Alegorie vztahu komunismu k »velkému« světu v polském filmu Kingsajz – 3

Polský film »Kingsajz« je dnes chápán jako »kultovní fantasy filmová komedie«, ale je to ve skutečnosti alegorické a mytologické zobrazení komunistické společnosti v kontrastu k okolnímu takzvaně »velkému« světu.

     Film Kingsajz ovšem neparoduje pouze totalitní socialistickou společnost, ale rovněž kapitalistický mýtus blahobytu a dobra, jehož výrazným symbolem se stala Coca-cola, ve filmu nazvaná jako limonáda Polo-Cockta. 
     Reklama v tržní společnosti plní vedle funkce informovat o nabídce zboží či služeb, které uspokojí určitou potřebu, jejíž existenci mnohdy předtím sama nastolila, řadu dalších poslání. Jedním z nich je upevňování dominantní ideologie, která podporuje životní styl, jenž zase produkuje potřeby, co zadavatelé reklamy umí svými produkty uspokojovat. Tím se vytváří mýtus, že člověk nutně potřebuje ten a ten výrobek, aby mohl být dokonale šťasten, nebo aspoň spokojen, protože bez něho nebude jeho štěstí nikdy úplné.
     Názorně to postihl Roland Barthes v Mytologii ve stati »Prací prášky a detegenty« už v roce 1954. Píše: „Prášky (míněno prací na rozdíl od chloridů a čpavků) jsou naopak oddělujícími substancemi; jejich ideální úlohou je osvobodit předmět od příležitostné nedokonalosti: špína je zde »vyháněna«, a ne již zabíjena. V rámci imaginace rozvinuté kolem prostředku Omo je špína zlomyslným šotkem, který hormpádem prchá z krásného čistého prádla – stačí jen pohrozit božím soudem ze strany Omo. (…) Říci, že Omo čistí do hloubky, znamená předpokládat, že prádlo je hluboké, na což člověk nikdy předtím nepomyslel, a nepopiratelně to rovněž znamená prádlo zveličit, ustavit je jako předmět lichotící všem těm temným touhám po zaobalení a hebkém laskání, které dřímají v každém lidském těle.“ Podstata reklamy toho druhu se od dob citovaného textu nezměnila, jen se zdokonaluje zobrazování čistoty, hebkosti a vůně prádla i slastných pocitů, které dokonale čisté prádlo v hospodyňce vyvolává. Lze říci, že tu už dávno vznikl a zdokonaluje se mýtus čistého prádla. Jenomže tento mýtus je pouhým odleskem mýtu limonády Coca-cola, coby synonyma blahobytu a dobra.
     To už parodoval finský spisovatel Marti Larni v humoristickém románu Čtvrtý obratel, v němž se typická americká dívka ptá hlavního hrdiny, finského vystěhovalce Jerryho Finna, zda mají ve Finsku Coca-colu a žvýkačky? Když ji ironicky odpoví, že ne, dívka vážně řekne, že už se nediví, že tam lidé trpí hlady. Jisté je, že se Coca-cola stala symbolem amerického snu a s ním spojené představy o blahobytu. A jelikož tato firma vytvořila i Santa Clause coby bodrého obtloustlého a tudíž blahobytného a přívětivého, usměvavého dědy v červeném kožešinovém obleku s červenou špičatou čepicí s bambulí (ačkoli tato podoba byla ustálená už před užitím Santa Clause v reklamě na Coca-colu), a to z neurčitého vánočního mužíčka Sinterklaase holandského původu, je Coca-cola spojena i s Vánocemi a obdarováváním, které představují přece jednoznačně dobro. A je tu řetězec: coca-cola znamená blahobyt a Santa Clause, který nosí dárky, a tedy i Vánoce a Vánoce jsou láska a dobro, čili i blahobyt je dobro, blahobyt je láska, čili i coca-cola je dobro i láska i blahobyt a bez ní nemůže být žádná z těchto hodnot úplná.
