Byl jednou jeden covid

Od dubna 2020 jsem zde každé 4 měsíce zveřejňoval předpovědi vývoje covidové epidemie. Dnes končím. Místo předpovědi už  jen popíšu, co se to vlastně stalo. A jak už mám ve zvyku, napíšu to narovinu, bez příkras a taktizování.

Vše začalo tím, že v Čínském Wuhanu unikl z laboratoře nedopatřením virus, který Číňané v rámci vojenských výzkumů sestavili ze dvou jiných virů: do viru z netopýra vrápence nejprve vložili gen z  viru dokonale adaptovaného na člověka a ten pomocí zavedených metod genetického inženýrství ještě výrazně v laboratoři vylepšili, aby se co nejlépe vázal na lidské buňky. Ve Wuhanu sice vrápenci nežijí, je tam ale největší ústav na výzkum jejich virů na světě a podobné „pokusy“ tam dělají už roky. Tím, že se čínské úřady snažily nehodu zatajit, a neinformovali včas WHO o nebezpečných vlastnostech nového viru, dali mu čas aby se rozšířil nejen ve Wuhanu, ale aby byl prostřednictvím čínských dělníků zavlečen do severní Itálie a následně do takřka celého světa. Jak se brzy ukázalo, virus měl vysokou infekčnost (základní reprodukční číslo), relativně vysokou smrtnost (v průměru na něj umírala asi 2% nemocných), a především, v lidské populaci proti němu neexistovala imunita – nakazit se tedy mohl prakticky každý. Jak se ukázalo později, mimořádně záludnou vlastností viru bylo i to, že mladým a zdravým lidem obvykle příliš neubližoval (možná jen zdánlivě, jak je to doopravdy se teprve ukáže), kdežto seniory zabíjel asi v 16% případů.

Na virus prakticky nezabíral žádný známý lék (některé zpočátku nadějné léky se dodatečně ukázaly jako téměř neúčinné), a většina léčebných postupů nasazovaných při léčbě těžkého průběhu v nemocnicích také moc nefungovala. Až do konce roku 2020 proti němu existovala jen nedokonalá obrana – včasné rozpoznání a izolace nakažených pomocí preventivního cíleného či plošného testování, roušky a respirátory snižující účinnost přenosu mezi lidmi, a především extrémně nákladné a nepopulární lockdowny – plošná karanténní opatření omezující pohyb lidí a počty kontaktů mezi nimi. V některých zemích byly lockdowny nasazeny včas a v dostatečně přísné formě, takže mohly být relativně krátké, jinde se s nimi váhalo až do okamžiku, kdy došlo k přetečení kapacit zdravotního systému, či takové přetečení kapacit bezprostředně hrozilo – v takovém případě byly delší a nákladnější a již nezabránily velkému počtu úmrtí. Lockdowny však byly jen dočasným řešením. Dokázaly zabránit kolapsu zdravotnictví či pohřebnictví rozložením epidemie do delší doby. Jestliže však země nedokázala využít získaný oddechový čas k proočkování populace, jak se podle všeho přihodilo v Číně, trvale nic neřešily.

Koncem roku 2020 byly vyvinuty, otestovány, schváleny a v mnoha zemích i nasazeny první vakcíny, které rázem změnily dosavadní pravidla hry. Například od září 2020 do května 2021 v Česku zemřelo na covid oficiálně 30 tisíc osob z celkového počtu 1,7 milionů covidových pacientů. O rok později už umřelo za stejné období „jen“ 9875 z 2,5 milionů pacientů. Ve skutečnosti bylo pacientů v této pozdější vlně možná až dvakrát více, jen už nechodili na testování a do statistik se nedostali. Takže zatímco v prvním období umíralo 18 pacientů z každé tisícovky, ve druhém to byli tak maximálně 4, ale spíše jen 2, pacienti z tisíce. Řádový rozdíl ve smrtnosti byl dán tím, že se do léta 2021 podařilo proočkovat většinu rizikových osob.

