Lidé stateční a ti druzí

Právě před sedmdesáti lety byly nad územím protektorátu Čechy a Morava vysazeny tři skupiny českých parašutistů – Anthropoid, Silver A a Silver B. Výsadky Anthropoid a Silver A patří i v evropském měřítku k nejúspěšnějším odbojovým skupinám. Je správné si připomenout, že je to i zásluhou statečnosti českých občanů.

     O Češích a Moravanech se často tvrdívá, že jsou národem zrádců a udavačů. Na osudu výsadku Silver A lze dokázat, že tomu tak není. Skupina si v Pardubicích vytvořila rozsáhlou síť spolupracovníků, která čítala až 140 občanů všech vrstev – od dělníků přes učitele a úředníky až po bohaté podnikatele, jakým byl třeba hoteliér Arnošt Košťál. Velitel výsadku Alfréd Bartoš před válkou bydlel v nedalekých Sezemicích a vystudoval a sloužil v Pardubicích u jezdectva. Přestože ho v poměrně malém městě poznalo mnoho lidí, nenašel se nikdo, kdo by ho udal gestapu. Skupina Silver A působila v Pardubicích (Praze a dalších městech) více než půl roku, což se za daných okolností rovná téměř zázraku.

     Po odhalení skupiny bylo na pardubickém Zámečku za napomáhání parašutistům popraveno 252 lidí. Mnozí z nich neztratili odvahu ani tváří v tvář popravčí četě. K popravčím kůlům odcházeli s výkřiky na podporu svobodného Československa a proti okupantům. Poručík Jindřich Vaško dokonce odmítl zavázání očí se slovy: „Chci vidět do tváře svých vrahů.“ Vaškovu odvahu ocenili i jeho kati.

Poslední cesta Jiřího Potůčka

     Obdiv zaslouží i lidé, kteří radiotelegrafistovi skupiny Silver A Jiřímu Potůčkovi – Tolarovi poskytli pomoc při jeho útěku z Končin u Červeného Kostelce do Pardubic. To bylo již měsíc po atentátu na Heydricha, v době, kdy byly denně popravovány desítky lidí za pomoc atentátníkům nebo neoznámení jejich pobytu. Potůčkovi stíhanému policií poskytla úkryt rodina Burdychova v Končinách. Na základě udání MUDr. Dvořáčka ze Rtyně byl Burdychův statek obklíčen. Potůček se prostřílel a uprchl, jen v lehkém oblečení a bos. V Zábrodí vběhl do školy a požádal učitele Karla Nypla o boty a nějaké šaty. Nypl ho odmítl a odjel Potůčka udat na četnickou stanici do Červeného Kostelce.

     Pomohli mu ale manželé Stolínovi z Řešetovy Lhoty, kteří mu dali najíst, ošetřili mu zraněné nohy a obuli ho do tenisek. Další pomoc mu pak večer poskytli Faltovi ve Studnici. Druhý den ráno dostal chléb s máslem a pití u Uhlířů v Dolsku. Večer už tolik štěstí neměl. Hostinský a zároveň starosta Stéblové Machač ho udal, když se Potůček ukryl v hospodě před bouřkou. Pomoc mu však další den ráno nabídla paní Hájková z Trnové u Pardubic. Když mu však nesla mléko a chléb na domluvené místo, uslyšela už jen výstřel. K smrti vyčerpaný Potůček nedaleko cesty usnul a byl četníky zastřelen.

Nic není černobílé

     Jak je vidět, život není černobílý. I na své poslední cestě se Jiří Potůček setkává jak s hrdinstvím, tak se strachem. Našel však na ní víc Čechů, kteří mu pomohli, než těch, kteří ho, ať už ze strachu nebo z přesvědčení, udali. Když započítám lidi, kteří mu zprostředkovali úkryt nejprve v Bohdašíně a potom v Končinách, tak mu v jeho poslední životní etapě pomohlo asi 15 až 20 lidí a udali ho pouze tři. Řečeno sportovní terminologií, je to docela úžasné skóre!   

     A kde se tedy berou ony názory o národě zbabělců a udavačů? Je pravda, že jiné výsadky tolik štěstí jako Silver A neměly a byly prozrazeny velmi rychle. Ale také je pravda, že následky udání jsou viditelné, kdežto výsledek pomoci je skrytý. Je to podobné jako v paneláku: Bydlí v něm stovka lidí, krade jeden jediný, ale všem se zdá, že zlodějem je každý druhý. Nedělám si žádné iluze o výjimečnosti českého národa, ale o to víc si vážím všech těch, kteří pro svobodu vlasti neváhali riskovat svůj život v dobách nejtěžších.