     Tvůrci filmu Kingsajz využili pověsti Coca-coly k vytvoření limonády Polo-Cockta, která Coca-colu jednoznačně evokuje a přisoudili Polo-Cocktě zázračnou vlastnost prodlužovat účinky zvětšovacího elixíru »kingsajz«, takže pokud ji trpaslíci budou v pravidelných intervalech pít, mohou ve vytouženém Kingsajzu zůstat neomezeně dlouho coby lidé. Dokonce ti trpaslíci, co díky Polo-Cocktě žijí v Kingsajzu trvale, jsou v Šuplandii nazýváni polococktovci, jako příslušníci nějakého hnutí, či vyznavači konzistentního přesvědčení.
     V podání tvůrců filmu jde v případě nápoje Polo-Cockta o několikanásobnou alegorii a parodii. Například když agenti z Šuplandie vyhodí do povětří jedinou výrobnu Polo-Cockty v Kingsajzu, referuje o tom televizní zpravodaj: „Tato nehoda se obešla bez obětí, ale dnes ráno zapříčinila útoky na obchody, kde tento nápoj naší produkce prodávají.“ Zcela zjevně je tu parodována licenční výroba oblíbených západních produktů, která byla v komunistickém Polsku, ale i dalších zemích sovětského bloku v 70. a 80. letech oblíbená. Proto reportér také hovoří o »nápoji naší produkce« a název Polo-Cockta pak ukazuje na to, že nejde o Cocktu jako takovou, ale jen o poloviční, tedy něco, co je jen přibližně Cockta, anebo se tak jenom tváří.
     V duchu parodického zbožštění Polo-Cockty je i rozhodnutí Velkého Jedlíka zničit její výrobnu, když chce zasadit emigrantům a renegátům smrtelnou ránu. Když se o explozi továrny dovídají Ala s Olem, který se nachází v trpasličí velikosti, Ala říká: „Co teď bude s našimi v Kingsajzu?“  Olo kontruje: „A co teď bude se mnou?“ Ač je to v té chvíli, kdy se jim nedaří vyrobit podle Adašova vzorce kingsajz, pochopitelné, projevuje se i v tomto momentě lehce sobecká Olova nátura a připomíná se, že bojuje za trpaslíky v Šuplandii až jaksi v druhé řadě.
     Polo-Cockta se dostává do centra dění také po scéně, kdy Bombalína rozmlouvá s Olem o jeho eseji, on ji žádá o neplacenou dovolenou a ona mu říká, že musí dodat další článek se slovy: „Dnes už je čtvrtého.“ Olo se vyděsí: „Dnes už je čtvrtého?“ Bombalína na to: „Co je na tom divného? Včera bylo třetího, zítra bude pátého, panta rei.“ Olo jí předá článek a utíká do obchodu pro Polo-Cocktu, protože bez ní by se zmenšil do trpasličí velikosti. V obchodě ale Polo-cockta došla, podle prodavačky by tam sice jedna měla ještě být, ale tu si vzal před chvílí jiný zákazník, Olo ho najde, nabízí mu za limonádu spoustu peněz, ale když ten odmítá, Olo mu Polo-Cocktu ukradne a za dveřmi se napije. Zákazník ještě s jedním člověkem, který o sobě tvrdí, že je pomocná straž (narážka na pomocnou stráž bezpečnosti, v ČSSR Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), chtějí Ola zadržet, ale objeví se náhle Ala s Polo-Cocktou, dá ji okradenému zákazníkovi a vše se urovná. Olo se z obchodu vrátí ke své snoubence Ewě, kde je plná chladnička Polo-Cockty, jednu si vytáhne a se slastným úsměvem a vzdechem se napije.

Prototypy a mýty v postavách a scénách filmu
     Pokud Jerzy Stuhr dokázal velmi plasticky přiblížit řadu tváří dokonalého padoucha a Olo se projevil jako nepříliš statečný, trochu sobecky a poněkud požitkářský a lehce poťouchlý kladný hrdina, prostě hrdina v trpasličím provedení, byl vlastně pravdomluvný, až na situace, kdy předstíral před Velkým Jedlíkem, aby se vykroutil z jeho moci. 
