Muslimský advent aneb Blázince dokořán

Koukám oknem na zateplené paneláky zalité sluncem, na zelené trávníky a jehličnany, jen listnaté stromy jsou holé, a říkám si, jak nám ten adventní čas pěkně plyne. Nevšimnout si toho nelze, i kdyby člověk sakra chtěl.

     Příchod adventu a po něm Vánoc nám připomíná výzdoba a nabídka v marketech už někdy od října. Advent však je bez ohledu na počasí doba ztišení a zamyšlení. Tak dumám třeba nad tím, jaké budou asi mít Vánoce migranti v evropských uprchlických táborech? A znají vůbec písničku: „Vánoce, Vánoce, sníh na ně padá, tak nám je kreslil pan Aleš i Lada...? Vlastně migranti jsou většinou muslimové (mohamedáni či machometáni, jak se kdysi říkalo) a ti Vánoce neslaví a ramadan měli letos už na začátku léta.
     Tak znova! Zapnu zpětný chod adventního přemítání. Dostávám se do časů (zapomněl jsem ten zpětných chod včas zastavit), kdy byli všichni ti, co se uprchlické invaze obávali, označováni za xenofoby. Myslím si, že právem. Měli jsme opravdu strach z něčeho cizího, potažmo neznámého. Nyní je v Evropě uprchlíků tolik, že už nám jako cizí nepřipadají. Víme o nich a zvykáme si. Zlom nastal někdy okolo atentátů v Paříži. Ještě pár takových a budou nám důvěrně známé i ty. No a bude po xenofobii ein, zwei, drei, abych byl stylový.
     Jistý pan Karel Hoch napsal v jedněch novinách těsně před koncem roku 1937: »Jak to, že se vyvinul takový rozdíl mezi pokroky civilisace hmotné a mravní, že technika zkázy a smrti o tolik předhonila techniku tvoření a života? Zatím co soužití mezi lidmi a mezi národy tak pomalu a ještě s tolika obraty a ústupy buduje si lepší formy, dělá technická civilisace bez přerušení úžasné pokroky, a nejhorší jest, že k ní není třeba dospívati vlastními silami, nýbrž právě to, co je na ni nejhorší, může si osvojiti a k nerozeznání napodobiti kdokoli, a s tím rozpoutati bouři svého vlastního i civilisačního divošství. Svět začíná se podobati nešťastnému městu, ve kterém obchody se zbraněmi, vězení a blázince jsou otevřeny dokořán.« A to vůbec netušil, jaká šílenství v jeho budoucnu ještě přijdou. On to sice myslel jináč, ale s jistou dávkou tolerance ke konkrétním vývojovým nepřesnostem lze říct, že jsou to slova hodně nadčasová. 
     Takže radši zpátky k našemu adventu a k našim Vánocům. Co říkáte? Ona alšovská a ladovská představa Vánoc, na které tichou nocí padá sníh a křupe pod nohami mezi úpravnými barokními chaloupkami, zahnízdila už napevno v myslích tak mnohých, že se při slově Vánoce vybaví u nás prakticky každému. Kdo ale takové Vánoce fakt zažil? A byly vůbec kdy takové? Možná ten žánrový obrázek Vánoc, jak nám ho předkládali, neviděli nikdy ani oni dva zmínění malíři. 
     Vánoce jsou však daleko více stavem duše. Stejně bez sněhu, rolniček, betlémských hvězd, jesliček, vůně purpury, dárků, lití olova a kaprů, jako s nimi. Ale nebojte se, Vánoce jsou svátky, jež nám neodpáře nikdo a jejich kouzlo a tradice nakonec každého dostihnou a on zjihne, ať pod stromkem nebo kdekoli jinde. A bude-li opravdu mráz a sníh, budou po něm křupat i uprchlíci. Tedy pokud to Islámský stát tou dobou nespustí, jak tady na blogu kdosi prorokoval. Nicméně: Narodil se Kristus Pán, radujme se, veselme se; myslím to vážně, bez postranních úmyslů.