O genderových stereotypech, aneb Jak jsem hleděl svrchu na Barbie

Dnešek byl pro mě zvláštní. Po celodenním nedělním ježdění autem jsem od půlnoci pracoval, v šest šel spát a odpoledne opět jel s vnukem na Hot wheels dny do obchodního centra. Můj vnouček totiž velmi miluje autíčka a mašinky.

Tedy takhle, vnouček miluje autíčka a mašinky, ale v centru byly vedle nich na vyvýšeném pódiu panenky Barbie a s těmi si hrála zase děvčata. Když hra přestala vnuka bavit, jezdili jsme chvíli eskalátory nahoru a dolu, a pak se z ptačí perspektivy dívali, jak si děti dole hrají. Zjistil jsem, že zatímco se u autíček a vláčků nacházeli většinou chlapci a sem tam nějaká dívka, s Barbínami si hrály výhradně dívky (teprve po dlouhé době se našel i kluk, který projevil zájem o panenky). Řeknete si – co je na tom? Takhle to běžně chodí. Ovšem já jsem zavětřil – ha, genderový stereotyp!

Jak je z tohoto příkladu patrné, genderové stereotypy vznikají u člověka už ve velmi raném věku, dětem jsou životní role „podsouvány“ prakticky od narození. Napadlo mě, proč o tom mám přemítat, když se mohu zeptat svého šestiletého vnoučka, jak on to vnímá. Zde je záznam našeho rozhovoru. Já: „S Barbie sis nehrál.“ Vnuk: „Nehrál.“ Já: „Nechtěl jsi?“ Vnuk: „Ne.“ Já: „Proč?“ Vnuk: „Barbie jsou pro holky.“ Já: „Jak to víš? To ti někdo říkal?“ Vnuk: „Ne. Já to vím sám.“ Já: „Jak to víš sám? Neříkala ti to maminka nebo tatínek?“ Vnuk: „Ne. „Viděl jsem film Příběh hraček, a tam byla holka, která měla Barbie, a kluk měl zase kovboje a Buzze Rakeťáka.“

Aha, má to z filmu, řekl jsem si. Genderovými stereotypy, tradičními životními rolemi odlišnými pro kluky a holky a sexistickými postoji vůbec jsou však děti manipulovány odmala a různými způsoby. Jde ale o to, do jaké míry taková manipulace vychází z lidské přirozenosti a z jak velké části je odrazem kulturního vývoje? Nicméně genderové stereotypy přežívají a předávají se dalším a dalším generacím, ať se feministky a rozliční genderoví aktivisté snaží seč mohou. Vlastně je to logické. Co zapůsobí na tříleté děcko víc? Genderově aktivistická feministka, která mu bude vysvětlovat, že životní role až na několik nejzákladnějších nejsou dané a přežívají jen díky setrvačnosti myšlení lidí, nebo jeho babička, která děvčátku řekne, že holčičky nosí růžové šatičky a hrají si s panenkami a kluci nosí kalhoty a hrají si s autíčky?

Ale vraťme se k filmu. Můžeme mu vyčítat, že zobrazuje genderové stereotypy, které by měl naopak z hlediska multikulturalismu a genderové vyváženosti (sic!) potírat. Jenže filmy a literatura pro děti, ať už moderní nebo tradiční, se snaží dětem líčit věci – byť třeba v nadpřirozených pohádkových souvislostech a s důrazem na vítězství dobra nad zlem, jak se obyčejně mají, a ony se mají tak, že se lidé stále řídí převážně genderovými stereotypy, o minulosti ani nemluvě. Ovšem tím, že filmy pro děti genderové stereotypy prezentují (literaturu nechám nyní stranou), dodávají pro jejich další existenci nové impulsy, což následně vyvolá tvorbu nových „genderově závadných“ filmů, a tak stále dokola. Vlastně je to podobné jako třeba s průzkumy volebních preferencí. Takový průzkum něco zjistí. Voliči to zkouknou a řeknou si často, proč bychom dávali hlas straničce, co se do parlamentu stejně nedostane, přikloní se k jakési silné straně, a ta je v příštím průzkumu ještě silnější.

