tisíc poutníků. 

Nechyběli ani císaři, kteří při té příležitosti užívali pohostinství zámku v Brandýse nad Labem. Po vzoru svého otce Ferdinanda III. putoval roku 1657 k Palladiu císař Leopold I., Karel VI. ve svém korunovačním roce 1723, císařovna Marie Terezie roku 1736 a před svou korunovací českou královnou v roce 1743. Svůj niterný vztah ke staroboleslavské svatováclavské a mariánské tradici tu v českém společenství prožíval i poslední český král a rakouský císař, blahoslavený Karel I. Rakouský v létech 1908–1912, ještě za své služby důstojníka brandýských dragounů. Rodovou úctu k této české tradici na počátku třetího tisíciletí znovu potvrdil prvorozený syn blahoslaveného Karla I. Otto Habsburský, když v roce 2008 přijel do Staré Boleslavi k oslavám 370. výročí návratu Palladia.

Starý kostelík Panny Marie a sv. Jiří brzy přestal poutnímu provozu stačit, tak se přikročilo ke stavbě velkého a důstojného poutního chrámu. S jeho budováním začal v roce 1617 italský stavitel Jaccoppo de Vaccani na popud císařovny Anny, manželky císaře Matyáše. Stavba byla dokončena a vysvěcena roku 1723 a svou architektonickou koncepcí, jejímž autorem byl dvorský architekt Giovanni Maria Filippi, patřila k prvním chrámových stavbám ve stylu raného baroka v Čechách. 
     
V důsledku třicetileté války se stavba zdržela, takže severní věž kostela dostavěl Abrahám Leuthner roku 1675 a jižní až v roce 1749 Kilián Ignác Dienzenthofer, který také nově vyřešil průčelí chrámu se sochami hlavních českých světců s Palladiem. Vnitřní výzdoba a zařízení chrámu, do něhož se podnes vchází původními, bohatě řezbovanými raně barokními dveřmi, je provedena ve stylu vrcholného baroka. Hlavní oltář, realizovaný podle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky je zdoben sousoším Nanebevzetí Panny Marie a sochami sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Kosmy a Damiána z dílny Matyáše Bernarda Brauna.
     
K úschově Palladia sloužil zvláštní oltář, schrána v levé straně presbytáře, situovaná v místě původní kapličky, je opatřena stříbřenou mříží s osmi korunovanými hvězdami rodu Šternberků. Také boční kaple chrámu, zasvěcené významným událostem ze života Panny Marie, byly vyzdobeny na náklady šlechtických donátorů a nesou jejich jména: Černínská, Berků z Dubé, Lažanských, Slavatovská, Valdštejnská a Morzinsko-Martinická. Areál poutního chrámu byl v rozmezí let 1728–1731 doplněn ambity, které roku 1775 freskovou výmalbou vyzdobil Josef Kramolín.

Ochrana posvátného obrazu – Palladia, který je uložený ve zvláštním oltáři v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, nebyla v dobách minulých vždy jednoduchá. Naši předkové se v časech ohrožení věcí českého národa utíkaly k Palladiu o pomoc a věřili v jeho mocnou záštitu, bylo-li Palladium na svém místě v Čechách. 
     
Při vpádu Sasů do města počátkem roku 1632 byl kostel vyrabován a Palladia se zmocnil saský velitel Vavřinec z Hoffkirchu. V Praze je nechal přibít na staré židle naproti šibenici na Staroměstském náměstí. Pak je držel v zajetí v Sasku a trvalo šest let, než se podařilo za vysoké výkupné, jehož hlavní díl složila Benigna Kateřina z Lobkovicz, získat Palladium zpět. Obraz Panny Marie byl vykoupen na tu dobu za neuvěřitelných sto tisíc zlatých. 
     
Je s podivem, že národ zdecimovaný válkami byl schopen tak vysoké výkupné zaplatit. Pro srovnání, o jakou hodnotu se jednalo, můžeme uvést, že menší panství se zámkem, lesy a polnostmi se dalo v té době pořídit přibližně za pět tisíc zlatých. Po vykoupení bylo Palladium slavnostně vráceno do Staré Boleslavi 12. září 1638. Navrácení se zúčastnil i císař Ferdinand III. 

Tuto událost, která lidem dala na chvíli zapomenout na válečné útrapy, obšírně popisuje ve svých Památkách staroboleslavských Jan Křtitel Votka: 
     
„…Veliký poutní průvod vyšel v neděli 12. září 1638 od Lorety na Hradčanech a skrze Hrad pražský, přes Prašný most a dál Prahou přes Poříč a Libeň na Prosek. Zde se průvod zastavil a Palladiu se přišel poklonit nepřehledný zástup z Proseka i okolí, než pokračoval v putování směrem k Brandýsu. V čele šli pražští řeholníci a duchovenstvo, kanovníci a pražský arcibiskup kardinál Arnošt hrabě Harrach, za ním preláti nesli na ramenou drahokamy a perlami zdobený trůn s Palladiem. Poté kráčel sám císař Ferdinand III. se svým dvorem, za ním dlouhá řada šlechty a představitelů Království českého a pak nesčetný dav. 
     
V noci, za světel pochodní, dorazil průvod cestou přes Kbely do Brandýsa, kde jej spolu se staroboleslavskými kanovníky očekávali arcibiskup a císař, kteří od hranic Prahy dojeli kočáry. Na bohatě osvětleném brandýském náměstí bylo Palladium položeno na oltář, a staroboleslavský kanovník Diviš Měsíček jej uvítal českou řečí. Pak bylo neseno dál na ramenou kanovníků pod vysokými nebesy, za nimiž opět kráčel Ferdinand III. s kardinálem Harrachem a všemi ostatním poutníky. Když bylo Palladium v chrámu Nanebevzetí položeno na hlavní oltář, pronesl opět česky své kázání kapitulní děkan Jiří Bílek. 
    
Svědectví praví, že i císař, který „české řeči mocen byl“, byl hluboce dojat, a v jeho jménu pak vystoupil někdo z pražských učenců s projevem latinským, a chrámu byly obětovány císařské dary. Zazněly Loretánské litanie a nad ránem se císař odebral na brandýský zámek – ale pouť trvala ještě dalších osm dní a k té příležitosti byla i pamětní mince ražena…“
     
O rok později muselo Palladium Starou Boleslav znovu opustit, aby bylo skryto před Švédy, a zůstalo nejprve krátce v Praze a poté ve Vídni v opatrování císařského páru – Ferdinanda III. a císařovny Marie Anny. Císař nechával před Palladiem sloužit pravidelně bohoslužby s prosbami za ochranu svých zemí zmítaných válkou. Pod záštitou staroboleslavského Palladia se císařovně Marii Anně dne 9. června 1640 narodil syn Leopold, pozdější císař Leopold I., obránce Evropy před osmanskou říší a rovněž častý host ve Staré Boleslavi a na zámku v Brandýse nad Labem. Až po sedmi letech, roku 1646, bylo Palladium převezeno z Vídně do katedrály sv. Víta a 19. srpna se, opět s velkou slávou, vrátilo do Staré Boleslavi.