Útěk 8: Yellowstone a Mt. Rushmore - protiklady Ameriky

Rozhodli jsme se jet do Kitimatu přes USA. Silnice podél kanadských hranic projíždí místy, o kterých jsem četl už v mladých letech: Yellowstone park, Black Hills, Wounded Knee, Little Bighorn,  takovou příležitost jsem si nechtěl nechat ujít......

Nebylo to ale tak jednoduché. Arabské státy po šestidenní válce s Israelem zablokovaly dovoz ropy do USA. V Americe najednou byly dlouhé fronty u benzinových pump. Na něco takového nebyli Američani zvyklí. Zatímco za železnou oponou lidi stáli trpělivě fronty na maso a nadávali komunistům, v Americe fronty na benzín občas končily přestřelkou a cesta k pumpě skončila cestou na hřbitov. To se ale stávalo většinou v Kalifornii, a tak jsme se rozhodli cestu skrz USA riskovat. Frontu na benzín jsme prožili několikrát, ale každý byl zdvořilý a nikdo nesahal po pistoli.

Přijeli jsme do Jižní Dakoty. Před 200 lety zde vládli indiáni. Pak je začaly tísnit z východu vlny bílých přistěhovalců. V zádech měli Black Hills. To byly pro indiány posvátné hory, kde žil Manitu, kde pochovávali mrtvé a kam duše putovala do věčných lovišť. Po dlouhých a krvavých šarvátkách byli indiáni nuceni přijmout mírovou smlouvu a vyklidit prérie. Za to jim americký kongres slíbil, že Black Hills budou patřit indiánům navždy, “pokud slunce bude na obloze svítit a voda v řekách téct”. Potom bílé tváře našly v Black Hills zlato a ze smlouvy se stal cár papíru. Indiáni, kteří přežili válku se zlatokopy a s americkou kavalérií, byli vystěhováni do rezervací.

Jednou sem přišel nezaměstnaný americký sochař Gutzom Borglum. V noci měl sen ve kterém viděl tváře amerických presidentů vysekané ve skále. Začal hledat horu, na které by se jeho sen mohl uskutečnit. Vybral si horu Mt. Rushmore, která byla odedávna uctívaná indiány. Byl posedlý svým snem a začal hledal sponsory a mecenáše, kteří by mu pomohli jeho vidinu uskutečnit. Našel jich dost a brzo začal s vrtačkou a dynamitem odstřelovat tváře amerických presidentů. Byla to obrovská práce, na které strávil celý život.

Umění, kýč či zneuctění ? Dva miliony Američanů putují každý rok k tomuto oltáři americké historie. Stalin je druhý zprava.

Když jsem přijel k Mt. Rushmore, překvapilo mě, jak obrovské byly tváře čtyř amerických presidentů. Štěstí, že neměli nosaté presidenty. Obyčejný nos měřil  deset metrů!  Já ale nebyl ohromen tímto téměř nadlidským výkonem.  Díval jsem se na to dílo očima horolezce. Mt. Rushmore byla žulová hora, téměř bílá, krásná jako dívčí tvař,  která byla zohyzděna hlubokými jizvami.

Přijeli jsme do návštěvního střediska. Venku vlála obrovská americká vlajka. Ampliony hrály vlastenecké písně. Několik Američanů tam stálo v pozoru, pravou ruku na srdci a nábožně se dívali na vysekané tváře.
Když jsem se na ně díval, napadlo mě, že už jsem podobnou scénu někde viděl. Ano, to samé jsem viděl v Praze na Letné, před obrovskou sochou Stalina. Vlajky vlály, Široká strana rodnaja, hřměla s amplionů, komunisti tam stáli v pozoru a dívali se upřeně na toho fousáče.

Pak mě napadlo, že mezi Amerikou a Ruskem není vlastně velký rozdíl, obě země trpí velmocenskou mentalitou: Jsme největší, nejmocnější, nejsilnější, nejpokročilejší, nejlepší….

Uvnitř byla velká návštěvní kniha. Četl jsem zápisy: “Jaký nádherný pohled, jsem beze slov.” nebo “Historie Ameriky vytesaná na věky.” a další “Lidský génius pokořil přírodu, jsem hrdý, že jsem Američan.” Ten poslední nápis mě rozčílil. Vzal jsem pero a napsal: “Na co jste tak hrdí? Black Hills jste podvodem ukradli indiánům. Potom jste překrásnou horu znetvořili tvářemi čtyř šašků.”

A pak, abych je trošku podráždil jsem připsal : „ Dobře si prohlédněte toho fousáče. To není Roosevelt, to je tvář Stalina, sovětského diktátora. V tom má prsty ruská KGB.” A pospíchal pryč.

