Alegorie vztahu komunismu k »velkému« světu v polském filmu Kingsajz – 1

Polský film »Kingsajz« je dnes chápán jako »kultovní fantasy filmová komedie«, ale je to ve skutečnosti alegorické a mytologické zobrazení komunistické společnosti v kontrastu k okolnímu takzvaně »velkému« světu.

     Režisér Juliusz Machulski užil ve filmu Kingsajz prvky »fantasy«, nadsázky a komedie coby prostředky k satirické kritice totalitní společnosti. Klíčovým pro porozumění filmu je zejména rok jeho vzniku – 1987, tedy období krátce před pádem komunistického režimu v Polsku, ale i v dalších státech socialistického (sovětského) bloku, kdy v zemi kvasilo dění a vzrůstal odpor k totalitnímu režimu. Jde tedy o film žánrově nelehce zařaditelný, a to jak v rámci filmové kategorizace, tak v souvislosti s obdobnou tvorbou v jiných socialistických zemích, protože v Polsku byla na konci komunistického režimu situace nesrovnatelná s jinými zeměmi sovětského bloku. Avšak takto otevřená kritika komunistického režimu pomocí alegorického zesměšnění a parodie, jakou je film »Kingsajz«, nemá v oficiální a nezakázané filmové produkci v rámci takzvaného socialistického tábora obdobu.

Proč mohl »Kingsajz« vzniknout právě v Polsku?
     Po vlně nepokojů vyvolaných zdražováním byl v Polské lidové republice v září 1976 vytvořen Výbor na obranu dělníků, který se v roce 1977 transformoval ve Výbor společenské sebeobrany. Ten začal bojovat s represemi z politických, světonázorových, náboženských a rasových důvodů, s porušováním zákonnosti a pomáhal ukřivděným, dále bojoval za institucionální zabezpečení občanských práv a svobod a podporoval a bránil všechny iniciativy směřující k uskutečnění práva člověka a občana. Koncem 70. let pak vznikaly další a další svobodné výbory a organizace zabývající se hlavně nezávislou publikační činností a vydávající necenzurovanou literaturu. Ve Varšavě začala působit tzv. Létající univerzita, jež v bytech pořádala necenzurované přednášky z oblasti společenských věd. To vedlo po dalším zdražovaní až ke vzniku nezávislých odborů Solidarita v Gdaňských loděnicích roku 1980, vedených osmatřicetiletým elektrikářem Lechem Wałęsou. Vzpoura se rozšiřovala a hospodářské požadavky se postupně měnily na požadavky politické, a to především legalizace práva na stávku, zrušení cenzury a poprvé zazněl i požadavek na rozpuštění oficiálních odborů. Roku 1981 nový první tajemník PSDS Wojciech Jaruzelski postupně přistoupil k vojenským protiopatřením, až nakonec vyhlásil stanné právo. Avšak Solidarita, která dosáhla až deseti miliónů členů, nakonec přinutila komunistické elity k dialogu a fakticky to znamenalo úspěch reformního hnutí v Polsku. 
     V polské společnosti má navíc silný vliv církev. Ta se stala pro odpůrce komunistického režimu a reformní hnutí oporou. Zejména zvolení polského biskupa Karola Wojtyły papežem Janem Pavlem II. (1978) pro Poláky znamenalo obrovskou morální a duchovní podporu. Mezi odpůrci působila celá řada duchovních představitelů a chrámy a kostely se mnohdy stávaly přirozenými centry protirežimního odporu.
      Tyto skutečnosti a procesy způsobily, že ideologická režimní cenzura nepostupovala tak striktně jako v jiných kumunistických zemích, což u nás někteří vidí tak, že v Polsku byla asi politická situace trochu měkčí. Tvůrci »Kingsajzu« měli tudíž šanci obhájit kritiku komunistického režimu prostřednictvím alegorického zesměšnění a parodie například odvolávkami na to, že film je vlastně takovou komediální pohádkou pro dospělé.