Všechny schválené vakcíny dobře chránily před těžkým průběhem covidu – bez nich bychom měli ve druhém období dalších 50 tisíc mrtvých.  Původně se předpokládalo, že vakcíny zamezí přenosu a tedy i šíření nákazy, v praxi se však ukázalo, že ochrana před nákazou trvá jen několik měsíců po dokončeném očkování.  Důvodem je rychlý nástup nemoci – ta se u nakaženého rozvine rychleji, než dojde k  aktivaci paměťových B buněk schopných začít produkovat protilátky. Nelze proto moc očekávat, že by se v budoucnu podařilo získat vakcíny chránící dlouhodobě proti nákaze a umožňující covid zcela vymýtit.

Během epidemie se postupně měnily vlastnosti viru. V první fázi pandemie mohl virus nakazit každého a úspěšně se v něm množit. Začaly tak postupně převládat varianty viru s vyšší infekčností (s vyšším základním reprodukčním číslem), které dokázaly vyprodukovat v jednom pacientovi za období jeho nemoci větší počet nových virů. V důsledku této selekce mají současné varianty už zhruba 10× vyšší infekčnost než měla původní varianta wuhanská. Od podzimu 2021 se však pravidla soupeření mezi variantami viru postupně měnila. Měřítkem úspěchu nové varianty totiž přestal být počet vyprodukovaných nových virů a stala se jím schopnost překonat imunitu očkovaných, nebo dříve nakažených osob.

Hlavním terčem imunity proti coronaviru způsobujícímu covid je spike protein, tedy receptor, pomocí kterého se virus váže na buňky hostitele. Virus proto začal tento protein náhodnými mutacemi postupně měnit. To představuje jak nebezpečí, tak i naději do budoucna. Nebezpečím je to v tom smyslu, že virus může získat schopnost se množit například v dalších živočiších, třeba v kočkách a psech, a ti se tak mohou stát pro člověka novým zdrojem nákazy. Nadějí je to proto, že ani spike protein nemůže dělat dobře dvě různé věci současně. Zatím ho evoluce optimalizovala na pronikání do lidských buněk. Nyní je však hlavním cílem optimalizace nebýt rozpoznáván imunitou. Viry s pozměněným spike proteinem se budou vázat na lidské buňky hůře, budou proto vyžadovat k uchycení se v lidském organismu vyšší infekční dávku a budou se tak v populaci šířit pomaleji. A patrně budou vykazovat i nižší patogenitu pro nakaženého hostitele – budou se šířit v jeho těle hůře či pomaleji. Ještě omikron škodil neimunním osobám zhruba stejně, jako wuhanská varianta. To, že zdánlivě škodil méně bylo dáno jen tím, že zcela neimunních osob už bylo v době jeho nástupu málo. Některé nové varianty však již nespíš škodí méně i neimunním osobám.

Je tedy možné, že koevoluční zápas mezi námi a virem konečně spěje k jakési snesitelné remíze. Virus s námi zůstane již natrvalo, bude však způsobovat pouze nepříjemné nachlazení, tak jak je obvyklé u většiny respiračních virů kolujících v populaci. Zatím však v této situaci ani zdaleka nejsme. Většina kolujících variant je stále schopná neimunní osoby zabíjet. A je velkou otázkou, kam nasměruje evoluci koronaviru současný vývoj epidemie v Číně. Tam varianty viru momentálně opět bojují o schopnost se šířit co nejrychleji v nekvalitně proočkované a zcela nepromořené populaci. Budou tam proto opět vítězit varianty, které se budou v těle pacientů množit jako o závod. Doufejme, že mimo Čínu se jim už dařit nebude.

