Jak vychovat správného úředníka

Je málo věcí, na kterých se náš lid jednoznačně shodne. Jednou z nich je však, že úředníci všech stupňů a institucí jsou vesměs líná, neochotná, arogantní a občanovi veskrze nepřátelská banda.

Úřadům jsem se vždycky vyhýbal, seč to šlo, tedy pokud se jednalo o vyřizování mých osobních věcí. No a teď, když jsem na vejminku a prakticky nic už od života, natož od úřadů nepotřebuji, se mi to daří celkem dobře. Bývaly však časy, kdy jsem z titulu své novinářské profese byl na různých úřadech skoro víc než doma. Proto vím, jak to na úřadech chodí.

Úředníci hledí na člověka svrchu, přezíravě a velkopansky jako na prosebníka, a přitom si ani neuvědomují, že oni jsou tu pro občana, a ne naopak a že jsou placeni (pohádkově) z jeho krvavých daní. Nebo už někdo někdy zažil, aby úředník vyřídil libovolnou záležitost k občanově spokojenosti?

Jak je ale možné, že se v úřadech soustřeďují samé potvory? Jsem totiž přesvědčen, a mám pro svůj názor tisíce důkazů, že se většina lidí rodí coby tvorové přátelští, dobrosrdeční a přející. Avšak právě jenom většina. Zůstává ona menšina syčáků od narození, jež je jakousi zásobárnou či farmou protivných úředníků. Jak se je ale všechny podaří sehnat do úřadů?

Mám pro to vysvětlení. Jednak k úřednické profesi tíhnou lidé se zmíněnými povahovými charakteristikami sami. Stává se ale, že nějaký perspektivní arogantní, neochotný a líný člověk vzdor všem lákadlům uniká osidlům úřednického klanu. Pak se mu musí pomoci. To se děje tak, že při personálních odděleních všech úřadů působí před veřejností pečlivě tajená, ale výkonná sekce náborářů, jež se pohybují mezi námi a soustavně vyhledávají vhodné lidi pro úřednické funkce. Stačí, když se někde pohádáte nebo někomu vynadáte a už jste evidováni mezi potenciálními úředníky.

Leč byrokracie, jak známo, stále bytní a mohutní, takže příliv nepříjemných lidí od přírody nestačí. Musí se tedy sáhnout i mezi vlídné. Ti však pochopitelně nemohou zasednout hned na teplá úřednická místečka, ale až po úspěšném absolvování náročného kurzu byrokratické arogance. Frekventanti tohoto školení musí předně pořád lízat citron, dokud se jim obličeje nezkřiví trvale do kyselého šklebu. Pokud by se i přesto někdo pokusil o úsměv nebo dokonce přívětivý výraz, elektrický šok ho okamžitě umravní a vykáže do patřičných mezí.

Dalším předmětem kurzu je byrokratické odmítání, kde se adepti učí ze všeho nejdřív odmítat jakékoli požadavky občanů. Nechybějí ani lekce odkládání vyřizování záležitostí na nejzazší termín a pro pokročilé i na dobu po nejzazším termínu, a v neposlední řadě lekce přijímání úplatků. Zbývají pak už jen hodiny zastrašování a přezírání občanů, zatloukání přítomnosti kompetentních pracovníků a lekce nechávání žadatelů vyhnít na chodbách úřadů (to už jsem popsal). Teprve takto vyškolený úředník se už může pustit do své zodpovědné a nezastupitelné práce.

Vy to neberete vážně, ale já vám něco řeknu. Jednou jsem si schválně sedl na chodbě jistého úřadu na lavici a sledoval, co se bude dít. Vtom vyšla z jedněch dveří úřednice a zamířila do kuchyňky. Za nějakou chvíli kráčela zpátky s kávami na podnose. Otevřely se jiné dveře a jiná úřednice vykoukla a pak houkla do kanceláře, co kdo chce koupit ke svačině. Dveře se potom otvíraly a zavíraly, úřednice a úředníci chodili sem a tam, někdo měl v ruce nějaký ten papír, aby ho posléze přinesl zpátky na výchozí stanoviště a občanů na lavicích přibývalo. Když už to vypadalo, že na některého žadatele či co přijde řada, nadešel čas oběda… 

No ale, jak koukám, je právě čas večeře, tak už toho také nechám. Vzhledem k tomu však, že jsem zvolil velmi depresivní téma, vkládám jako protiváhu pohodovou písničku v podání Melanie Oesch, jejíž zpěv na mě působí hypnoticky.

Zdroj YouTube