Životní jistoty a jejich cena

Životní jistoty, hlavně teď před volbami velmi omílaná fráze. Ale ví vůbec někdo, co si pod životními jistotami představit? Znají lidé volající po životních jistotách cenu, kterou se za takzvané životní jistoty platí?

     Kdybychom žili v době raného kapitalismu, asi bych věděl, co si pod životními jistotami mám představit. Osmihodinovou pracovní dobu, zákaz dětské práce, zdravotní péči a školy pro všechny, sociální podporu v případě ztráty zaměstnání nebo tíživé životní situace, volební právo pro všechny občany, rovnost před zákonem, možnost sebevzdělávání a důstojného života ve stáří...  Ale to všechno dnes už máme! Co si tedy vzývatelé životních jistot přejí nadto?

     Když se televizní reportér ptal jednoho z horníků dolu Paskov, jestli by byl ochoten se za prací stěhovat, dostalo se mu této odpovědi: "Nejsem ochoten. V Ostravě jsem doma, chci tady zůstat."  Lze si tedy jako další životní jistotu představit "právo žít na rodné hroudě"?

     Další z horníků si stěžoval, že fárá dvacet let a nic jiného neumí. Má být životní jistotou "právo na práci v oboru"? Všichni (včetně prezidenta) si stěžují, že majitel dolů příliš zbohatl a měl by ty peníze vrátit horníkům. Je to snad touha po životní jistotě "právo stejného majetku pro všechny"? Nebo "právo všech občanů být bohatým majitelem dolů"?

     Už jenom obyčejné právo na práci je požadavek velmi ošidný. Právo být zaměstnán bez ohledu na to, jestli je moje práce vůbec potřebná a jestli ji vykonávám dobře, jsme tady měli čtyřicet let. Kam jsme s tím došli? Z ekonomiky, která patřila k nejlepším na světě (údajně na 7. místo) jsme se propadli mezi rozvojové země (na 47. místo). Všechno v zemi chátralo, v Praze i v jiných městech se chodilo pod trvalými lešeními, protože padala omítka, padaly římsy a sem tam i nějaký balkon. Do podniků se (až na výjimky) neinvestovalo, pokud měl podnik nějaký zisk, byl mu odebrán na dotování podniků prodělávajících. Výsledkem byla všeobecná chudoba a naprostý nedostatek kvalitního zboží. To je cena za životní jistotu "právo na práci".

     Zdravotní péče byla sice zdarma, ale ta skutečně kvalitní jenom pro vyvolené, protože se nedostávalo peněz na špičkové přístroje a léky. Starší pacienti byli odstavováni na vedlejší kolej a leckdy na ně nevybyla péče vůbec žádná. Umírali jsme v průměru o 6 let dříve než dnes. To je cena za životní jistotu "zdravotnictví zdarma".

     Tak bych mohl postupovat od jedné "životní jistoty" ke druhé. Ale nebudu, protože to je téma na celý seriál. Jedno je ale nutné zdůraznit: Čím více "životních jistot", tím rychlejší cesta ke všeobecné chudobě. Ostatně celosvětový krach utopické komunistické myšlenky je toho snad jasným důkazem.

     Naopak prosperují společnosti založené na konkurenci, společnosti, v nichž se lidé celoživotně vzdělávají a zvyšují tím svoji cenu na trhu práce. Společnosti dynamické, v nichž lidem není zatěžko se za prací stěhovat, procházet rekvalifikacemi a spoléhat se více na sebe než na stát.  

     A tak by si vyznavači "životních jistot" měli položit pár nevyhnutelných otázek:
Jsem ochoten ve jménu životních jistot postupně zchudnout? Jsem ochoten obětovat pár let života pro svoje pohodlí? Jsem ochoten stát dlouhé fronty na základní životní potřeby? Pokud si na tyto otázky odpoví ano, pak nechť si volí rozsévače slibů životních jistot. Pokud si na tyto otázky odpoví ne, a přesto dají hlas levicovým populistům, pak ať si na svou krátkozrakost nestěžují.