     Zejména ve vztahu k ženám se snažil nic netajit. Hned na začátku filmu, kdy ve spánku navázal magické spojení s právě pronásledovaným Adašem, proběhl po Olově probuzení následující rozhovor s Ewou, jeho snoubenkou.
     Olo: „Ewo!“
     Ewa (obléká se): „Co je?“
     Olo: „Musím ti něco říct.“
     Ewa: „Konečně.“
     Olo: „Ještě jsem o tom nikomu nikdy neřekl.“
     Ewa: „Žádné ženě?“
     Olo: „Žádné. Ale slib mi, že se nebudeš smát.“
     Ewa: „Neboj se.“
     Olo: „Já... já... já nevím, jak ti to mám říct. Já jsem... Já jsem zkrátka trpaslík.“
     Ewa: „Moc pěkná nabídka k sňatku,“ řekne naštvaně a zklamaně, když celou dobu čekala, že právě s nabídkou sňatku Olo přijde.
     Podobný rozhovor vede potom Olo s Alou, když ta ho odveze z tržiště, kde se pokoušel v trpasličím oblečení získat spojení na Šuplandii, kde absolvoval poněkud trapné setkání s Bombalínou a kde ho zbili dva jemu neznámí muži.
     Olo: „Musím ti něco říct. Ještě jsem to nikomu neřekl.“
     Ala: „Žádné ženě?“
     Olo: „Žádné. Ale slib mi, že se nebudeš smát... smát.“ (Olo sice zalže, ale v této chvíli je to nepodstatné.)
     Ala: „Slibuji.“
     Olo: „Já jsem totiž... já jsem totiž...“
     Ala: „...trpaslík?!“
     Olo: „Jak to víš?“
     Ala: „Protože jsem taky trpaslík.“
     Olo: „Ženy nemohou být trpaslíky.“
     Ala: „Můj otec byl trpaslík. Taky bojoval za »Kingsajz pro každého«. Myslíš, že jsem byla v tom hotelu jen tak náhodou? Adaš zavolal taky mně.“
     Olo: „Zkoušelas mě.“
     Ala: „Nebyls ke mně upřímný. Neřekls mi, že představenstvo má elixír už dávno, ale poskytuje ho jen zasloužilým. Styděl ses mi to říct, protože jsi byl taky zasloužilý. Jinak bys ty kapky nedostal.“
     Olo: „To je dávno pryč. Teď stačí pít pravidelně Polo-cocktu a jseš v Kingsajzu natrvalo.“
     Ala: „Vím, přišel na to můj otec, ale tvrdil, že někde existuje Kingsajz, kde nemusíš pít Polo-cocktu. Tohle je můj otec (krmí králíka a ukazuje na něj). Šiškovník Velký Jedlík ho za to proměnil v králíka.“
     V této chvíli je Olgierd vtažen do hnutí »Kingsajz pro každého«, na něž má Ala spojení, i když se původně chtěl jenom pokusit zachránit svého přítele Adaše. Brzy se setká se superspecialisty hnutí Kwintkem (Jan Machulski) a Kramerkem (Leonard Pietraszak) a zjistí, že jsou to ti, co ho zbili na tržišti a oni mu vysvětlí, že ho považovali za provokatéra Velkého Jedlíka. Kwintek a Kramerko jsou ve filmu zobrazeni jako mytologičtí členové hnutí odporu, jejich barety a kožené kabáty evokují polské agenty či piloty v britských službách bojujících proti hitlerovskému Německu. Olo jim předává ampuli s kingsajzem a oni na to řeknou »Kingsajz pro každého«, Olo namítá, že to pro všechny nestačí a oni mu s převahou odpoví, že je to heslo, a tak se Olo dovídá vlastně o hnutí »Kingsajz pro každého«. Když Olo vyjádří obavy, jestli se jim třem podaří osvobodit Adaše, vezme Kramerko do ruky láhev od limonády a v dlani ji rozmáčkne. Kwintek k tomu podotkne, že to samé potkalo nadšiškovníka Ticha. Oblíbená průpovídka Kwintka a Kramerky je - »buď klidnej, mladíku, všechno je pod kontrolou«. Když se pomocí injekcí se zmenšovací látkou zmenší na trpasličí velikost, aby pronikli do Šuplandie zachránit Adaše a neublížili nevinným, poctivým a užitečným trpaslíkům, oba dva se coby trpaslíci i s Olem začnou radovat a tancovat, ač se jim do zmenšení moc nechtělo.
