Co je blábol? Vlastně všechno!

Není pochyb o tom, že na sociálních sítích, informačních webech a blozích se lze dovědět úplně vše a ještě něco navíc, a to bez ladu a skladu, bez hierarchie. Nic není tabu, žádná korektnost už neplatí, nikdo není autoritou...

V začátcích internetových novin „Neviditelný pes“ odpověděl Ondřej Neff na otázku, zda v čase internetu nastane soumrak tradičních médii, v parafrázi zhruba to, že tradiční média nezaniknou, ale že si každý bude moci vytvořit své vlastní integrované médium, kde bude moci sledovat v psané, zvukové a obrazové formě přesně to, co on bude chtít. V té době, v roce 1996 nebo 1997, nemohl Neff určitě tušit, jaký nastane bouřlivý rozvoj informačních serverů, ani o sociálních sítích mnoho nevěděl, i když za první sociální síť lze považovat projekt Sixdegrees spuštěný v roce 1997. Rozmach sociálních sítí však nastal až po roce 2003, kdy byly spuštěny sítě Myspace a Linkedin a v roce 2004 Facebook.

Nicméně to, co předvídal Ondřej Neff, se do značné míry děje. Neff uváděl jako příklad, že si někdo vytvoří médium, kde bude sledovat třeba všechno o včelařství, filmy s Humphrey Bogartem a basketbalovou NBA. Skladba může být jakákoli a na tom je zajímavý hlavně aspekt atomizace mediálního světa, v němž dosud prestižní média, přední světové zdroje a agentury, včetně těch s výsostným postavením postupně ztrácejí na významu a lidé kladou naroveň informace od BBC, CNN, Reuters... s těmi z rozličných obskurních webů. A s tím, jak padá prestiž čelních zdrojů, zplošťuje se hierarchie, nic už není na mediálním Olympu a jedinec ztrácí perspektivu. Všechno je stejně důvěryhodné, respektive naopak stejně nevěrohodné. Odtud je už jen krůček k dojmu, že všichni beztak lžou, tak proč si ze záplavy lží nevybrat tu, které je konkrétnímu člověku sympatická, která potvrzuje, co si on myslí a co si chce myslet, která ho baví? Odtud je jen krůček ke slovu »postpravda«.

K tomuto textu mě inspiroval kolega bloger Jiří Turner svým článkem „History & Herstory – genderová korektnost ad absurdum“. V perexu napsal: „To první slovo každý zná, to druhé vzniklé výměnou jedné a přidáním druhé hlásky má stejný význam. Ono »his-« nám však prý podsouvá, že dějiny jsou »jeho« a je tedy potřeba změna na herstory, aby byly dějiny »její«.“ Dále v textu pak: „Nicméně to, co uvádím v perexu, není, ač to tak může vypadat, žert, ale je to skutečný požadavek, který v rámci »politically correct« požadují americké feministky.“ (http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=581239) V diskuzi se pod textem se objevily námitky, co se dají shrnout, že ten požadavek feministek sice existuje, ale je to jen bezvýznamný výkřik, který nestojí ani za zaznamenání, natož za komentář a rozbor.

Jistě, asi ano. Jenže takových marginálních zpráv a zpráviček, jejich rozborů a komentářů k nim je bezpočet. Žijí si dál svým vlastním životem a budou důležité podle toho, kolik lidí jim jaký význam přisoudí, kolika lidem pomohou dotvořit jejich obraz světa. Jeden diskutér pod Turnerovým článkem mimo jiné soudil: „...napsat blábol a blbost je mnohem snazší než napsat něco kvalitního. To je konec konců důvod, proč žurnalistika upadá – jeden investigativní článek potřebuje několik týdnů práce, zatímco blábol typu »Kim Kardashian měla dneska ráno hovínko zelené barvy« se dá vyplodit za tři minuty, aniž by člověk vůbec vstal z postele nebo zvedl telefon.“ Dotkl se tím absurdního jevu, že nyní se kdysi seriozní média a zpravodajské agentury snaží »srovnat krok« s těmi obskurními, jakkoli by se opak zdál být přirozeným, a chrlí »odpadové« zprávy v jednom sledu s podstatnými, závažnými a člověk ztrácí přehled, co je co.