Tak jako se měnil v průběhu epidemie virus, měnili jsme se i my. Především jsme citově okorali. Na jaře 2020 jsme se chovali jako civilizovaní lidé a snažili se dělat všechno pro to, abychom zachránili co nejvíce lidských životů. A také se nám to podařilo. Na podzim jsme už byli schopní a ochotní diskutovat o tom, zda lidé umírají s covidem nebo na covid, zda se na covid umírá méně nebo více než na chřipku, zda covidová pandemie splňuje či nesplňuje definici (chřipkové) pandemie, zda roušky a respirátory chrání či nechrání před nákazou, zda jsou životy seniorů stejně cenné jako životy osob mladých, zda je cennější naše svoboda (nenosit roušku a neomezovat se), nebo zdraví  a životy druhých. O stejných nesmyslech jsme byli schopni diskutovat i za půl roku, kdy jsme jen v malém Česku už evidovali 30 tisíc mrtvých a kdy odborníci na demografických datech ukázali, že mrtvých bylo ve skutečnosti ještě o třetinu více a kdy už každý z nás nejspíš znal někoho, kdo na covid zemřel.

Ukázalo se, že velká část našich spoluobčanů se chová jako ta žába v hrnci na plotně. Když teplota vody v hrnci stoupá pomalu, žába nevyskočí, i když by zpočátku bez problému mohla. Podobně, když počty mrtvých a těžce nemocných stoupají pomalu ze dne na den, je řada z nás ochotná tvrdit, že se vlastně nic vážného neděje i v situaci, kdy už krematoria nestíhají spalovat mrtvé. Za tento stav může jev, který psychologové dlouho znají a kterému říkají poznávací nesoulad (nebo raději kognitivní disonance – to zní mnohem učeněji). V podstatě jde o to, že když v minulosti člověk plácne nějakou hloupost, má snahu se jí v budoucnu držet i poté co se ukáže, že je v zásadním rozporu se skutečností. Čím větší hloupost člověk už jednou tvrdil, tím menší má následně ochotu uvést své názory do souladu se známými fakty. Je to totiž pro mnohé jediný způsob jak si zachovat sebeúctu.

Na začátku tedy může být drobný omyl. Například platí, že když se šíří nová infekční nemoc, která zabíjí až s určitým časovým odstupem, tak počty pacientů dlouho stoupají mnohem rychleji než počty mrtvých. Dlouho se proto jeví, že nemoc zabíjí jen nepatrný podíl pacientů, a dokonce platí, že čím rychleji se nemoc šíří, tím menší smrtnost zdánlivě vykazuje. Když tedy někdo v září v televizi prohlásil, že covid má menší smrtnost než chřipka, byl ochoten tvrdit to samé i o půl roku později, kdy už ho počty křížků na Staroměstském náměstí názorně usvědčovaly z toho, jak hluboce se mýlil.  Aby nemusel přiznat svou chybu, začal raději spřádat důmyslné teorie o tom, že lidé neumřeli na covid, ale s covidem, nebo že lékaři falšují statistiky, aby dostali od pojišťoven více zaplaceno. A když později demografové na základě počtu nadúmrtí (počtu osob, o který v epidemických vlnách umřelo více lidí než za stejná období v předchozích letech) ukáží, že na covid ve skutečnosti zemřelo podstatně více osob, než kolik lékaři dokázali zaevidovat, tak klidně zpochybní pravdivost dat. A to nejen dat nasbíraných v Česku, ale ve všech zemích, ze kterých jsou k dispozici údaje. Případně zpochybní význam úmrtí – oběti covidu jsou většinou staří lidé a ti by určitě brzy umřeli stejně. A vůbec, není přeci důležité být živý, důležité je být svobodný, tedy v první řadě nenosit v autobusu roušku.