     Cestou do Šuplandie zemře Kwintek v pasti nastražené z ploché baterie (vysoké napětí) a od ní visících spojených kancelářských sponek. Kwintek se naivně chytne sponek oběma rukama a je zabit.
     Olo: „Sami to nezvládneme.“
     Kramerko: „Jen klid, mladej. To se stává. Stanou se i horší věci. My musíme pokračovat v boji. Naše věc si žádá oběti.“
     Olo: „Ale on byl náš průvodce.
     Kramerko: „Už jsme skoro na místě. Jediné, co můžeme pro Kwintka udělat, je uctít ho minutou ticha.“
     Kramerko pak sám zahyne přiskřípnutý v nastražené pasti na myši, když se sám zabije se slovy: „Dej sem ten špendlík, živýho mě nedostanou. Musíš splnit úkol. Jdi pro Adaše. Kingsajz pro každýho!“ 
     Oba superspecialisté tu představovali zkušené bojovníky za svobodu, co svou rutinu dovedli ad absurdum a zahynuli vinou své naivity a nedbalosti. Oba však byli vedle bohorovnosti i velmi odvážní a ochotní přinést oběti své věci, dokonce za ni položit životy. Splnění úkolu pro ně bylo posvátné. Tvůrci filmu v nich vytvořili karikovaný prototyp odbojářů a pak ho uvedli do kontrastu s poťouchlým a mazaným, ale ne tak statečným Olgierdem.
     Adašova povaha se nejzřetelněji projeví v cedníkovém vězení, kde vypráví spoluvězňům, z kterých se vyklubou provokatéři, o Kingsajzu.
     Adaš: „A především je tam nebe, sníh, vítr, tráva.“
     Nosáč: „To znamená, profesore, že tam není tak zle, jak se tady říká.“
     Adaš: „Nevím, co se říká. Tam je to prostě jiné.“
     Prcek: „Já taky jednou viděl nebe. Celý modrý, malou dírkou v šuplíku.“
     Nosáč: „Ty hloupej. Já vím, co myslíš. To nebylo nebe. To byl kýbl. Kýbl tam stál.“
     Třetí vězeň: „Ale když jsi v tom Kingsajzu byl, k čemu ti jsou všechny ty problémy? Proč jsi patlal ten elixír? To nemá představenstvo rádo.“
     Adaš: „Chtěl jsem ho pro druhé, aby si každý mohl vybrat, jesli chce být velký nebo malý.“
     Prcek se potom ptá na ženský, Adaš mu potvrdí, že jsou příjemné a milé, ale že on pro samou chemii na ně nikdy neměl čas.
     Nosáč: „A já nevím, jestli bych do toho Kingsajzu vůbec chtěl. Je mi tu zle? Přece jen bejt velkej je strašný riziko. Jak říká básník – malé je pěkné.“
     Z uvedeného Nosáčova (Ryszard Kotys) vyznání zaznívá a hovoří jen strach a obavy z neznámého. Podobný postoj zaujal ve filmu ještě jeden trpaslík, ale ne kvůli strachu, on byl prostě spokojen a smířený se svým údělem, který chápal jako danost.
