Kdo je to ten profesor Flegr?

No to bych taky rád věděl. Snažím se na to přijít už 63 let, a zatím jsem moc daleko nepokročil. Tak jsem na toto téma alespoň poskytl rozhovor svému kocourovi Micíkovi.

Micík: Milý Flegříku, kdo jsi? Ale prosím stručně!

Já: Spokojený chovatel skvělého zrzavého kocoura a dvou koček, otec dvou čerstvě dospělých dětí, manžel (manželka si ovšem nepřeje, abych se o ní na veřejnosti zmiňoval, což se snažím, často s velkým přemáháním a občas úspěšně, respektovat). Zažraný evoluční biolog, amatérský fotograf, mizerný řidič, dysgrafik. Docent parazitologie a profesor ekologie (profesura evoluční biologie se totiž v Česku neuděluje a ekologie se považuje za nejbližší obor). Autor osmi knih a asi 180 vědeckých článků. Postavil jsem dům (tedy spíš zrenovoval a ještě nikoli vlastníma rukama) a zasadil strom (těch už několik a dokonce vlastníma rukama). A taky nechal řadu nemovitostí zpustnout („vrátil přírodě”) a mnoho stromů utrápil (nebo aspoň „vrátil přírodě”). 

Micík: Fajn, a můžeš mi vysvětlit, co to poslední dva roky vyvádíš? Proč se místo evoluční biologie věnuješ furt té zatracené pandemii a místo vyhodnocování svých skvělých dat, rozvíjení svých ještě skvělejších evolučních herezí a psaní odborných článků „burcuješ lid” v jedné mrňavé zemičce na bezvýznamném poloostrově Eurasie?

Já: Vlastně nevím, asi osud. Faktem je, že jsem se na tuhle úlohu začal chystat už hodně dávno, jen jsem o tom až do loňska nevěděl. Že budu vědcem a konkrétně biologem, jsem věděl už na základní škole; že skončím jako pedagog na přírodovědecké fakultě, už někdy na gymnáziu; a že se budu věnovat evoluční biologii, jsem byl přesvědčen v prvním ročníku na vysoké. 

Že by se cokoli z toho mohlo uskutečnit, bylo přitom velmi nepravděpodobné. Můj otec, vyučený kovář, povoláním automechanik, měl jen tři zájmy, chalupu na Kutnohorsku, rybaření bez povolenky tamtéž a auto. Matka učila prakticky celý život malé děti angličtinu a o vědu se rozhodně nezajímala. Navíc nikdo z rodiny nebyl ve straně. Když jsem se hlásil po gymnáziu na přírodovědeckou fakultu, přijímali do prvního ročníku asi 24 lidí, tedy každého sedmého z přihlášených. Po studiu mohli na fakultě zůstat zpravidla jen komunisté, evoluční biologie se zde nevyučovala a prakticky ani neprovozovala. Přesto mi mé plány vlastně do puntíku vyšly. 

Micík: No, ale biologů jsou přece v Česku tisíce. Proč jsi najednou odložil rozdělané projekty a vrhl se s takovým nasazením na něco úplně jiného? Vždyť jsi se epidemiologií, imunologií ani virologií nikdy nezabýval.

Já: A to se právě pleteš. V prvním ročníku na vysoké škole jsem sice laškoval s vývojovou biologií – na modelu bakterií jsem chtěl definitivně vyřešit záhadu stárnutí. Domníval jsem se, že by se mohlo jednat o výsledek kumulace škodlivých mutací, které by mohly být v každé generaci pravidelně opravovány během pohlavního rozmnožování. Na tento projekt jsem si vyhradil celých 14 dnů prázdnin! Klíčový pokus – omlazení bakteriální kultury – pochopitelně nevyšel, zkušenosti z neúspěšného projektu mne však přivedly ještě během studia nepřímo k formulování mé první evoluční teorie – teorie turbidostatické a chemostatické selekce, a k nahlédnutí významu zpětné vazby v ekologii a biologii vůbec. Zpětná vazba je to, co způsobuje exponenciální průběh epidemie i její jednotlivé vlny. Už od druhého ročníku jsem se však začal věnovat parazitům v týmu skvělých biologů docenta Kuldy a manželů Čerkasovových. 

