Jeho osud měl ale jiné jméno (povídka)

Jiří Kazda měl štěstí, že našel místo k parkování hned před domem, kde bydlel. Zamkl čidlem dveře svého peugeotu, pátravě se rozhlédl. Díval se na všechny strany, koukal se důkladně, ale nic podezřelého neobjevil.

Ke dveřím domu vedlo pár schodů a u nich ležela asi půlmetrová lešenářská trubka s navlečenou spojkou. Povalovala se tady už dlouho a Jiří si pomyslel, že by ji někdo mohl konečně odklidit. Vzápětí na to zapomněl. Nebyl by pro něj žádný problém trubku odnést třeba do odpadového kontejneru. Kazdu ale ani nehnulo uklízet binec z chodníku. Doma ho přivítala manželka a vůně guláše, který uvařila. Představa večeře ho sice potěšila, ale pocit, že ho někdo ustavičně sleduje, co se na něj přilepil už před týdnem, ho neopustil ani nyní.
     
-----„Nemůžu se zbavit dojmu, že má na mě někdo spadeno, Věro,“ řekl, když už večeřel a čekal, jak na to žena zareaguje. 
-----„Prosím tě, kdo by tě sledoval,“ namítla a nevypadala, že by jí to vyvedlo z míry. „Nejsi žádný politik a nepodnikáš ani ve velkém, ani s ničím riskantním nebo špinavým. Kdo by měl pifku na malého výrobce plastových oken?“ dodala skepticky.
-----„Jen si nemysli. Některý lidi jsou děsný hovada a je v nich spousta závisti. Nikdy nevíš, jaká šílenost se komu urodí v hlavě,“ přesvědčoval manželku.
-----„Co tě vůbec napadlo, že po tobě někdo jde? Stalo se něco, že tě bafl tenhle stihomam?“ ptala se pochybovačně. 
-----„Netvrdil jsem, že po mně přímo jde, ale že mě sleduje,“ opravil ji nedůtklivě. 
-----„A v tom je rozdíl?“ posmívala se. „A navíc jsi řekl, že má na tebe spadeno.“
-----„Je to rozdíl. Když máš na někoho spadeno, nemusíš po něm přece ještě nutně jít,“ vysvětloval Kazda podrážděně. Štvalo ho, že Věra tak zlehčuje pocit, který ho trápil. „Ty si myslíš, že jsem paranoik?“
-----„A co je to jiného?“ tázala se. „Kdo by ti nebo nám co záviděl? Ten tvůj peugeot je sice docela velké auto, ale zase to není žádný bentley. Jsou lidi, kteří mají miliardy a podstatně větší majetky, než my.“
-----„Stačí daleko míň, než máme my, aby ti to někdo záviděl, nebo tě nenáviděl,“ zalitoval, že jí to vůbec vyprávěl. 

Věra mu byla už delší dobu protivná jako osoba, jako žena i jako jeho manželka. Ale to, že bagatelizovala všechny jeho myšlenky a obavy, mu vadilo snad nejvíc. Řekl si ale, že to možná nebylo tak marné, když se jí svěřil. Už ho totiž napadlo, jestli ho nedala sledovat právě ona. To, jak jeho obavy zlehčovala, by tomu napovídalo. Třeba něco vytušila, nebo jí někdo něco donesl. Stejně se mu zdálo, že se k němu teď chová nějak odtažitě, i když k tomu už neměla reálný důvod. Poměr se svou sekretářkou skončil už před měsícem, když poznal, že Věra něco vytušila. Rozvádět se nechtěl, ač Věru vlastně nesnášel. Na nějaké hádky a pak třeba tahanice o majetek nebyl stavěný. Měl rád svůj klid. Věra ale nemohla vědět, že už se s Monikou rozešel a stejně by mu nevěru nejspíš neodpustila. Co když za tím není však Věra, ale třeba zrovna Monika; přemítal. Jak jí řekl, že s ní končí, podívala se na něj způsobem, že by byl na místě mrtvý, kdyby se dalo vraždit pohledem.
     
No jasně, Monika přicházela v úvahu daleko víc; začal rozvíjet paranoidní představy jiným směrem. Firmu si založil už před lety, ale teprve před třemi roky si splnil také svůj sen a dopřál si mladou krásnou sekretářku. Tehdy jí bylo devatenáct, právě odmaturovala a byla to úchvatná kráska s velkýma zářivýma očima, hřívou hustých černých vlasů, půvabně snědou pletí jako mívají třeba Španělky, dlouhýma a svůdně tvarovanýma nohama. Měla pevná, kulatá ňadra, ani malá ani velká, tak akorát. Jak o ní teď přemítal, cítil, že ho stále přitahuje, že po ní touží, neboť za tu dobu, co u něj pracovala, neztratila nic ze své krásy, naopak vyzrála a stala se z ní žena, kterou by si přál mít v posteli snad každý muž. Jemu se to poštěstilo.