Charakteristika a popis děje filmu
     Děj filmu »Kingsajz« se odehrává jednak ve fiktivní trpasličí republice zvané Šuplandie, skryté hluboko v nepoužívaném sklepě se zazděnými a zaslepenými vstupy jakéhosi Výzkumného ústavu pro čtvrtohory, kde jsou umístěny vyřazené registratury se zásuvkami (šuplíky – odtud název Šuplandie). V nich, mezi nimi a kolem nich žije trpasličí národ, jehož příslušníci používají různé zapomenuté lidské předměty odlišnými způsoby, než k jakým původně byly určeny, ale právě tak, jak to vyhovuje velikosti trpaslíků, přičemž si je novým účelům dovedně přizpůsobili (starý a proražený převrácený cedník jako vězení, kovová šroubovací víčka od lahví jako přílby halapartníků, žiletky na dřívkách jako jejich zbraně, autíčka na klíček jako dopravní prostředky, zápalky a provázky spojené do provazových žebříků a visutých mostů jako spojnice mezi šuplíky a kartotékami, čajník na elektrickém vařiči jako sauna a podobně). Druhým základním prostředím filmu je blíže neurčené město velkých lidí, kteří se téměř po celý čas jeví divákovi jako běžní lidé v normálním městě a trpaslíkům naopak jako gigantičtí, a tak tento svět nazývají »Kingsajz«. 
     Anglický termín king-size, od něhož je výraz »kingsajz« odvozen (změnou pravopisu tak, aby byl správně vyslovován v polštině, kdy takové změny hláskování cizích a zejména anglických slov jsou považovány v Poslu za zábavné), má více významů. »King« je král, ovšem slovo »size« může znamenat: rozměr, formát, číslo, vzrůst, dimenzi, ale také klih či lepidlo. Spojení »king-size« a tedy »kingsajz« tudíž nabízí řadu způsobů chápání, vedle základního extra velký také »královský rozměr« (v tom významu je ve filmu také několikrát vysloveno a zazpíváno), ale třeba i extra vzrostlý, velký formát (jako velký či extra svět, něco vznešeného, po čem všichni otevřeně či skrytě touží a k čemu chtějí všichni patřit), lze ho ale vnímat i jako velmi soudržný.
     Ve filmu je tento název »velkého« světa v protikladu k Šuplandii, kde trpaslíci žijí a chápou ji jako svou rodnou zemi, vlast. V Šuplandii je všechno miniaturní, depresivní a chmurné, nejsou tam ženy, modré nebe, zelená tráva, vítr, je tam zakázán alkohol a největší pochoutkou, co si trpaslík může dát v grill baru (vývěsní štít je vyroben z výstřižků z novin), je čerstvě grilovaná moucha z dnešní pavučiny. Moucha je k mání za talon a kdo ho nemá, nedostane nic, s výjimkou těch, co mají jakousi „politickou“ protekci. Vládne tam totiž diktatura komunistického typu v čele s šiškovníkem Velkým Jedlíkem, jenž rozhoduje o tom, co je dobré a co zlé a také o osudech trpaslíků, je tam vězení, převýchovný tábor, kde tvrdě pracují ti trpaslíci, jež zradili a provinili se vzdorem. Jsou tam halapartníci, agenti »politické« policie, co zároveň fungují jako osobní strážci a přitroublí důvěrníci Velkého Jedlíka, existuje tam špiclování, donášení i provokatéři, a rovněž jakési hnutí odporu (jeho heslem a mottem je »Kingsajz pro všechny«). 
     Řada trpaslíků emigrovala do Kingsajzu. Jejich portréty visí v Šuplandii na stěnách, aby je Velký Jedlík poznal, kdyby se vrátili, neboť jinak proti nim nemůže nic dělat. Mimo Šuplandii je totiž vše king-size – »kingsajz«. Nazývá se tak i zelený chemický preparát (elixír), který trpaslíci vyrábějí a co způsobuje, aby se stal trpaslík na určitou dobu „velkým člověkem“ a mohl pobývat za odměnu v Kingsajzu (heslo »Kingsajz pro všechny« tudíž znamená zvětšovací elixír i velký svět pro všechny, po němž všichni touží). Dostat se do Kingsajzu je však umožněno jen těm nejlepším pracovníkům – zasloužilým. Mnozí z nich ale v Kingsajzu zůstali natrvalo, tedy emigrovali z Šuplandie, neboť zjistili, že když se před vypršením doby, kdy se mají zase zmenšit do trpasličí velikosti, napijí lidské limonády s názvem Polo-Cockta, zůstanou nadále v lidské (kingsajz) velikosti. 