Micík: A co mají společného paraziti s covidem? 

Já: Úplně všechno. Viry jsou vnitrobuněční paraziti a všechny obecné zákonitosti parazitologie se vztahují i na ně. Ale to není všechno. Ačkoli jsem pracoval v biochemické laboratoři zaměřené na energetický metabolismus parazitických prvoků, vybral jsem si na diplomový projekt molekulárně biologické téma. Snažil jsem se prokázat, že hydrogenozom, zvláštní organela trichomonád, obsahuje vlastní genetickou informaci. Neobsahovala. To mi však kromě opakovaných frustrací poskytlo i možnost si neúspěšně vyzkoušet spoustu molekulárněbiologických metod. Nakonec jsem ovšem v trichomonádách mimojadernou nukleovou kyselinu opravdu našel! V průběhu navazující vědecké aspirantury (postgraduálního studia) jsem ovšem prokázal, že se nejedná o DNA z hydrogenozomu, ale o dosti exotickou dvouřetězcovou RNA pocházející z prvního dsRNA viru prvoků. Takže má dizertace a vlastně i první čtyři vědecké publikace byly virologické.

Micík: No fajn, ty virologu. A co víš o imunologii?

Já: Něco by se našlo. Někdy během třetího ročníku studia mne můj nejoblíbenější pedagog docent Závada naučil, že jednou týdně, nejlépe v pátek, musím zajít do knihovny, v týdeníku Currents Contents obsahujícím názvy všech článků, které vyšly v posledním čísle nejdůležitějších vědeckých časopisů, si musím vyhledat všechny práce, které se vztahují k problematice, jíž se zabývám, a příslušné články si musím obstarat. Tento zvyk mi vydržel až do dneška. Jen názvy studií dnes vyhledávám v elektronické databázi WoS a většinou si nemusím o články psát autorům, ale mohu je získat přímo na internetu. Ruční vyhledávání prací bylo pracné a zdlouhavé, takže jsem se rozhodl přeskakovat dlouhý oddíl věnovaný imunologickým časopisům. Imunologie se na pražské přírodovědecké fakultě téměř nevyučovala, a tak se stala jedním z mála oborů, o kterých jsem po dokončení vysoké školy nevěděl téměř nic. 

Jenže po skončení aspirantury pro nestraníka pozice na fakultě nebyla a jediné místo, které jsem našel, bylo jako z udělání na oddělení imunologie v Ústavu molekulární genetiky v Dejvicích. A tak jsem se musel rychle vyučit imunologem. No vlastně nemusel, mohl jsem dělat molekulárněbiologický servis imunologům, ale to by mne nebavilo. Začal jsem pravidelně sledovat novinky z oboru a přečetl jsem většinu českých i zahraničních učebnic imunologie, ke kterým se mi podařilo v tehdejším socialistickém Československu dostat. Troufám si tvrdit, že když jsem po třech letech, v lednu 1990, odlétal na svou první patnáctiměsíční zahraniční stáž na imunologické oddělení lékařské fakulty Tokijské univerzity, už jsem byl velmi kompetentním imunologem. Situaci jsem měl hodně ulehčenou tím, že zhruba o dva roky dříve došlo v imunologii doslova k revoluci – byla odhalena funkce MHC antigenů a téměř všechny učebnicové pravdy přestaly platit. Většině imunologů to došlo nejdříve za 10 let, a po tu dobu jsem měl proti nim důležitý náskok.

Micík: Dobrá, takže jsi taková imunologická rychlokvaška. 

Já: I tak se to dá říct. Bylo mi tehdy 32 let a fakt mi to pálilo. Nasával jsem informace jako houba a ty informace, klidně i z anglických či ruských článků, kterým jsem při čtení skoro nerozuměl, se mi v hlavě úplně samy spojovaly do zcela nových souvislostí. To se nechlubím, to si stěžuji, protože tohle už dávno neplatí.

