O duši a zabíjení

Skoro stejně dlouho, jako člověk zabíjí, se i ptá, zda je zabíjení správné. Tu otázku si klade od chvíle, kdy začal myslet. A jelikož v jisté míře zabíjet musí, vymyslel si duši, aby si zabíjení sám před sebou ospravedlnil.  

Duše má ovšem minimálně ještě jednu funkci. Vedle té, díky které si člověk osobuje právo beztrestně zabít cokoli, co podle něj duši nemá, je nástrojem k překonání lidského strachu ze smrti. Duše je totiž na rozdíl od těla nesmrtelná, a proto prý jejím prostřednictvím každý človíček přežije navěky. Proč by ovšem měl vůbec lidský jedinec mít nesmrtelnou duši? Kde se po smrti těla bude jeho duše konkrétně nacházet? Co z člověka vlastně v jeho duši přetrvá, snad vědomí, i když umře novorozeně nebo člověk trpící Alzheimerovou nemocí? To už nikdo neřeší. 

Duše je ale také tím, co člověka údajně spojuje s bohem. Duši dává člověku bůh. Stvořil ho také jako posledního a k obrazu svému, aby člověk všemu na Zemi vládl, a pak přijdou ty pasáže o prvotním hříchu a vyhnání z ráje, které vysvětlují, proč je člověk smrtelný. Je to vymyšleno šikovně a z jediného důvodu – aby člověk sám sebe přesvědčil, že je něčím výjimečným, což mu má dávat právo tropit si nebo páchat na planetě, co chce, vzít si, co si zamane, vzít život, čemu chce, co podle něj nemá duši. Tohle je sice jen křesťanský nebo židovsko-křesťanský pohled, ale i ostatní náboženství a ideologie dospěly k výlučnosti postavení člověka na Zemi, které mu zajišťuje kompetenci brát si cokoli a beztrestně zabíjet jiné tvory, jen odlišnými cestami a s rozdílnými rekvizitami.

Jde však o to, že člověk je masožravý primát a predátor. Je sice i všežravec a mrchožrout, pro tuto úvahu je ale podstatné, že se neobejde bez čerstvého masa a tudíž bez zabíjení. Jelikož si ale člověk do značné míry uvědomil sám sebe, musel ospravedlnit své konání, začal potřebovat morálku a stvořil kategorie dobra a zla. Problém samozřejmě nastává, jedná-li se o zabíjení jedinců svého druhu, ať již narozených a samostatně žijících, nebo v embryonálním stadiu v těle matky. Většina tvorů na planetě jaksi přirozeně jedince svého druhu nezabíjí, leda z důvodů, které podporují přežití druhu jako takového v dobré kondici. Zvířata o tom nepotřebují přemýšlet, člověk ano. V zásadě jde ale pořád o to samé – aby přežily ty nejlepší geny, a aby se druh nepřemnožil, neboť pak by si zničil životní prostředí, následkem čehož by buď vyhynul, nebo přinejmenším sám sebe podstatně ohrozil. Tak prosté a tak kruté to je. A to druhé se možná právě nyní s lidským druhem děje.

S tvrzením o posvátnosti lidského života přišlo v našem kulturním prostředí až křesťanství. Asi to bylo v době jeho nástupu potřebné. Nicméně představa nedotknutelnosti života - později, když už vládli - křesťanům nebránila v tom, aby si zabíjení lidí v jistých případech (častých) zdůvodnili. Prvotní křesťané také odmítali zabíjení dětí (infanticidu), a násilné přerušování těhotenství, což bylo v předkřesťanských dobách dosti běžnou praxí. Infanticidu zakázali dekretem až spoluvládnoucí císaři Valentinianus I., Valens a Gratianus roku 374 n. l. Za „vyhnání plodu“ z těla těhotné ženy byly pak po celou éru panování křesťanství udělovány většinou přísné tresty, nicméně se nikdy nepodařilo umělé přerušování těhotenství zcela vymýtit, a to tak, že nikde. Ve 20. století se regulované potraty potom staly v řadě zemí státem povoleným aktem. Za komunistů u nás rozhodovaly o povolení interrupce komise, a basta fidli. 