Měli jsme štěstí, nepronásledovala nás FBI či CIA a šťastně jsme dojeli k Yellowstone national park. Brána do parku byla ale zavřená. V Americe byly fronty na benzín, a aby američané cestovali méně,  president Nixon nařídil, že všechny národní parky budou na několik měsíců zavřeny. Já byl ale rozhodnutý se do parku podívat. Žena zůstala v motelu, já zaparkoval auto u brány a mašíroval do parku pěšky. Po chvíli vedle mě zastavilo auto. Byl to park ranger. “Co tady děláš? Park je zavřený”. Vysvětloval jsem mu, že jsem uprchlík z komunistické země a jak jsem od malička slyšel o jejich nádherném parku a už tenkrát jsem se rozhodl, že se tam jednou podívám…. On si mě prohlídne a řekne: “Víš, že do parku je to 25 kilometrů? Já jedu tím směrem. Odvezu tě tam, ale zpátky musíš pěšky” Utěšil jsem se, že 25 kilometrů je lepší než 50 a vlezl do auta.

Old Faithfull  zrovna dofoukal, když kolem přešlo stádo bisonů. Nebyl jsem to já, kdo měl štěstí tuto scénu vyfotit.

V parku jsem byl úplně sám a toulal se kolem jako Vinnetou a Old Shatterhand o kterých jsem kdysi četl v knížce od Karla Maye. Kolem se povalovali bisoni, kterým jsem se uctivě vyhýbal. Old Faithfull gejsir stříkal horkou vodu na čas,  jak už to dělá tisíce let. Vajíčka jsem s sebou neměl, a tak jsem nemohl zkoušet, jestli se opravdu v té horké vodě uvaří. Strávil jsem v parku tři hodiny a pak vyrazil na cestu zpátky. Štěstí mně přálo a zase mi zastavilo auto. Byl to reportér, který psal článek do novin o zavřených národních parcích.

Já pro něj byl šťastný úlovek. "…..Uprchlík z komunistické země, který celý život snil o cestě do Yellowstone, jde do parku pěšky, cestou ho honí bisoni…..” já na něj valil oči, jak si moji cestu rozpřádá. “Bude to v nedělních novinách, celá stránka,” ujišťoval mě. Já na noviny ale nečekal a pospíchali jsme dál.

Old Faithfull vystříkne každou hodinu až 30 000 litrů vařící vod do výšky kolem padesáti metrů. Erupce trvá asi dvě minuty.

Nakonec jsme se zastavili u Devils Tower, čedičová věž která se tyčí vysoko nad okolní krajinu.  Pozoroval jsem horolezce jak lezou nahoru a zavzpomínal si na Bořen, na cvičné výstupy, na naši horolezeckou partu a bylo mě trochu smutno.

Na 386 metrů vysokou věž  poprvé vylezli dva místní farmáři (bez lana!)  4. července  1893.  Zatloukali do spár dřevěné kolíky a vytvořili jakýsi primitivní žebřík. Velice tím pobouřili indiány pro které to byla věž posvátná a nedotknutelná.

Kanada je velká. Najeli jsme přes 6000 km a do Kitimatu jsme přijeli bez nehody. V ALCANu mě čekala hezká kancelář s výhledem na moře. Práce byla zajímavá a plná překvapení,  protože jsem zdědil projekty po mém předchůzci. Ve stole jsem našel jeho deník a četl jsem zápisy:

5. Února, napadlo půl metru sněhu;

6. Února, padá sníh celý den;

10. února, večer dvě hodiny na střeše, hrabal sníh, zítra bude pršet;

14. Února, napadlo 30 cm…… a tak to šlo dál:

12. Března, napadl metr sněhu, žena je v depresi, chce zpátky do Ontaria.

A poslední zápis: 15. Března, VÝPOVĚĎ! Tímhle způsobem se mi splnilo přání dostat se do Kitimatu.

Pohled na naši ulici po sněhové vánici. Nejhorší  bylo když se náhle oteplilo a začalo pršet. Střecha skřípala pod vahou mokrého sněhu a bylo nutné vylézt na střechu a honem očistit sníh.

Byli jsme v Kitimatu dva roky, koupili dům, narodili se nám dva kluci. Chodil jsem na ryby, s kamarády jsem lezl po okolních horách a jezdil s lodí do fjordů, tak jak jsem si představoval život v Kanadě, když jsem uviděl film o Kitimatu.

Jednou v noci mě probudí telefon. Byl to můj vedoucí. “Máme potíže v práci, sbal si spacák a vem si náhradní pracovní šaty, vyzvednu tě za půl hodiny, nemůžu ti víc vysvětlovat” a cvaknul telefon. Podívám se na hodinky: je půl čtvrté ráno. Před dvanácti hodinami jsem byl v práci a všechno bylo normální. “On přeci nepije, že by se zbláznil?” říkám si a balím spacák. Ve čtyři hodiny u baráku zastaví auto a já lezu dovnitř…….

Chcete vidět další obrázky z našeho cestování? najdete je:  www.panoramio.com ,kategorie / tag  ´bazant´

Náš dům měl z jedné strany výhled na horu Mount Elizabeth. Byla pojmenována po prvním dítěti které se narodilo indiánským misionářům ve vesnici Kitimaat…..

…… z druhé strany byl výhled na fjord a na ALCAN který kouří na pravé straně.

Dobová fotka naší kancelářské budovy, bohužel ne příliš jasná. Já měl na starosti galerie pásových dopravníků v pozadí.