Komunikace, lhaní a pistole

Všechny lidské vynálezy pocházejí od ďábla. Jen on totiž mohl vnuknout člověku touhu tvořit a schopnost vynalézat a dát tak nástroj jeho pýše vyrovnat se Bohu. Vynálezem z nejďábelštějších je však bezesporu telefon.

Telefon stál totiž u zrodu veškeré rychlé dálkové komunikace, spolu s radiem a televizí pak umožnil masovou komunikaci a všechny dnešní elektronické vychytávky jsou jen pohrobky těchto pekelných vynálezů. Když Alexander Graham Bell roku 1876 telefon vynalezl, měl určitě ušlechtilou snahu pomoci lidstvu, ale jak známo, cesta do pekel je dlážděna vždy těmi nejlepšími úmysly. Někteří nenapravitelní optimisté sice tvrdí, že telefon umožnil propojit celý svět, zkrátit vzdálenosti mezi lidmi, zrychlit jejich komunikaci a v neposlední řadě, že poskytl člověku prý prostředek, jak se dovolat pomoci v případě potřeby a nouze. To je samozřejmě nesmysl, neboť my, zdraví pesimisté, víme, že telefon je tu hlavně proto, aby člověka otravoval, vyrušoval a lekal pokaždé v těch nejnevhodnějších chvílích. 

Dnes zejména v podobě mobilů, chytrých a ještě chytřejších titěrných počítačů zvaných iPhone, iPad a kdoví jak ještě, vstupují telefony svým zvoněním, pípáním, bubláním, kvíkáním a nejrůznějšími melodiemi v rozličných úpravách bezohledně do soukromí lidí, kdykoli si kterýkoli volající zamane. Se zmíněným rozšířením mobilních telefonů se situace podstatně zhoršila a není proti tomu obrany. Nevzít hovor? Kdo si to může dovolit? Co když jde tentokrát o něco opravdu důležitého.

To všechno bych starému Bellovi přesto odpustil, ale jedno mu prominout nemohu. A to, že svým vynálezem umožnil nebývalý rozvoj lhářství. Pravda, ostošest se lhalo i před telefonem, ale po něm odvěstědvanáct, nejméně. Lhaní totiž vyžaduje jistou profesionalitu, někdy i značnou. Přesvědčivě lhát na papíře, lhostejno zda tištěnou nebo psanou formou, není tak jednoduché (do pojmu papír v tomto případě zahrnuji i monitory počítačů). A lhát někomu přímo do obličeje, aby tomu uvěřil, je nejen drzost, ale svého druhu i uměním. O mnoho snazší je to do rozhlasového mikrofonu či televizní kamery, jak jsme toho zvlášť nyní často svědky. Ovšem lhát do telefonu je přímo hračkou.

Zrovna nedávno jsem slyšel jistou ženu, jež si v klidu seděla s kamarádkou v kavárně u kávy a u panáka, jak komusi do telefonu vykládala, že přijde bohužel později, protože se zdržela na poště, kde byla spousta lidí. A to byla lež z těch nejnevinnějších. A teď si to představte v globálním měřítku. Z moře lží, které se šíří každým okamžikem éterem, jde až hrůza. Stejně si myslím, že mobily využívající satelity byly vynalezeny jen kvůli tomu, že už se ty lži do telefonních kabelů nevešly a ucpávaly je. Aby Grahama Bella za jeho vynález hrom po poli honil (vlastně spíš blesk).

Teď k těm dalším médiím, jako jsou rozhlas, televize a internet. Díky rozhlasu a televizi se může o jakékoli události dovědět v jediném okamžiku téměř celý svět. Internet umožnil pak postavit distribuci informací na nové bázi. Zprávy o událostech se šíří éterem bleskově a jako kruhy na vodě. Bohužel či možná bohudík ale informace mizí v zapomnění stejně rychle, jak přišly do vědomí. Lidé současnosti jsou zkrátka neuvěřitelně dobře informovaní o všem možném, ale bez ladu a skladu a svět žije čím dál víc jen bezprostřední chvílí. Pak se v humorně laděné televizní soutěži dovíte, že jsou u nás lidé, kteří nevědí, že duo má dva členy, s kým sousedí Česko, že jsou čtyři světové strany nebo že premiér a předseda vlády jsou dva názvy pro tutéž funkci.

Nejde mi teď o triviální vědomosti z televizní soutěže, ale o stále častější nepochopení skutečných významů a podstat sdělení, jichž se nám denně v hojné míře dostává. Rozhlas a televize a internet, co nám přinášejí informace pohodlně jaksi až do mozku bez toho, abychom se na tom museli nějak sami podílet, nás tím totiž zároveň poněkud odvykají myslet. Člověk vstřebá informaci a v lepším případě ji pustí zase ven, aniž by ji zpracoval, v tom horším na ni před zpracováním i reaguje. A člověk by měl přemýšlet, než něco řekne či udělá, neboť mluvit a konat bez myšlení, aniž by je okolí považovalo za blbce, si mohou dovolit snad jen politici.

A zase jsme u lži. Že politici bez výjimky, rozhlas, televize a tisk neustále lžou, to je přece bez debat. Dokonce se říkávalo – lže, jako když tiskne. Říkalo se také, že lže jako cikán a za socialismu potom, že lže jako Rudé právo. Spojením toho všeho vzniklo úsloví, že lže, jako když cikán tiskne Rudé právo. Na internetu je s to lhaním jiné. Třeba zde na blogu říkám pravdu jen já a ostatní lžou. Když o pravdě a lži bude vypovídat někdo jiný, tak pravdu říká výhradně ten dotyčný a ostatní včetně mě lžou a tak dále.

Ale teď vážně. Alexander G. Bell, Guglielmo Marconi, Alexandr S. Popov, Alexandr Bain, Ferdinand Braun, Kosma Zworykin ani jejich vynálezy, co umožnily dnešní veřejnou komunikaci, ba dokonce ani společnosti, které šíří nejrůznější signály komunikace, za to nemohou. Takový telefon, jakož i další aparáty jsou pouhými nástroji v rukou lidí a jen na nich záleží, zda jej budou užívat ke svému prospěchu či zneužívat. Jako ostatně všechny jiné nástroje. Krásně to vyjádřil kdysi Pavel Landovský při svém hereckém koncertu v půvabné minikomedii „Nechcete jet do Bembrly?“, když se jakoby snažil rozptýlit strach Jaroslava Marvana z pistole, kterou na něj mířil. »Ty se bojíš toho revolveru. Toho se nemusíš bát, nevystřelí, dokud nedám povel tadyhle tou spouští. Revolver, to je kus neživý přírody, nemá svou vlastní vůli.« Ani internet nemá svou vůli. To jen a jen my, lidé.