     To je i případ hlavního hrdiny filmu – trpaslíka Olgierda Jedliny, jenž v trpasličí zemi sloužil představenstvu (vládě), a tak mu byla coby zasloužilému povolena návštěva Kingsajzu. Olo (zdrobnělina pro Olgierd) se tam nicméně rozhodl zůstat nadobro, stal se novinářem v populárním časopisu »Luční koník«, za přítelkyni má atraktivní modelku Ewu a snaží se žít poklidným životem, ač je v Šuplandii považován za zrádce a uprchlíka. Vše se změní, když se jeho příteli Adaši (eufemicky Adam) Happsovi, trpaslíkovi co emigroval také a v Kingsajzu si zřídil tajnou chemickou laboratoř, podaří vyrobit preparát »kingsajz«, který kdysi pomáhal v Šuplandii produkovat (tam ale žádný trpaslík neznal celý vzorec sloučeniny, co vyráběl). Adaš doufá, že nyní bude moci elixír vyrábět sám a poskytovat jej všem trpaslíkům v Šuplandii. Velký Jedlík to ovšem nemůže připustit, takže Adaše sledují jeho agenti, a když Adaš preparát vytvoří, agenti jeho laboratoř zničí, Adaš sice uprchne, ale agenti jej pronásledují, Happsovi se podaří ještě kontaktovat Olgierda a sdělit mu, že porušil monopol a má kingsajz. Potom ale agenti Adaše dopadnou, zmenší ho a dopraví k šiškovníkovi, který ho potom vyslýchá a nechá mučit, aby se dozvěděl, kdo mu vyzradil vzorec »kingsajzu«. Happs nic neřekne, ani spoluvězňům-provokatérům v cedníkovém vězení, a je dopraven do pracovního tábora a následně odsouzen k smrti rozkrájením na kráječi vajec.
     Podstatou filmu se tak stává záchrana Adaše Happse před smrtí a zároveň osvobození celé Šuplandie prostřednictvím preparátu kingsajz, který umožní každému žít v Kingsajzu. Zachránit Adaše se vypraví Olo se dvěma trpasličími superspecialisty z hnutí odporu, kteří žijí v Kingsajzu. Ve zmenšené podobě se všichni tři pokusí proniknout do Šuplandie, ale specialisté na cestě zahynou (přinesou oběť správné věci, když je jeden zabit »vysokým napětím« z ploché baterie a druhý se zabije sám hrotem zavíracího špendlíku, poté co ho skřípne nastražená pastička na myši). Olo tak zůstává v trpasličí zemi sám proti Velkému Jedlíkovi, jeho moci, jeho agentům a halapartníkům. Protekční trpaslík (agent) však na Ola brzy upozorní šiškovníka (když mu Olo v grill baru zničí ze vzteku grilovanou mouchu, co agent dostal protekčně bez talonu, zatímco Olo ne, což ho rozčílí), a ten jej záhy odhalí coby zrádce a emigranta-polococktovce, protože ho ale podezřívá, že je zároveň členem hnutí odporu a chce se dovědět, co je Olo vlastně zač, naoko přátelsky s ním rozmlouvá a prochází s ním po Šuplandii. Tak se stane, že se při exkurzi v převýchovném táboře (aby Olo viděl, jak tvrdě musí pracovat trpaslíci, co zradí) Olgierd v doprovodu Velkého Jedlíka a jeho agentů setká s Adašem, který mu v zašifrované podobě prozradí vzorec preparátu kingsajz. Olo pak šiškovníkovi unikne a prchá do Kingsajzu. Když se konečně z Šuplandie dostane, náhodně přijde o elixír kingsajz (ukrytou ampuli rozbijí bednou s cibulí dva lidé se slovy: „zase jen dvě bedny cibule pro celý ústav“), který si Olo se superspecialisty připravil, aby se mohli na cestě zpět z Šuplandie opět zvětšit. 
