A co se písní týká (něco jako báseň)

Pokud jde o to napsat báseň, tak to je těžká věc. Ale může to být i lehké. Záleží na tom, jak se slova skládají, jak padají, když uzrají, kam se schovají, když nemají kam, najdu je sám, jen na ně zavolám...

Jako píseň, kterou
nikdo nesložil,
zní mi teď v hlavě
jejích očí smích, 
zármutek žil napjatých
k prasknutí...
Jak obraz,
co malovat mě nikdo nenutí
a jen sráz
přede mnou,
ve spáncích už tepe krev,
když jdu tmou – ta 
chvíle, kdy je cítit v těle 
každý nerv, už dávno je
smutkem spasitele
a víno z temných rév,
těch ušlechtilých,
probudilo hlučný smích,
smích naděje
i beznaděje.

Pak konec zazvonil,
hodovní sál ztich
a záblesk života
unik z knih
a potom zhas,
zbyla jen prázdnota,
to není žal, po kůži
přeběh mráz
a duše má se už nevzmuží
pod dotekem těch chvil,
pod drtivým závanem
lehounkých bosých nožek víl
šťasten jsem zůstal nad ránem.
A co se písní týká,
bolí jako v srdci dýka.