Hlas lidu kontra cenzura

Termín cenzura je poslední dobou tak frekventovaný, až se stává pomalu mantrou těch, co se z jakéhokoli důvodu domnívají, že je jejich názorům nebo jistým názorovým proudům bráněno dostat se do mainstreamových médií.

Vyjasnit podstatu cenzury není lehké. Cenzura je totiž v širokém pojetí jakákoli kontrola informací (obyčejně určených ke zveřejnění) a vzhledem k velice bohaté historii a paletě forem cenzury patří tomuto heslu čtyři a půl stránky ve „Slovníku mediální komunikace“. V zásadě jde ale o následující. Když bude člověk kdekoli, kde se lidé spolu baví, prezentovat své názory, co jiný člen společnosti nebude chtít poslouchat a řekne mu, aby mlčet, nebo mu doporučí jít do háje, dopouští se cenzury proti svobodě slova dotyčného. V horším případě se onomu člověku může stát, že mu „cenzor“ v duchu hesla „vox populi, vox dei“, zkráceně „po papuli dej“ jednu či více vrazí.

Inzultovaný mluvčí se následně bude cítit třeba dotčený, zhrzený, zneuctěný, ale nebude to považovat za cenzuru. Nicméně ta situace, kterou jsem popsal, přesně odpovídá tomu, co zde na blogu lidé většinou jako cenzuru chápou – tedy zamezení někomu, aby sdělil, co má na srdci, nebo tam někde. Cenzura jako kontrola informací má relativní smysl jen tehdy, pokud vládnoucí moc chce a potřebuje udržovat veřejnost v nevědomosti. Cenzura ve vlastním významu je totiž cílený (záměrný), institucionalizovaný a politicky podložený zásah státní moci do autorského záměru či do informačního toku. Z toho plyne, že lze o cenzuře v pravém smyslu hovořit, když má stát cenzorskou instituci.

Cenzura sice ve větší či menší míře existuje ve všech společnostech, v demokratických se toho slova ale užívá spíš v přeneseném či odvozeném významu. Jistě je třeba odsoudit nepřípustné cenzurní praktiky státu, které svévolně omezují právo lidí na svobodu projevu, slova a na informace, jež je zakotveno v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Na druhé straně nelze považovat za cenzuru, když nějaké konkrétní médium nechce uveřejnit stanovisko jedince, co něco zplodí a pak si umíní, že to má být tam či onde publikováno. Lépe se vyjeví, co je a co není cenzura, když se vyloží jen jako zásah do autorského záměru. Když někdo vyjádří nějaký názor, ještě není autorem, čili původcem díla, může být totiž i autorem nesmyslu.

V informační době, zejména v časech internetu, je ale cenzura už zcela zbytečná. Stejně se všechno k veřejnosti tak či onak donese. Problém je spíš v obrovském až obludném množství dat z téměř nesčíslného počtu zdrojů, v kterých se bez soustředěného úsilí, bez systematického třídění a bez určitých znalostí prakticky nelze orientovat. Navíc je častým jevem, že lidé vytahují z různých zdrojů všelijaké pasáže, desinterpretují je nebo komolí a pak z nich sestaví kompilát, který prezentují jako novou informaci, názor či komentář, čímž se už tak nehorázné kvantum informací dále větví. Četl jsem, že běžný člověk nedokáže dnes už rozlišit pravdu od lži, ale že by se tomu měl učit, avšak že cenzura médií ho tomu nenaučí. Postřeh je zajímavý ze dvou hledisek. Jednak vyjadřuje vůči běžnému člověku totální skepsi, co se týká jeho schopnosti rozlišovat, a jednak nezřízený optimismus, že se běžný jedinec může sám prostým porovnáváním obrovského množství různých informací naučit poznat pravdu a lež.

Když pomineme, že kategorie pravdy a lži jsou samy o sobě velice těžko uchopitelné, pak musíme mít na zřeteli, že neexistuje žádná univerzální pravda o každém jevu, každé věci, události a procesu, vedle které by vše ostatní byla lež. A potom, když budu mít k dispozici sebevětší počet pravd, polopravd, lží a nesmyslů, sám a bez průpravy z nich nemohu zrnka pravdy separovat a pak z nich celou pravdu zkonstruovat. Vlastně je to stejné, jako předložit žáčkovi obecné školy haldu objektivních vědomostí, mylných koncepcí, iluzí a vyslovených kravin a chtít po něm, aby se jejich přehrabováním sám něco naučil. Kromě toho posláním médií není čtenáře vzdělávat a učit (leda nepřímo), ač si to mnozí myslí. Smyslem jejich existence není ani poskytovat kompletní obraz světa, nýbrž informovat především o závažných, zajímavých a mimořádných událostech, jevech a skutečnostech. A média mainsteamová informují o hlavních událostech, o marginálních v omezené míře.

Je fakt, že by média měla hledat a sdělovat pravdu. A tu je další kámen úrazu. Vzhledem k už zmíněným potížím s pravdou je těžké rozpoznat, která média se snaží své poslání plnit poctivě a dobře, která méně a která šíří ideologické obsahy a desinformace. Záleží často pak jen na tom, komu jaké médium vyhovuje, jakému médiu věří a víra je iracionální věc. Nevím, čím je to způsobeno, ale současným mainstreamovým médiím málokdo věří. Snad si to média hlavního proudu zavinila sama, snad přetrvává postoj lidí k médiím ze socialismu (viz lže jak Rudé právo), snad je původ nedůvěry ještě starší (viz lže jak když tiskne), snad je to kombinace všech uvedených faktorů. 

Kromě toho je dnes novinář v očích mnohých lidí synonymem bezcharakterního lháře a prodejného člověka, k čemuž asi přispěl i nynější prezident Miloš Zeman bonmotem o novinářské žumpě. A lidé jsou přesvědčeni i o tom, že majitelé, vydavatelé a provozovatelé médii, stejně jako zadavatelé reklamy vytvářejí na novináře tlak, ovlivňují obsahy, potlačují některé informace a všelijak s nimi manipulují. Většinou je to nesmysl, ale potíž je v tom, že to nelze ani vyloučit. To ostatně nelze vyloučit u žádného média a faktem je i to, že proti naší zemi vede plejáda zejména proruských webů a jiných internetových médií rozsáhlou desinformační kampaň. A jelikož svou „práci“ dělají často dobře a sofistikovaně, mnozí lidé na jejich desinformace skáčou a těm médiím věří v domnění, že tlumočí pravdu a „hlas lidu, tedy hlas boží“. Když se pak člověk zmasírovaný desinformační kampaní, jež mu servíruje, co chce číst nebo slyšet, dozvídá z hlavního proudu něco jiného, myslí si, že mainstream lže a sám třeba dál šíří desinformace coby vox populi, vox dei a někdy zkrátka dostane i po papuli.