     Spolu se svou novou přítelkyní z lidského světa Alou se Olo snaží kingsajz vyrobit pomocí rozluštěného vzorce, který Olovi sdělil zašifrovaně Adaš. (Ala je dcerou původně trpaslíka, který emigroval z Šuplandie do Kingsajzu, ale Velký Jedlík ho proměnil v králíka za to, že objevil - když se zvětšený trpaslík v Kingsajzu včas napije Polo-cockty, může tam zůstat natrvalo). Olgierd se s Alou seznámil hned na začátku filmu poté, co Adaše dopadli v hotelu (tam ho poslal Olo v naději, že mezi spoustou lidí bude v bezpečí) šiškovníkovi agenti, ale ten ampuli s elixírem nenápadně strčil Ale do pláště, což ale Olo náhodou viděl. Ala kingsajz předala Olgierdovi po jistém zdráhání a koketování na módní přehlídce, kam se Olgierd dostal jako přítel modelky Ewy, jež tam předváděla oděvy z kolekce založené na kontrastu king-size, tedy »královského rozměru« a modelů inspirovaných trpaslíky – „když je ti vše malé, tak na to jdi trikem, rozměr změň a staň se trpaslíkem“ (z textu písně, co se při módní přehlídce zpívá), kterou vytvořila právě Ala, jak se brzy ukázalo. Nakonec Ala a Olo kingsajz vyrobí, zachrání Adaše, rozvrátí a zničí Šuplandii a osvobodí »nevinné, poctivé a užitečné« trpaslíky. Velkému Jedlíkovi a jeho dvěma nejvěrnějším agentům se sice ještě podaří jednou Ola zmenšit, pokoušejí se ho zlikvidovat, pronásledují ho, on jim uniká a přitom šiškovníka i agenty spláchne do záchodu. Tím končí Velký jedlík i jeho moc a Olo se shledává s Adašem, s nímž byl po celý film myslí ve spojení a komunikoval s ním prostřednictvím jakési »magie«. Zánikem Velkého Jedlíka pomine i kouzlo, kterým byl otec Aly proměněn v králíka, a ten spolu s Adašem, Olgierdem, Alou, osvobozenými trpaslíky ve velikosti »kingsajz« a lidmi z Kingsajzu odjíždějí vlakem tam, kde je možné být velkým i bez Polo-cockty, jak věří Alin otec. Ukáže se ale, že jejich vlak je jen dětským vláčkem jezdícím dokola po trávníku městského parku ohraničeném keři, s nímž si hraje malý kluk. Všichni ve vlaku s úžasem a zaraženě zjišťují, že obrovský Kingsajz je jen nepatrnou součástí mnohem většího světa a zklamaně se ptají, zda tohle má být ten šťastný konec?
     Film uzavírá záběr na věžovitou stavbu s hvězdou na vrcholu špičaté střechy (styl, v jakém je postavena třeba Lomonosovova univerzita v Moskvě, ale podobné objekty se nacházejí třeba i ve Varšavě, jedna také v Praze – někdejší hotel Internacionál, obraz se vzdaluje a zastaví se, až když se stavba nachází přesně v průzoru, jenž symbolizuje klíčovou dírku a pak titulky a konec.

Jakým je »Kingsajz« vlastně filmem a jak to, že vůbec vznikl?
     Film Kingsajz byl a stále je prvoplánově považován za alegorii na komunistický režim jednak v Polsku a jednak na komunistický systém vůbec a současně coby jeho silná a nepokrytá parodizující kritika a jako takový byl nadšeně přijat nejen v antikomunistické společnosti, ale v celém tehdejším Polsku a v dalších zemích komunistického bloku, tedy i v předrevolučním Československu. Lidé, kteří ho viděli tenkrát i později, dokonce nemohli a stále neumějí pochopit, že byl bez problémů natočen a uveden do kin. 
     Je otázkou, zda tvůrci filmu opravdu neměli při natáčení a pak distribuce při uvádění do kin žádné problémy. To však dnes už není podstatné. Ukazuje se ale, když pronikneme za první plán, že film »Kingsajz« je mnohovrstevné dílo, jeho tvůrci, především režisér Juliusz Machulski dovedně pracují s mytologií a mýty, s alegoriemi a s alegoriemi alegorií, s mechanickými asociacemi (když se řekne Romeo, každého napadne Julie), počítají ovšem i s asociacemi individuálními a nezamýšlenými efekty (ve smyslu vyjádření malíře Pabla Picassa, že obraz žije nejen svým tvůrcem, ale i každým jeho pozorovatelem, divákem). Těmito a dalšími metodami udržují tvůrci filmu Kingsajz každého diváka stále ve střehu a přimějí ho spolupracovat, zároveň ho zmatou, takže neví, na čem přesně je. Pokud se mu to podaří rozkrýt, nebo si alespoň myslí, že nahlédl za ohbí záměru, je to dobře, a jestli ne, zůstává stále bláznivá komedie plná překvapivých a směšných vynálezů či »vychytávek«, zůstává přece humor, zábava a »velká sranda«, zůstává crazy komedie (čili žánrový typ komedie se ztřeštěnými situacemi a množstvím gagů).