Jiří si s Monikou nezačal hned. Nespěchal na ní. Vyčkal, až se nabaží toho mladého kluka, co s ním chodila, když k němu nastoupila. Získával si Moniku postupně. Ač mu bylo loni už dvaačtyřicet, věděl, že bude i pro tu mladou krásku zajímavý. Jakési postavení měl, nouzí netrpěl, byl inteligentní, schopný, pohledný, elegantní, vtipný společník. Aspoň se tak viděl a před rokem, když se stala jeho milenkou, se zdálo, že hodnotí sám sebe objektivně, přestože má o sobě vysoké mínění. Jenže Monika si na něj brzy dělala příliš velké nároky, chtěla aby odešel od Věry, začala plánovat dokonce jejich společnou budoucnost, a tak to Kazda skončil. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou, protože Věra začala něco tušit.

-----„A nebudu se na tebe zlobit, Moniko, když budeš chtít odejít z firmy,“ dodal. „Neboj se, nepřijdeš zkrátka.“
-----„Tak ty se nebudeš zlobit, hajzle!“ řekla a ignorovala ten dodatek. Pak přišel zmíněný vražedný pohled. „Myslíš, že ti to projede tak snadno?! Že z toho vyklouzneš tak lehce?!“

Jestli se mi někdo chce mstít, tak Monika má největší důvod; uzavřel kruh svých úvah až ráno a jak se řítil autem do firmy, u popelnice si všiml bezdomovce Ladmana, co se v ní přehraboval. Před časem toho člověka také zaměstnával, ale pak ho vyhodil kvůli chlastu a on nakonec dopadl takto. Že by to byl on, kdo si to chce s ním vyřídit? blesklo Kazdovi myslí. Důvod by k tomu měl, ale možnosti ne, aby ho na každém kroku sledoval; zavrhl tu myšlenku.

V kanceláři probíral e-mailovou poštu a narazil na výhrůžný vzkaz: „Máš to spočítané, ty svině!“ Adresa, z níž elektronický dopis přišel, mu nic neříkala. Kazdu zamrazilo. Tak je to pravda, někdo mi jde po krku; konstatoval. Otázkou bylo, jak moc to dotyčný myslí vážně. Jestli mu chce skutečně ublížit, nebo ho jenom vyděsit. Velmi bedlivě zkoumal pohledem Moniku, když mu přinesla poštu papírovou.

-----„Co si mě tak prohlížíš?“ zeptala se ho sekretářka, když mu pokládala balíček obálek na stůl. „Neboj se, už tu dlouho zaclánět nebudu. Ale nedaruju ti to, s tím nepočítej,“ dodala temně.

Jiří si povzdechl a udělal by to ještě jednou, ale dopis, co otevřel, mu vyrazil dech: „Třes se, hovado! Tvé dny jsou sečteny! Zabiju tě! Škodil jsi dost dlouho!“ Tak to je trochu moc, dva výhrůžné dopisy během chvilky; vyděsil se. Pak si ale pomyslel, že to nemůže být míněno vážně. Ten knižní styl – třes se, tvé dny jsou sečteny. Co když ale ten člověk jen neumí psát výhrůžné dopisy a inspiroval se v literatuře, ale obsah může myslet doopravdy. Jiří Kazda se snažil uvažovat střízlivě. Kdyby ho chtěl vážně někdo zlikvidovat, tak by to udělal a nestrašil ho. Spíš po něm někdo něco chce. K něčemu ho přinutit. Ale k čemu a co chce? Ale také si ho může anonym chtít napřed vychutnat. Napřed mu nažene strach, a když bude už strachy šílený, někde ho něčím majzne po hlavě.