Micík: Fajn, virologu-imunologu rychlokvaško. A co ta epidemiologie?

Já: Po návratu z Japonska jsem se směl, a díky známosti s profesorem Neubauerem, zakládajícím novou katedru, i mohl vrátit na svou rodnou přírodovědeckou fakultu. Toho jsem také okamžitě využil. Imunologii jsem s těžkým srdcem uložil k ledu (na fakultě pro její provozování nebyly materiální podmínky) a místo toho vybudoval na katedře parazitologie první laboratoř molekulární fylogenetiky v širokém dalekém okolí. V ní jsem se s týmem svých studentů snažil odhalit příbuzenské vztahy mezi jednotlivými skupinami prvoků na základě sekvencí jejich genů. Mou nejoblíbenější metodou se stala PCR. S tou jsem začal koketovat vlastně už někdy v roce 1988. Neměl jsem termocykler ani termostabilní DNA polymerázu, takže jsem přehazoval vzorky mezi různě teplými lázněmi ručně a po každém cyklu jsem musel také ručně přidat nový enzym. Pro účely molekulární taxonomie jsme začali používat řadu na PCR založených metod, a to některé nejspíš jako první na světě, ještě před tím, než příslušné metody získaly svá jména. Molekulární fylogenetiku, evoluční biologii a krátce i imunologii jsem začal na fakultě také vyučovat. Později jsem přidal i svůj asi nejdůležitější kurz, Praktickou metodologii vědy. A v roce 2000 i nejnáročnější kurz Evoluční a ekologická parazitologie, ve kterém je poměrně velký prostor věnovaný evoluční epidemiologii.

Micík: Hmmm, a já myslel, že když mne zrovna nedrbeš a nehladíš, tak usilovně bádáš na toxoplazmě, abys ulevil utrpení nás koček. Se mi zdá, že budu muset přehodnotit svůj zatím trestuhodně tolerantní postoj k tvým volnočasovým aktivitám.

Já: Toxoplazmě a nemoci, kterou vyvolává – toxoplazmóze, se věnuji taky už někdy od roku 1992. Potřeboval jsem nějaký výzkumný projekt, který by v sobě spojoval mou milovanou evoluční biologii a parazitologii, abych ho mohl bez výčitek svědomí (a zejména bez větších výčitek kolegů) provozovat na katedře parazitologie. A takovým projektem se zdálo být studium manipulační aktivity parazitů, konkrétně studium vlivu parazita toxoplazmy na lidské chování, lidskou psychiku a v pozdějších letech i na duševní zdraví. Kdyby mi však někdo tehdy řekl, že se této problematice budu věnovat ještě za 30 let a že mne to bude stále ještě bavit, asi bych mu nevěřil. 

Micík: Ale toxoplasmóza toho moc společného s covidem nemá, co?

Já: Zase tě asi překvapím, ale má. Lidé s toxoplazmózou, a těch je u nás asi třetina, měli během 2. a 3. vlny covidu mnohem větší riziko nákazy. Ale tebe by asi zajímalo, jak souvisí bádání nad toxoplazmózou s mým proticovidovým tažením českým mediálním prostorem.

Micík: Jo. Předpokládám, že nijak.

Já: Předpokládáš špatně. Důležitým nástrojem studia lidské psychiky i lidského chování jsou dotazníky. My jsme je používali prakticky po celou dobu, přidali jsme k nim ovšem i některé další metody, například experimentální hry a etologické pokusy. Dotazníky jsme nejprve používali v papírové podobě, později je účastníci našich studií vyplňovali na počítačích. Už zhruba od roku 2010 však většina našich studií běží na internetu, takže dotazníky mohou lidé vyplňovat pohodlně z domova. 