     Jelikož režisérem Kingsajzu je Juliusz Machulski, nabízí se srovnání s jeho mnohem známějším filmem »Sexmise«, který natočil v roce 1983. Někteří diváci soudí, že Kingsajz je oproti tomuto filmu místy moc překombinovaný a trpí nedůslednostmi, ale odpouštějí mu to, protože jde o crazy komedii. Tyto názory se však trefují přesně tam, kam tvůrci filmu zamýšleli navádět jako »inteligentní« řízené střely především případné režimní cenzory.
     Kingsajz musel být překombinovaný, trpět nedůslednostmi a musel být crazy komedií, neboť ve srovnání se Sexmisí je mnohem otevřenější kritikou komunistického režimu, jeho břitkou satirou, ironizací a zesměšněním téměř sardonickým. Tvůrci proto museli přímo ve filmu sami sobě poskytnout a nachystat argumenty proti případným a očekávaným výtkám ze strany strážců totalitní ideologie. Naproti tomu je film Sexmise pouze jemnou a daleko méně adresnou kritikou diktatury a totalitarismu, takže se mohl oprostit od nedůsledností, zbavit se zbytečných kombinací ve prospěch jednoduchosti a čisté a srozumitelné dějové linky a stát se tak v konečném důsledku filmem divácky úspěšnějším a kritiky hodnoceným jako kvalitnější.
     Jeden divák se ve svém názoru na Kingsajz svěřil také, že neví přesně, co to bylo na konci za budovu. To je přesně ono. A kdo to ví? Neví to ani cenzor. Tedy jistěže poznal, jaký to je objekt (Palác kultury a vědy ve Varšavě), ale těžko rozluští, proč se na konci filmu objeví právě on a proč je tam vůbec zobrazen. A jelikož budova slohem připomíná Lomonosovovu univerzitu v Moskvě či za komunistické éry postavený hotel Internacionál v Praze, může člověka napadnout tento řetězec asociací: je-li Šuplandie (komunistický stát) fikcí k velkému a zdánlivě reálnému Kingsajzu (kapitalistický svět), který se ale ukáže také jako fikce k ještě většímu světu, pak je tento konečný největší svět nejspíš reálný, tudíž pravdivý. A čím je ten pravdivý svět obrazově navozen? Varšavskou stavbou inspirovanou socialistickými stavbami v Moskvě, v hlavním městě Sovětského svazu, který přece míří ke komunismu. Člověka to může napadnout, tvůrce filmu tím může argumentovat a cenzor musí sklapnout.
     Jenže co ta klíčová dírka, skrz níž míří nakonec pohled kamery na věž oné budovy? Je to snad tak, že i ten poslední velký svět je pouhou fikcí, do níž nahlížíme jen tajně klíčovou dírkou ze světa ještě daleko většího? Nebo je to skutečný skutečně velký svět, ale tomu našemu vzdálený? A jakým způsobem vzdálený? V čase? V prostoru? Či v prostoru i čase? A co když je to pohled na komunismus klíčovou dírkou v tajných dveřích v železné oponě? A je to pohled z lepšího světa, nebo je zlý, nebo chápající, či jen cizí pohled? Nebo je všechno ještě úplně jinak? Znepokojující otázky nakonec! Kdo ví?