     Když Olo prchá ze Šuplandie pronásledován agenty a halapartníky, narazí u psacího stoje, kde řada trpaslíků obsluhuje jednotlivé klapky a starý trpaslík diktuje: „...milujeme své šuplíky, své malé a útulné příbytky...“, na přítele Paragrafa, s nímž se obejme a on ho před pronásledovateli schová do šuplíku ve stole. Následně ještě odláká agenty a když se Olo zase chce vydat na útěk, napadne ho:
     Olo: „Paragrafe, uteč se mnou. Mám tu nedaleko velkou láhev s kapkami. Stačí i pro tebe. Za deset minut jsme v Kingsajzu.“
     Paragraf: „Já už jsem tam kdysi byl. Pro mě je to tam moc velký.“
     Olo: „A tráva je pěkná?“
     Paragraf: „Pěkná.“
     Olo: „A co nebe, taky?“
     Paragraf: „Ááá, pěkné.“
     Olo: „Proč chceš zůstat do konce života v zatuchlém šupleti?“
     Paragraf: „Je to přece moje vlast.“
     Olo: „A proto chceš zůstat celý život trpaslíkem?“
     Paragraf: „Mně to nikdy moc nevadilo. Někdo musí být malý, když jiní jsou velcí.“
     Olo: „Rozmyslel sis to dobře?“
     Paragraf (nakloní se k Olovi a polohlasem říká): „Já si taky myslím, že kapky kingsajzu by měli mít doma všichni, ale ani pak bych nechtěl být velký.“
     Olo: „Ty, Paragrafe...“
     Za zmínku v tomto směru stojí ještě jedna scéna, jež je jednak karikovaným prototypem zasedání a schůzí za časů komunismu, v nichž se sice objevovala jakási kritika poměrů, co ale nikdy nemířila k podstatě problémů a vždy to končilo nadšeným skandováním. Jednak zde tvůrci také parodovali postavu zasloužilého starého vůdce, zatímco skutečným vládcem je Velký Jedlík, který se zasedání sice účastní, ale s nezájmem a když dostane informaci o dopadení Ola, hned ze zasedání zmizí, aniž to ale vyvolalo pozornost.
     Smrž Vaječný: „Co si budeme nalhávat. Ne všichni trpaslíci musí být veselí a přátelští. Každý z nás musí poznat pravdu z obou stran, z té veselé i z té smutné. A proto jménem celé sekce křemenáčů žádám o nové vydání pohádek bratří Grimmů.“
     Začne skandování: „Ať žije naše lidová trpasličí republika! Ať žije Smrž Vaječný!“
     V této pauze Velký Jedlík odchází vyslechnout Olgierda a šplhá se a plazí ven.
     Smrž Vaječný: „My, trpaslíci, stejně jako mandragora, musíme znát své kořeny. Kdo to nepochopí, je naprostý hlupák.“

Písně, hudba, kostýmy, střípky, názory
     Hudbu k filmu »Kingsajz« složil Krzesimir Dębski, objevilo se v něm i několik písní. Obojí vyvolalo jednak nadšené a jednak záporné reakce diváků. Někteří hodnotí písničky Anny Jurksztowitcz jako chytlavé a líbí se zejména ta s názvem „Zmysly precz“. Další mluví o super hudbě, která dostala i jiného, ale samozřejmě orchestrální, ne ty polské hrůzy 80. let (míněno písně). „Co mi však šlo neskutečným způsobem na nervy, byla ta příšerná muzika, která film doprovázela už od úvodních titulků,“ zní další názor. Nebo má pravdu ten, kdo říká: „Nemluvě také o tom, že část (méně trpělivých) diváků může podobně jako mě odpuzovat často přítomná, vlezlá normalizační hudba (úvodní melodie dokonce připomíná »Diskžokeje« od Ivety Bartošové).“ 
     Názory na hudbu se různí a co se jednomu líbí a je tím nadšen, připadá druhému jako příšernost a trhá mu to uši. Tak lze připojit ještě několik dalších útržků názorů a hodnocení polského filmu Kingsajz.
     „Když jsem film viděl asi po dvaceti letech, překvapilo mě, jak dobře mu slouží neuvěřitelně hnusná móda 80. let. Všechny ty dámské pudlí účesy, vulgární líčení, neforemné oděvy, které měly signalizovat zálibu nositele v nedbalé eleganci...“  
     „Ke Kingsajzu mám jedinou, ale zásadní výtku, jak je možné, že spodky diverzantů se zmenšily stejně jako jejich majitelé!!! To mi někdo vysvětlete, já se těšila, že dojde i na striptýz!“ 
     „No a nesmím zapomenout na nádherný erotický scény. Je to jiskřivý, vzrušující a neznám chlapa, který by tohle nechtěl zažít. A Katarzyna Figura má sakra figuru." 