Teprve po pádu komunistického režimu se zase začalo veřejně diskutovat o tom, kdy se člověk stává člověkem, jestli až v momentě narození, nebo již ve chvíli početí, a kdy tedy vlastně získává svou nesmrtelnou duši. Pochopitelně je obtížné si představit, že hned po početí má shluk buněk, z nichž vznikne člověk, duši. Jestli ale chcete co vědět, mě tyhle debaty o duši už pěkně štvou. Ať si kdo chce myslí, že má duši, a že je nesmrtelná, a že po smrti těla a jeho obřadném odstranění nebo rovnou likvidaci bude ta duše někde věčně bloumat. I shluk živých buněk je ale jistě životem a jeho zničení je nepochybně zabitím. Jenže zabíjení je v některých případech zkrátka nutné, jak už jsme si řekli. Kdy a v kterých případech, je ovšem otázka, o níž se budou lidé přít neustále, dokud budou existovat.

Vraťme se ale k lidské duši, která prý činí z člověka výlučný druh a slouží jako generální pardon k tomu, aby mohl zabíjet jiné tvory. V dobách, kdy je pouze lovil, to ještě šlo. Jenže člověk je taková bestie, která začala jisté tvory chovat a množit, aby je měla stále po ruce pro jejich následné zabíjení a využití jejich mrtvých těl. Hlavním důvodem chovu a zabíjení zvířat je přirozeně jejich maso, kterým se lidé živí, ač využívají i jejich kosti, rohy, parohy, kopyta, kůže, a rovněž kožešiny. Proti chovu zvířat pro jejich kožešiny se však už poměrně dávno protestuje a v mnoha zemích se už dosáhlo zákazu kožešinových farem. 

Z Česka pravděpodobně definitivně zmizí kožešinové farmy začátkem roku 2019. Poslanci v naší Sněmovně sice předvedli komedii kolem schvalování zákazu kožešinových farem, nicméně se jedná o jeden aspekt velmi závažné problematiky vztahu lidí ke zvířatům, k přírodě a v konečném důsledku k sobě samým. Co hovoří proti podobným zákazům? Především to, že se jedná o nový byrokratický zásah do jedné z oblastí lidské činnosti, do svobody podnikání a trhu. Není rovněž žádný důvod, aby lidstvo, jež využívá bez skrupulí všechno na světě, cokoli z přírody ve svůj „prospěch“, určitá zvířata vyloučilo z takového využívání, protože někdo usoudí, že to není správné. Prasata, krávy, slepice (kuřata), ovce a další tvory, kteří cítí stejně jako norci, lišky nebo činčily, lidé přece rovněž chovají proto, aby je nakonec zabili. Jestli je potom snědí, nebo využijí jen jejich kožešiny, na podstatě nic nemění.

Nyní ovšem přicházejí na řadu důvody, které naopak podporují přesvědčení, že byznys založený na chovu a zabíjení kožešinových zvířat do civilizované společnosti nepatří, že je nemorální. Hlavně nikdo nepotřebuje k svému životu nosit kožichy. Nepotřebuje je ovšem už ani pro parádu, protože existují umělé náhrady. A jestli umělý kožich, co nahradí pravý, může zabránit zbytečnému utrpení zvířat, měl by ho zvolit každý člověk, který má duši v těle. Jíst ovšem člověk k životu potřebuje, a zatím neexistuje relevantní náhrada zvířecího masa, nebo aspoň ne taková, kterou by většina lidí jako relevantní uznala. Zabíjení zvířat pro lidskou potravu asi tedy jen tak neustane.

Je tu však ještě jedna věc, kterou není možné nezmínit. Kdo někdy viděl, jak se zachází se zvířaty a jak se zabíjejí v kožešinových farmách, jak se s nimi zachází ve velkochovech a potom při zabíjení na jatkách, nebo v případě drůbeže na porážkových linkách, nutně musí pochybovat o tom, jestli má člověk nějakou duši. A nemám na mysli jen ty lidí, kteří v takových fabrikách pracují, ale nás všechny, kteří se cpeme kuřaty, řízky, bifteky..., i když zvířata přímo nezabíjíme, jen si kupujeme jejich maso v marketech. Nevím však, co s tím teď bezprostředně dělat.

P. s. Jsem si vědom, že paleta důvodů, proč člověk zabíjí a trýzní jiné tvory, je neobyčejně pestrá, a vím také to, že člověk zabíjí naprosto všechny živé tvory, když si myslí, že musí, nebo když chce. Rovněž jsem v pasážích o zabíjení lidí mezi sebou nezmiňoval koncentrační tábory, holocausty, jiné genocidy a přebohaté druhy mučení a krutého zabíjení lidí, které budí pochybnosti o existenci lidské duše, komu by byly kožešinové farmy, velkochovy, jatka a porážkové linky málo, aby zapochyboval. 

P. p- s. Částečnou inspirací pro tento text mi byl článek Jiřího Turnera „Embrya před nebeskou bránou“ - (http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=609092).