Monika to asi nebude; zavrhl svou ranní myšlenku. To by nevyhrožovala ještě před chvíli přímo. Něco na něj chystá, to je jisté, ale bude určitě chtít vidět, co to s ním udělá. Zabít ho bez dalších okolků, by pro ni nebylo zadostiučiněním; kombinoval. Pak mu všechny ty konstrukce přišly přitažené za vlasy. Nechal to plavat a zabral se do práce. Krátce před polednem ho navštívil konkurent, majitel podobné firmy na plastová okna a dveře. Úlisně a zeširoka se zeptal, jestli má chvilku. Monika jim uvařila kávu, nalila po panáku a teprve až pak Molnár spustil. Napadl Kazdu, že je podrazák, že se nediví, když mu jeho firma tak dobře prosperuje, když krade jiným jejich nejlepší kšefty. Jiří z Molnára nevyrazil, o jaký kšeft mu konkrétně šlo a nedočkal se od něj ani přímé výhrůžky, z jejich hovoru měl však velmi nepříjemný pocit. A ten už ho neopustil. Doma už byl šílený strachy a napadlo ho, že by mu mohla pomoci pravda. Po večeři se posadil s Věrou do obýváku a přiznal se, že jí skoro rok podváděl se svou sekretářkou, že se s ní sice před měsícem rozešel, ale že Monika zuří a vyhrožuje mu, že mu to nedaruje a tak, že se s ní radši rozvede a začne žít s Monikou...

-----„Jsi si jistý?” zeptala se Věra stručně a klidně.
-----„Koukám, že tě to moc nevyvedlo z míry,” divil se Jiří.
-----„Čekal jsi, že budu vyvádět? Co bych z toho asi měla? O tý tvý holce vím už dávno. Ty si myslíš, že jsem na tobě nepoznala, že někoho máš? A nebylo tak těžké zjistit, kdo to je. Věděla jsem ale, že ti to dřív nebo později přeroste přes hlavu a vrátíš se ke mně. Teď ale mám pocit, že chceš udělat největší blbost svého života.”
-----„To není všechno,” řekl Kazda, když se trochu vzpamatoval z překvapení.
-----„A co ještě máš?” otázala se Věra posměšně.
-----„Víš, jak jsem ti říkal, že mě někdo sleduje?” zeptal se hloupě.
-----„Myslíš, že bych na to mohla zapomenout?” šklebila se žena.
-----„Dneska za mnou byl Molnár, víš to je ten...”
-----„Vím, kdo je Molnár,” přerušila ho manželka.
-----„...a vztekal se, že jsem mu vyfoukl nějaký kšeft.”
-----„A ty se domníváš, že tě kvůli tomu chce zabít?” usmála se Věra. „Ty můj chudáčku.”
-----„Potkal jsem taky Ladmana, co jsem ho vyhodil kvůli chlastu, jak u nás před domem vybíral popelnice. Mám pocit, že už sem ho tu několikrát viděl. Potlouká se tady pořád. Je teď asi bezdomovec. Co když se mi chce pomstít on,” fňukal teď Kazda jako malý kluk.
-----„To přeháníš, Jiří,” opět se manželka usmála a odešla znenadání do ložnice.

Kazda si netroufl jít za ní, aby zjistil, co to má znamenat. Věra se vrátila až po dlouhé době a byla oblečená a nalíčená na ven.
-----„Ty někam jdeš,” vykulil oči.
-----„Něco mám,” uculila se. „A ty máš něco proti tomu?”
-----„Ne,” zavrtěl hlavou.

Jiří osaměl a vzpamatovával se ze šoku, co mu způsobila Věra svou chladnou a věcnou reakcí na jeho přiznání. Bylo to divné; říkal si Kazda. Třeba se nerozčilovala proto, že má už plán, jak si s ním vyrovná účty. Možná je to opravdu ona, kdo ho sleduje. Věděla přece o Monice. Bylo podezřelé, že jí vůbec nerozhodilo, když se přiznal, ani že se rozhodl s ní rozvést. Jiří seděl pořád v obýváku v křesle a náhle ho napadlo, jaké jméno bude mít ten, kdo zpečetí jeho osud? Věra? Monika? Molnár? Ladman? Nebo nějaké jiné? Kazdův osud měl však úplně jiné jméno, než by se kdy nadál.

Stále seděl a seděl a nevěděl, co si má teď počít. Z bezradnosti vstal, odešel do kuchyně, zavázal pytel v odpadkovém koši a vydal se s ním k popelnicím. Vyšel ze dveří domu, a ta lešenářská trubka ležela nyní až na plošině nad schody. Kazda kdovíproč šlápl na spojku, ale tak nešťastně, že se mu zvrtla noha v kotníku, zavrávoral, ztratil rovnováhu a řítil se ze schodů. Hlavou přitom narazil do zábradlí a opět tak nešťastně, že při dopadu na chodník bylo už po něm. Na jeho pohřbu se sešli kromě jiných smutečních hostů Věra, Monika, Molnár a před obřadní síní se objevil dokonce i bezdomovec Ladman. Jiří Kazda by tomu zřejmě nevěřil, ale všem čtyřem bylo v té chvíli líto, že už nežije.