     „Tak tohle byl správně ujetej film. Zápletka je hodně originální, promakaná (až na zmenšení spodků sem si nevšiml ničeho nelogického) a hlavně hodně vtipná. Navíc tu je spousta skvělých hlášek, super hudba a vynikající polští herci, se kterými jsem se setkal asi poprvé, ale fakt neměli chybu. Hlavně Jerzy Stuhr a Jacek Chmielnik byli bezchybní, ale taky to bylo tím, ze dostávali nejvíc prostoru. Navíc i trikově to je odvedené slušně. A závěr překvapí.“
      „Triky jsou dokonalé a i na dnešní dobu velmi působivé.“
     „Hodně dlouho, skoro až do konce filmu mi trvalo, než jsem se začal trošku bavit. Navíc otřesná hudba a rychlé zastarání snímku taky moc nepomohlo.“ 
      „Za povšimnutí stojí především skutečnost, ve kterém roce byla stvořena tato orwellovská eskapáda. To, co si dovolili natočit soudruzi v Polské lidové republice za výjimečného stavu, to jak dokázali provést trikové scény a v neposlední řadě, jak dokázali »zakódovat« a propasírovat do distribuce ideje filmu, je naprosto dech beroucím úkazem socialistického pseudorealismu. Nyní i po dvaceti letech dokáže příběh hypnotizovat malé i velké příznivce rodinné komedie, které nechybí nadhled, bryskní humor a neskryté poselství. Perfektní hudba i výborně odvedený dabing jen podtrhuje jeden z milníků polského filmu.“ 
     „Šiškovník Velký Jedlík a jeho Šuplandie jsou sice alegorií na socialismus, respektive život na východní straně železné opony, dokonale trefnou satirou na "socíkovské osmdesátky", jejich tragikomickou rozpolcenost mezi svazáctvím, veksláctvím a umírněnou rebelií. Ale život mimo filmové plátno dokazuje, že Šuplandie je v podstatě věčná, a legendární monolog trpasličího vězně – konfidenta o modrém kyblíku, který dojatě sledoval dírkou v šuplíku, v domnění že vidí modrou oblohu, je překvapivě a bohužel aktuální stále. Ale i kdyby nebyl, je tenhle film jednoduše strašně invenční, vtipný a výtvarně naprosto k sežrání.“
     „Exkurz do dob, kdy se člověk cítil jako malinký človíček mhouřící svá pivní očka a jedoucí vláčkem, se kterým si hraje někdo velký s duší rozmařilého dítěte, nebo to je pořád živé? Rozdvojenost chování a myšlení léčil trpaslík pitím Polo-Cockty, která nebyla lékem, ale prostředkem na zachování vlastního života, obhájení možnosti mít názor, únikem do jiného – velkého světa. Přesto toužil po vlastním šupleti a průchod emocím dával tak maximálně při přehnaném rozčarování nad tím, že vás nějaký ten »spodek« v obleku a s privilegii, která měl díky službě pro režim, předběhl v bufetu a sežral vám mouchu na talón (čerstvou, je z dnešní pavučiny).“
     Je zřejmé, že film vyvolává emoce i čtvrt století po svém vzniku: jisté však je, že se polským tvůrcům v čele s režisérem Juliuszem Machulskim podařilo předestřít velmi zajímavou a odvážnou alegorickou komedii, vystavět i zbořit řadu mýtů, ukázat množství prototypů povah, chování a jednání prostřednictvím satirické zkratky a karikatury. A jak tato analýza, myslím, prokázala, film je především mnohovrstevný a doopravdy nikdo neví, jak je to nakonec doopravdy. To je samozřejmě zneklidňující a nutí diváka k úvahám a spolupráci. Jak ukazují zase reakce na film, onen neklid dokáže vyprovokovat poměrně hluboké zamyšlení, které obnaží vzpomínky a nastartuje řetěz asociací. Lze tedy s jistotou prohlásit, že se tvůrcům Kingsajzu podařil husarský kousek, a sice překlenout propast času a oslovit i po letech diváka tématem, ačkoli reálie, které paroduje a pomocí humoru kritizuje, už poměrně dávno zanikly.

Konec