Kocour a sobecký gen (črta)

Ležel jsem na gauči a četl si Sobecký gen od Richarda Dawkinse. Kocour Čibík seskočil z prolézačky s drápadly, kterou jsem mu vyrobil a umístil na skříňku blízko u televize, tak máme hned vedle elektronické podívané živé divadlo.

Sedl si přede mě a domáhal se mazlení. Původně dostal jméno Tiberius, když neprošel můj návrh, aby se jmenoval po ještě horším vrahovi na trůnu římského císaře Caligulovi. Moje matka ale tvrdila, že kočky nejlépe slyší na jména, kde je š nebo č, tak se z něj stal Čiberius, zkráceně Čibík.
     
Škrábal jsem ho pod bradou, kterou nemá, on natáhl krk, zvedl čumák ke stropu a vypadal jako vlk chystající se výt. Říkal jsem si, že to není pěkné dělat si srandu z nebohého zvířete, když jsme mu dali tohle jméno. Kocour ale netuší, kdo byli ti dva dávní císařové, na každý pád je mu to úplně jedno a na jméno Čibík slyší. Vlastně, co já vím, jak to vnímá? 
     
Posadil jsem se, vzal mu hlavu do dlaní a koukal do jeho očí. Má mě rád? Někdy se zdá, že se dívá s láskou, jindy, pokud něco chce, vyjadřuje jeho zrak naléhavost, odcházíme-li z bytu, sleduje naše počínání vyčítavě a s údivem, jako by říkal, jestli je to vůbec možné. Dovede se ale i navztekat, to potom jeho zřítelnice srší divokou zlobou a člověk si uvědomí, že je to stále šelma. Ať se kocour tváří jakkoli, vždy je to tak přímočaré, bez předstírání. A to se traduje, že jsou kočky falešné.
     
Někdy mě napadá – je u nás šťastný, nebo ho ve skutečnosti vězníme? Jenže nemám ponětí, jestli živočich vedený jen slepým instinktem pociťuje štěstí, a pokud ano, zda je to stejná emoce jako u nás rozumných tvorů, když ani my lidé si často neuvědomujeme, že právě prožíváme štěstí a pochopíme ho až posléze, kdy už je většinou pozdě. 
     
Každopádně se Čibík od doby, kdy jsme ho jako kotě přinesli, u nás zdržuje dobrovolně. Občas chce jít ven, avšak když otevřu dveře, vyběhne sice na chodbu, ale v mžiku je zpátky, sotva něco zašramotí. Pokud za ním dveře zavřu, okamžitě na ně začne drápat a žalostně přitom mňouká. Drží ho doma tedy strach z neznámého, nevědomost, plné misky, pohodlný život, který upřednostňuje před svobodou? Možná v tom hraje roli fakt, že je kastrovaný. 
     
Co když je ale také lidská společnost kastrovaná civilizací – bojí se neznámého, má strach ze svobody a preferuje dostatek a pohodlí. Vzpomněl jsem si na vtip od Pavla Kantorka. Dva toulaví, odraní, rozcuchaní a vychrtlí kocouři sedí u popelnic, na ksichtech frajerské úsměvy a mezi nimi bílá nafintěná kočička a jeden kocour říká s poťouchlým výrazem druhému: „Tahle kočička utekla z bytu a ptá se, kdy bude papáníčko.“
     
Volně žijící zvířata jsou svobodná, a kdyby záleželo na nich, žila by ve zdravé a čisté krajině, v syté zeleni a pila by průzračnou vodu. Jejich svoboda a fakt, že neničí přírodu, nebo jen tak, že to ekosystémům prospívá, jsou vykoupeny tím, že téměř bezustání shánějí potravu, jsou věčně hladová a mnohá pojdou dřív než ve věku, jakého by se optimálně mohla dožít. Přežívají jen ta nejsilnější a jen ta předávají také své sobecké geny dalším generacím.
     
Pracoval jsem kdysi ve fabrice umístěné v bývalém tereziánském mlýně a všude se tam toulaly kočky. Mnohé měly svrab, vypadaly hrozně, musely děsně trpět a brzy umíraly. Zatímco by stačilo pár tablet antibiotik a bylo by po svrabu. V nemocech a bídě žiji a umírají také miliony lidí, a přitom by stačilo málo a umírat by ti lidé vůbec nemuseli, a jen o trochu víc, aby žili spokojeně. Postupně se to ale mění k lepšímu, ale zase je nás skoro až příliš mnoho.
     
Podíval jsem se na knihu Sobecký gen, která teď ležela vedle mě. Dawkins v ní prý v teorií memů oživuje lamarkistickou evoluci, tedy evoluční teorii vytvořenou na počátku 19. století francouzským přírodovědcem Jeanem Baptistou Lamarckem, která předpokládá, že znaky získané během života organismu jsou dědičné a přenášejí se bezprostředně na další generaci. Dnes prý není obecně přijímána na rozdíl od všeobecně akceptovaného darwinismu.
     
O knize Sobecký gen, jsem se dověděl, že je „sociomorfní“, tedy že společenské vztahy a skutečnosti promítá do přírody, a to v tom smyslu, že podobně jako kdysi Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti. Čibík se zatím uvelebil vedle mě a usnul. Vypadá to, že mu je fuk, když on své geny dál nepředá.