Investigativní (vyhledávací či pátrací) žurnalistika je totiž náročná nejen časově, ale také finančně a už před lety jsem se na kurzu o ní dověděl, že ji i velká média zvolna opouštějí. Ono je totiž tristní, když médium platí tým informátorů, právníků, novinářů a řady expertů, kteří několik týdnů pracují na jisté kauze, co by mohla být bombou, nebo jak se dřív říkalo sólokaprem, aby se poté zjistilo, že z toho nic nebude, protože k ničemu tak závažnému nedošlo, nebo třeba došlo, ale nepodařilo se dokázat nějakou maličkost, kterou by »kořist« investigativního lovu mohla výsledek pátrací práce týmu zpochybnit a tím by pochopitelně přišly vniveč i drahé peníze. Vzpomínám si, jak se i mně jednou málem povedlo »šlápnout na krk« jistému úplatnému místostarostovi, který přihrával obecní zakázky své firmě, ale v poslední chvíli zmizela nahrávka, co korupci a podvod dokazovala a byl jsem namydlený. Jedna věc je totiž vědět a druhá to dokázat.

Se sociálními sítěmi, obskurními weby a vůbec plejádou pochybných zdrojů, odkud může kdo chce, co chce nejen čerpat, ale kam může i sám psát a umisťovat videa, fotky, různé montáže, nutnost cosi dokazovat padá. Stačí vypustit nesmysl, blábol, desinformaci, hoax,  obláček mlhy a on si žije svým životem. Zdá se skoro, že čím větší nehoráznost, tím lépe. Lidé to sdílejí, přeposílají, diskutují o tom a diskuze – ty jsou samostatnou kapitolou. Když se vrátím k Neviditelnému psu, tak Wikipedie o jeho diskuzích píše, že nebyly původně moderované a nevyžadovaly registraci a že v počátcích toho média neexistovala cenzura diskuzí. Wiki pak popisuje změnu politiky redakce k diskuzím a vysvětluje ji: „Důvodem byla zvláštnost tamějších diskuzí: určitá skupina diskutérů se vzájemně znala, diskutovala spolu přátelsky a slušně, dokonce pořádala setkání v reálném světě. Výhodou takového prostředí bylo, že se v něm příliš nedařilo nesnášenlivým diskuzím, které se vyskytují na jiných serverech. Nevýhodou naopak bylo, že diskuze pod určitým článkem často a rychle sklouzla k úplně jinému tématu a znemožnila tak diskuzi k článku, jev zvaný »Klondike«.“ Potom redakce začala komentáře mazat, dostavily se protesty vůči tomu, až nakonec Neviditelný pes zavedl registraci diskuzních příspěvků pod skutečným jménem a adresou.

Co z toho všeho plyne? Zatímco reálný svět se stále více globalizuje a velmi se rozšířila dnes tolik kritizovaná politická korektnost, virtuální mediální svět se atomizuje, pomalu každý je sám sobě zdrojem i příjemcem informací, které mu vyhovují, každý se vyjadřuje ke všemu, bez ohledu na to, zda o tématu něco ví nebo neví nic, každý komentuje vše bez jakékoli pokory, nikdo není ochoten uznat, že se třeba zmýlil a že pravdu může mít i někdo jiný a o nějaké korektnosti nelze hovořit. Pro případné kritiky tohoto posledního odstavce chci uvést, že jsem se vyjádřil záměrně expresivně, nadsazeně. Uvědomuji si, že to není ještě tak daleko. Spíš jsem chtěl načrtnout, kam by to mohlo dospět. Doufám však, že se věci časem usadí, že se najde mechanismus, jak zajistit i ve virtuálním prostoru běžnou lidskou slušnost, jež v reálném světě dosud převládá, prostě korektnost, co je ve vztazích lidí žádoucí, na rozdíl od té vynucované politické korektnosti.