Poznávací nesoulad není jedinou příčinou podivných názorů a podivného chování nezanedbatelné části naší populace. Covid se svým příchodem trefil do hodně zvláštní doby – do doby masového nástupu internetu a sociálních sítí. Šíření informace po sociálních sítích se řídí zvláštními pravidly, pravidly memetiky,  nového vědního oboru, u jehož vzniku stál slavný evoluční biolog Richard Dawkins. Memetika ukazuje, že o tom, jak rychle se bude určitá informace po internetu šířit a jak moc se rozšíří, vůbec nerozhoduje to, zda je pravdivá, ani to, jak je pro příjemce užitečná či škodlivá. Rozhoduje jen to, jak moc je šokující a „sexy“. Na informaci, že respirátory ztěžují pronikání viru do a z dýchacích cest není nic zajímavého – proboha, co asi jiného by měly dělat – a tak těžko někoho zaujme natolik, aby ji o své vůli sdílel a šířil. Naproti tomu informace, že respirátory nechrání proti viru, nebo dokonce zvyšují riziko infekce, panečku, to už je jiná! Co na tom, že si ji kdosi vycucal z prstu a že není pravdivá. Je šokující a tak se po internetu rozletí jako vítr. Na jednu zprávu, že respirátory pomáhají, budou za pár dnů připadat stovky zpráv o tom, že respirátory škodí. A člověk je zvyklý se přiklonit k názoru, který slyší častěji. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Časem se lidstvo i jednotlivci naučí bezpečně zacházet i s internetem, internetovými časopisy lovícími prokliky na své články, zpravodajskými servery agregujícími čtenářsky úspěšné články (myšleno co do počtu prokliků) a se sociálními sítěmi. Stejně tak jsme se již dříve naučili zacházet s knihtiskem. Během současné pandemie se však jasně ukázalo, že to prozatím rozhodně neumíme.

Dalším velmi důležitým zdrojem podivných a v důsledku životy ohrožujících názorů byly ruské a proruské dezinformační weby, které působí po celém světě jako důležitá součást po desetiletí probíhající utajené hybridní války Ruska proti demokratickému světu. Cílem této války je jednak hájit konkrétní ekonomické, vojenské a politické zájmy Ruska, a jednak, a to především, rozkládat důvěru obyvatelstva demokratických zemí v jejich politické i nepolitické instituce a ve veškeré odborné i společenské autority. Zpětná analýza jasně ukázala, že velká část dezinformací týkajících se pandemie pocházela z tohoto zdroje. Je příznačné, že po vpádu Ruska na Ukrajinu ty samé servery a ty samé skupiny lidí, které po dva roky aktivně šířily smrtelně škodlivé dezinformace týkající se covidu, začaly stejně intenzivně šířit proruskou a protiukrajinskou propagandu. Doufejme, že tato zkušenost v mnohých směrech naivní Západ probudí a že si probíhající hybridní válku konečně naplno uvědomí, a že se začne proti útokům Rusů a jejich místních přisluhovačů konečně bránit.

Máme za sebou tři pandemické roky. Kromě pandemie virové probíhala už od začátku i neméně zničující pandemie memová spočívající v šíření nesmírně nebezpečných dezinformací. Virová pandemie za sebou zanechala jen v Česku desítky tisíc mrtvých a přinejmenším stovky tisíc osob s podlomeným zdravím. Očekávaná doba dožití, stejně tak náklady na zdravotnictví se budou vracet na předpandemickou úroveň dlouhé roky.  Memová epidemie za sebou zanechala možná miliony lidí, kteří absolutně nevěří politikům, vědcům a vědě. Pro informace o okolním světě si navykli chodit na internet a to přednostně či výhradně do své sociální bubliny. Jsou hluboce přesvědčení, že odborníci prezentující většinové názory vědecké komunity jsou podplacení výrobci léčiv a vakcín, nebo chtějí z neznámých důvodů lidem škodit; v nejlepším případě jsou prostě jen mnohem hloupější, než autoři příspěvků či komentářů na jejich Facebooku. Zdravotní a ekonomické následky pandemie se budou léčit roky. Následky memové pandemie se mohou léčit desetiletí a mohou vyústit v obrovskou celospolečenskou tragédii. Čím dříve a čím poctivěji se začneme těmito následky pandemie zabývat, tím lépe. Už včera bylo pozdě.