     A pak je tu prvek absurdity v realitě světa se samozřejmě akceptovanou přítomností nadpřirozených bytostí. Lidé z Kingsajzu vnímají bez problémů existenci trpaslíků, jež patří jinak do říše pohádek, ač je zároveň neberou v potaz (třeba když pronásledovaný Olo v Šuplandii shodí sluchátko z vidlice starého zapomenutého ale funkčního telefonu, naváže se spojení a ze sluchátka se ozve hlas člověka z Kingsajzu: „halo, tady je archiv, halo, halo, zatracený trpaslíci“; nebo když poté, co agenti z Šuplandie vyhodí do povětří jedinou výrobnu Polo-cockty v Kingsajzu, televizní zpravodaj sice informuje, že z celé země přicházejí zprávy o nezvěstných mužích, kteří si šli koupit Polo-cocktu a našly se jen jejich odložené svršky a že je podezření z loupežných přepadení, ale že není důvod k obavám, neboť nalezený osobní majetek je ukládán do bezpečí; a do třetice když šéfredaktorka »Lučního koníka« Bombalína rozebírá s redaktorem Olgierdem jeho esej o trpaslících, shledává text zajímavým a přínosným, ale pozastavuje se: „Píšete o trpaslících konzervativních a radikálních, navíc píšete tohle – Věchýtek přimhouřil svá pivní očka. Pivní? Pane Olo, v období boje proti alkoholismu? Ovšem to bude nutno změnit na ořechové nebo kaštanové.“). To vše lidé v Kingsajzu bez potíží přijímají a koneckonců to akceptují i diváci. Všechny tyto momenty totiž zcela korespondují s logikou filmové reality, kde trpaslíci pro obyvatelé Kingsajzu znamenají iluzorní bytosti z nějakého uzavřeného, těžko pochopitelného a vzdáleného světa, a pro diváky představují alegorii lidí žijících za »železnou oponou«, tedy v komunistickém světě.
     Zcela cizorodým, neorganickým a nelogickým prvkem v realitě iracionálního filmového světa je tu ovšem králík, v něhož proměnil za trest Velký Jedlík otce Aly. Jak to? řekne si divák. Velký Jedlík je přece (v logice alegorického filmu) reálným vládcem Šuplandie a jako takový nemůže kouzlit a proměnit lidskou, totiž trpasličí bytost ve zvíře. A jestli umí kouzlit, proč nezačaruje za trest i ostatní emigranty z Šuplandie a nechá je pouze sledovat a čeká, až se některý náhodou vrátí, že ho zabásne? Co je to za kombinaci žánrů? Proč mě režisér takhle mate? Co tu ten králík vůbec dělá?! rozčiluje se divák. Avšak odpověď je nasnadě. Trpaslík proměněný kouzlem v králíka působí v Kingsajzu stejně nesmyslně, jako by vypadal třeba superman nebo Drákula v pohádce »O třech zlatých vlasech Děda Vševěda«. Králík je nadbytečný a právě proto tam je. Tvůrci ho potřebují jako kamufláž. Když bude mít ideový cenzor výhrady, které by mohly ohrozit realizaci filmu, mohou tvůrci namítnout: pokud jste si všiml toho trpaslíka proměněného na králíka, musí vám být jasné, že je to pohádka a v té je přece možné všechno, je to legrace, iluze, film pro zábavu, tak o co jde? 
     Jenže, když už tvůrci infiltrovali z fantazie jiného druhu do filmu trpaslíka proměněného v králíka, tak to nemohli nechat jen tak. Pokud je otec Aly ještě králíkem, přibližuje Olovi Ala otcovu víru, že někde je svět, kde mohou být trpaslíci velkými bez elixíru kingsajz i bez Polo-Cockty, tedy věří v přirozený a šťastný svět. Tím se stává vcelku bezbranný a většinou nečinně dřepící králík nositelem té nejsilnější myšlenky. Pro herce Marka Walczewského je to jen epizodní role, ale když se králík změní zpět v trpaslíka v king-size dimenzi, projeví postava Alina otce nezlomného ducha. Ala s úlekem zjistí, že otci zůstaly králičí uši a zuby. Ptá se otce, co s tím? On jí odvětí, poté co vyplivne z pusy kus zeleného salátu, že to není problém, od čeho jsou veterináři a zubaři.
     „Film Kingsajz je považován za jednu z nejlepších polských komedií a je také jedním z nejdůležitějších a společensky významných obrazů osmdesátých let,“ zní hlas kritika na internetu. Hned vzápětí se ale pochybovačně ptá – kým?  A tu je laická divácká odpověď také z internetu: „Téměř po dvaceti letech jsem si tuhle parodii (s ohledem na dobu vzniku i neobvykle odvážnou karikaturu světových totalitních režimů) sehnal znovu, abych mohl konstatovat, že z někdejší pohádky se pod vlivem věku (nebo věků) stala komedie par excellence. Dobře jsem se bavil a zíral, jak Poláci svého času dokázali zaválet. Škoda, že tenhle trend nepokračoval dál, světová kinematografie by byla aspoň o něco slovanštější.“

Pokračování