Pokud ale zůstanu u tématu, hledal jsem k němu něco na internetu a našel na serveru „Rovné příležitosti“ článek „Genderové stereotypy v tradičních českých pohádkách“. Z něj chci ocitovat: „Častým nedostatkem pohádek, zvláště klasických, je zobrazování hrdinů genderově stereotypním způsobem, kdy ženy plní pasivní úlohu, jsou jen objektem, který dějem vůbec neposouvá a jen čeká na pomoc od mužského hrdiny či nadpřirozených bytostí. Kdežto mužští hrdinové, ať už kladní nebo záporní, mají v ději aktivní úlohu, to oni zachraňují princezny, plní úkoly, riskují, vydávají se v nebezpečí, putují po světě a prožívají četná dobrodružství. Tradiční dětská literatura buď ženský element zcela pomíjí, anebo popisuje muže a ženy stereotypním způsobem, jak tvrdí američtí vědci (Weitzman, 1972; Wiliams, 1987; Odean, 1997), kteří v časovém odstupu nezávisle na sobě analyzovali dětskou literaturu. Zmiňované analýzy knih ukázaly, že mužské postavy jsou v nich zobrazovány především v rolích aktivních dobrodruhů a vůdců a ženské postavy naopak v rolích pasivních společnic a pomocnic. U chlapeckých hrdinů jsou oceňovány především síla, výkony a chytrost, u dívek přitažlivý vzhled. Knížky často popisují ženy pouze při výkonu v domácnosti.“ (Kdo by si článek chtěl přečíst celý, zde je na něj odkaz: https://www.rovne-prilezitosti.cz/clanky/clanek-4.html)

Mně to přijde komické, ale když se nad tím člověk zamyslí, právě tady se skrývá čertovo kopýtko. Nemám v podstatě nic proti snahám feministek a feministů, genderových aktivistů a aktivistek (abych byl genderově vyvážený) vydobýt pro ženy lepší postavení a úděl, než jim přisoudila staletí patriarchální společnosti. Jenže mám zároveň pocit, že na to zhusta jdou úplně blbě. Pokoušejí se popírat, co to jde, rozdíly mezi muži a ženami a dokazovat, že se ženy mužům ve všem vyrovnají. Proč!? Tím přece jen dokazují, že přemýšlejí čistě v  patriarchálních intencích. Proč by se ženy měly můžům – uvšechvšudy – vyrovnávat? O co je vůdce a dobrodruh důstojnější a důležitější post, než matka, která přivede na svět tři děti, pečuje o ně i celou rodinu a vychová z nich dobré lidi? Myslím si, že ženy se nemusí a nepotřebují mužům vyrovnávat. Ve skutečnosti jsou ženy ve svých rolích pro společnost stejně významné a mnohdy významnější než muži.

Je to jen otázka prestiže, jakou ta která role v obecném povědomí má, a to jak u mužů, tak u žen. Zatím se těší větší úctě spíš muž, který dejme tomu celý den vozil cestující autobusem, než jeho žena, která mu vyprala prádlo, přichystala mu večeři, uklidila byt a postarala se o děti, a přitom ještě osm hodin prodávala v obchodě. Tady bych viděl pole neorané a obrovský prostor pro feministy/ky a genderové aktivisty/ky. Tímto směrem by se měli napřít, aby spousta prací a úloh, považovaných převážně za ženské, nebyla nadále zároveň podceňovaná. Nejde ani tak o to, že chlap je válečník, a že jsou děcka babská záležitost, jako spíš o to, že by válčení nemělo být hodnoceno víc, než výchova dětí.

Když ten můj vnouček říkal, že Barbie jsou pro holky, zazněl v jeho hlase lehký despekt. On si nejen hraje radši s autíčky, ale také by se styděl hrát si s panenkami. Holky se však s autíčky hrát nestydí, protože hrát si s klučičími hračkami není v jejich očích nic ke studu. V tom je ten problém. A ještě dlouho bude, protože úplná genderová vyváženost je hudbou daleké budoucnosti, jestli vůbec kdy nastane. A nejspíš nikdy to nebude tak, jak to vylíčil francouzský spisovatel Robert Merle v románu „Muži pod ochranou“. Jako že třeba půjde po ulici parta drsných frajerských zednic na gáblík a cestou budou pořvávat oplzlé poznámky na hezké mladé muže.

P.s. Mimochodem - počítačový opravník pravopisných chyb nezná výraz zednice.