Našim hlavním vynálezem a nejmocnějším nástrojem výzkumu se tak stala nová technika náboru pokusných osob. Postupně jsme si totiž vytvořili komunitu dobrovolníků, kteří jsou nejen ochotni vyplňovat na internetu naše často velmi dlouhé dotazníky, ale také nám pomáhat tyto dotazníky šířit, třeba jen tím, že je označí či dokonce nasdílí na svém Facebooku. V době vypuknutí pandemie čítala komunita asi 20 tisíc aktivních členů, kteří sami sebe označovali podle názvu stránky Pokusní králíci. Většina z nich používala Facebook, takže byli schopni doporučit naše dotazníky mnoha dalším osobám.

Komunitu jsme vybudovali především pomocí mých mediálních vystoupení, popularizačních článků, přednášek a knih. A udržovali jsme ji aktivní tím, že jsme její členy na Facebooku pravidelně a často zásobovali krátkými popularizačními články, novinkami z laboratoře, novinkami z vědy, a především různým žertíky. Obzvláště se osvědčily žertíky na náš účet, pokud možno doplněné fotografiami z mé osobní fotobanky.

V náboru nových pokusných králíků mi dost pomohlo to, že jsem se vždycky zabýval „sexy” tématy, ať už se jednalo o vliv toxoplazmózy na lidské chování nebo alternativní teorie biologické evoluce. Měl jsem tak často přístup do médií a mohl jsem zde verbovat další a další pokusné králíky. Jejich pomoc v našich výzkumech je nedocenitelná. Většina dotazníkových studií se zatím dělá na pár stovkách osob, velmi často na studentech, nebo na profesionálních vyplňovačích dotazníků, kteří jsou za vyplnění dotazníků placeni obvykle podle počtu zodpovězených otázek. Respondentů je tak málo, nereprezentují běžnou populaci a dotazníky musí být navíc dosti krátké. My si můžeme dovolit dotazníky hodinové i delší a vyplňují nám je zdarma desetitisíce osob nejrůznějších profesí a věku. Ten zatím nejúspěšnější vyplnilo 64 tisíc osob. A to jeho dokončení zabere skoro 2 hodiny. Jeho úspěch vyplýval z toho, že se týkal sexuálního chování a sexuálních preferencí. 

Micík: Takže jsi začal své pokusné králíky zásobovat informacemi o covidu?

Já: To ne – to by mi mezi nimi brzy zbyli jen ti, kteří s mými názory souhlasí, a soubor pokusných osob by se stal zcela nereprezentativním a ztratil na hodnotě. Při budování komunity a obhospodařování facebookové stránky Pokusných králíků jsem však časem získal spoustu zkušeností, jak se to dělá, i jak se píše článek, který zaujme širokou internetovou veřejnost. Díky tomu jsem byl schopný velmi rychle vybudovat úplně novou facebookovou komunitu čítající asi 52 tisíc osob a také twitterovou komunitu čítající 12 tisíc osob (srpen 2021). No, a to už je něco, s čím se dá pracovat. Mé články si tak pravidelně četly a stále ještě čtou desítky tisíc osob včetně mnoha novinářů, kteří mé názory následně dál šíří. Asi na stránku občas zabrousili i politici, ale že by mé názory a doporučení zohlednili ve svých rozhodnutích, dost pochybuji. Nejúspěšnější článek si na mém Facebooku během jednoho dne přečetlo asi půl milionu osob a v ten samý den na něj byl nucen reagovat předseda vlády.

Micík: Tak abych to shrnul – jsi profesionální virolog, imunolog, evoluční parazitolog a epidemiolog, psycholog a psychiatr, a k tomu ještě zkušený a nadmíru úspěšný popularizátor vědy a internetový influencer. A nefandíš si trochu? 

Já: Jdu objednat nákup. Mám si nechat dovézt tu lahůdkovou tlačenku, co chutná tobě, nebo tu šunkovou, co chutná mně?

Micík: OK. Beru svou hloupou a naprosto nemístnou otázku zpět.

(Původně uveřejněno na FB a v knize "Milý Micíku, aneb Covid v Kocourkově." )