Jak dopravit horský traktor do Tibetu

Je to tak. Utečenecká problematika aspoň zde na blogu poněkud ustoupila do pozadí a ke slovu se dostávají znalci Číny a Tibetu, odborníci na vyvěšování vlajek. Zůstávají jen kritici domácí politické scény a jejích aktérů.

Kritizovat naše politiky za jejich počínání je totiž in vždy a za všech okolností, neboť je bez ironie vážně za co. Polekakanost před mocným vládcem veliké Číny znamená vlastně jen další přirozený krok na cestě, kam nyní, zdá se, naše drahá vlast směřuje. Do logiky věcí zapadá konečně i chování policie, co z politických důvodů šikanovala aktivisty s vlajkami porobeného Tibetu. Je nepřípustné, aby údajně apolitická policie ingerovala do veřejného dění v zájmu jakéhokoli ideologického motivu, ať o zmíněných aktivistech soudíme cokoli.

Jenže... Jenže se jedná o Čínu a jde-li o tuto asijskou zemi s miliardou a tři sta padesáti sedmi miliony obyvatel (podle údajů z roku 2013), pak je vše jinak než kdekoli na planetě. Tradovalo se, že kdysi Henry Alfred Kissinger (americký diplomat německého židovského původu a ministr zahraničí v administrativách prezidentů USA Richarda Nixona a Geralda Forda) rozhořčeně poukazoval u nejvyššího čínského komunistického představitele na to, že Čína brání svobodnému cestování svých lidí. Mao Ce-tung se údajně zamyslel a potom se zeptal: Dobře, máme jich pustit třicet nebo padesát milionů, nebo ještě víc? Kissinger se tehdy prý také polekakal a přešel na jiné téma.

Je velice pravděpodobné, že by sice komunistický ale pragmatický čínský prezident Si Ťin-pching při návštěvě v Praze přešel bez povšimnutí hrátky potrhlých aktivistů s tibetskými vlajkami a nic by nezměnilo na avizovaných čínských investicích a obchodních smlouvách, kdyby je policie nechala na pokoji a naopak umravnila provokující Číňany. Je téměř jisté, že bylo účelové, když s tibetskými vlajkami blbli opoziční politici, jako například Miroslav Kalousek, co se náhle projevil jako bojovník za práva a morálku, což mu asi věřil málokdo. Avšak postoj, že proti Číně s téměř miliardou a půl obyvatel nic nezmůžeme, že této zemi na nás vůbec nezáleží a co je nám do Tibetu, že tam stejně nikdy nebyla demokracie a že jiné země jsou také okupované a rovněž se tam páchá násilí a nás to nechává chladnými, je zase přinejmenším alibistický a defétistický. Navíc nemůže být pravdou, že jsme Číně lhostejní a přezírá nás, když s námi uzavírá obchody. 

Silou proti Číně nikdo neuspěje, nelze ji ani ignorovat, ale určitě má smysl na ní vyvíjet tlak ve věci dodržování lidských práv a jednat s ní i o těchto věcech a nepodlézat jí. Vlastně mi vždycky víc imponovalo Masarykovo – nebát se a nekrást, než Havlův výrok, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Koneckonců diplomat Kissinger při jednání s Čínou v mnohém uspěl, i když jsem ho na začátku vylíčil jako človíčka vystrašeného z kvantity.

A pokud jde o Tibet, tak věci, co tam Číňané po jeho obsazení na místních lidech páchali, byly opravdu hrůzostrašné a skoro se vymykají představivosti. Vyvěšovat 10. března vlajku Tibetu na protest proti politice Číny v této himálajské zemi, jak se děje na mnoha místech v Česku každoročně, považuji tudíž za správné a vhodné, i když se mnozí domnívají, že to nemá smysl. Jako před více než deseti lety jeden čtenář v jistých místních novinách, který napsal, že podle něj „Čína pomáhá vývoji zaostalého feudálního Tibetu směrem k moderní společnosti, zvyšuje jeho materiální i duchovní úroveň a lidskému štěstí se daří v bohatém hmotném a duchovním prostředí“. Co pak vůbec sejde na jakýsi zavražděných a brutálně mučených Tibeťanech, co nepochopili dobrodiní, jež jim čínský komunistický režim nabídl a pošetile bojují za jakousi svobodu? Že ano. Ostatně v Tibetu už dávno žije více Číňanů než původních obyvatel; jak také psal onen pán. Město, které tehdy vyvěsilo 10. března tibetskou vlajku a ten pán to kritizoval, by podle něj udělal lépe, kdyby uspořádalo sbírku na horský traktor, který by pak koupilo a postoupilo do konkrétní oblasti Tibetu. „Bylo by to sice pracnější, ale ubohé lámaistické horské zemi by pomohl hmatatelněji, než okázalé hrátky s vlajkou na nadřazené demokraty,“ mínil ten dobrý muž.

Pokud by se chtěl někdo pozastavovat nad podobným uvažováním, byla by to zbytečnost. Komunistické zřízení u nás s velkým úspěchem dokázalo vštípit lidem přesvědčení, že na prvním místě jsou materiální statky a všechno ostatní představuje „nadstavbu“, čili hodnoty v podstatě zbytné. Povedlo se to natolik, že se smýšlení toho druhu stalo pro mnohé zcela přirozené. Nelze jistě chtít po hladovém a hmotně strádajícím člověku, aby se sytil a opájel především půvabem básnických obrazů a hloubkou filozofických myšlenek. Člověk by měl ale vidět dál, než ke svému korytu a ke štěstí by mu nemělo stačit, že je plné. Nevnímat, kdo jej plní a zda tak nečiní jen za cenu životů, či jen „vlny“ bližních, je nebezpečné. Zítra může přijít na řadu každý z nás. Třeba to ale lidé pochopí, až i u nás budou převažovat Číňané.