Bohové by neměli donášet 2

Po vydatné a výživné diskusi pod mým minulým blogem „Bohové by neměli donášet“ cítím, že musím přičinit několik poznámek, jelikož řada diskutujících zjevně nepochopila, o čem můj text byl

Veškeré řeči o tom, že Jaromír Nohavica svou spoluprací s StB nikomu (pravděpodobně) neublížil, že jeho umění mnohokrát převyšuje toto lidské selhání, že StB byla mocná, tak nebylo divu, že podlehl jejímu nátlaku a svému strachu, jsou liché, protože se míjejí s tématem mého minulého textu.

Můj známý (nevím, jestli mu mohu říkat kamarád) přerovský odpůrce komunistického režimu Vladimír Hučín mě udivoval mnoha věcmi. Jednou z nich bylo, s jakou samozřejmostí přijímal, že se s ním estébáci, bachaři, milicionáři a jiní bolševici nebudou nijak mazlit, že mu dají do těla a že on se nesmí nechat zlomit, musí to zkrátka nejen vydržet, ale také proti nim konat. Oni přece byli jeho nepřátelé a on zase jejich. Tak to bylo dané. Jednou mi řekl, že když se dal na vojnu, tak musí bojovat.

Jak to souvisí s Jaromírem Nohavicou? Jestliže osten jeho dávnějších písní byl namířen proti tehdejšímu režimu, což mu vyneslo část jeho popularity, ocitl se vlastně na stejné straně fronty jako Vladimír Hučín, jen o tom asi nevěděl. Komunisté uplatňovali totiž heslo – kdo nejde s námi, jde proti nám, nějaký „prostor mezi“ v zásadě neexistoval. Jistě, že to heslo v 80. letech uplatňovali méně důsledně než v 50. letech, nicméně kdo jim aktivně nepřikyvoval, toho měli v hledáčku jako minimálně podezřelého a nespolehlivého.

Jelikož heslo – kdo nejde s námi, jde proti nám – zní hodně kategoricky, zjednoduším i já polotónový obraz oné doby, který měl ve skutečnosti bohatou škálu odstínů, do ostré pérové kresby (čára, plná plocha). Byly bolševické svině, byli bolševici, kteří věřili režimu, byli aktivní podporovatelé, kteří se snažili ze situace vytlouct pro sebe kapitál a výhody, byly ovce, které dělaly, co se jim řeklo a poslušně šly za vůdcem stáda.

A pak bylo velké množství lidí, kteří režimu nevěřili, byl jim protivný, ale měli strach mu vzdorovat, aby se nestali jeho nepřátelé a nemuseli snášet příkoří, která by jim případně způsobily ony bolševické svině. Takže se pokoušeli proplouvat, dělali ústupky a zoufale se snažili vytyčit si hranice, za které už nechtěli jít, plácali se v tom, ale dobře věděli, že když na ně hydra režimu přitlačí, posunou své hranice zase o něco dál směrem, kam sami nechtěli. Přiznávám, že jsem k nim patřil. Nejsem na to hrdý a stydím se za to, že jsem si nedokázal jako Hučín říct – když ses dal na vojnu, musíš bojovat.

Jenže já jsem nebyl písničkářem. Používám pojem písničkář v tom smyslu, jak se mu u nás tehdy rozumělo, tedy rebel proti režimu, jehož zbraní byla píseň (protestsong, jak se tehdy říkalo). Takovými písničkáři byli třeba Jaroslav Hutka (byl donucen k emigraci), Vlasta Třešňák (pálili ho cigaretami), jurodivý skřítek Pepa Nos (vyznával heslo – nedej se) a pochopitelně legenda Karel Kryl, k němuž není třeba nic dodávat. Mohl k nim patřit i Jaromír Nohavica, kdyby pochopil svou situaci a nezadal si s děvkou, totiž hydrou, i když třeba jen u skleničky.

Jít vědomě do války proti něčemu se totiž musí naplno, to nejde jen napůl a pak omlouvat svou slabost tím, že mu nepřátelé ubližují, nebo jen dostat strach, že by mu mohli ublížit. Když se takto někdo vymlouvá, pak se z něj stává stejný človíček, který jen proplouval, jako třeba já, bez ohledu na to, co umí, jestli je velký umělec a jestli mu davy tleskají. V případě Jaromíra Nohavici je mi to ale děsně líto, protože o je skutečně velkým básníkem.