Cestovní střípky: Brigáda socialistické práce na Yukonu ??

Město Watson Lake leží v  provincii Yukon na Alaska highway. Je to jedno z těch malých, nevýznačných měst kde by se člověk zastavil  pouze aby koupil benzin nebo si dal něco k jídlu......

Do Watson Lake ale jezdí tisíce turistů z celého světa. Všichni míří do místního parku ve kterém je nezvyklá  atrakce: Sign Post Forest což znamená Les cedulí nebo Les ukazatelů. A cedulí je tam hodně, přes šedesát tisíc.

Kde je místo, tam se může přibít cedule, je jich tam přes šedesát tisíc......

O tomu jak se tam dostali bude nejlepší si trochu zopakovat historii. Začalo to nepřímo 7. prosince 1941 když Japonské letouny zaůtočili na Pearl Harbour. Během dvou hodin americká pacifická flotila byla zneškodněna. Šest měsíců později se Japonci  vylodili na ostrovech Attu a Kiska v Aljašce a ohrožovali pevninu Aljašky. V té době  Aljaška byla prakticky bezbraná. Nevedla tam žádná silnice, veškeré spojení bylo po moři které ovládalo Japonské vojenské námořnictvo. Vyslat větší posily po moři by bylo sebevražedné, na lodní transportéry  čekali japonské ponorky a křižníci.

Bylo potřeba vybudovat co nejrychleji a za jakoukoliv cenu silnici na Aljašku. O stavbě silnice bylo uvažováno mnohokrát ale náklady na stavbu by byly obrovské. Mezi Dawson Creek v Britské Columbiji a Fairbanks v Aljašce ležela  oblast 2200 kilometrů  dlouhá, vzdálenost mezi Madridem a Varšavou. Tato oblast byla s velké míry neznámá, neprozkoumaná a v místech žili indiáni tradičním životem, téměř netknutí moderní civilizací.

Trasa vedla přes permafrost, bažiny, močály, říčky ze kterých se na jaře staly mohutné proudy.....

Stavba začala v březnu 1942. Vybraná trasa spojila řetěz isolovaných letišt po kterých byli dodávány vojenská letadla  do SSSR. Na stavbu bylo nasazeno přes dvacet tisic vojáků a civilních pracovníku, tisíce nákladních aut, džípů, buldozerů, bagrů, drtičů kamene, všechno co je potřeba na stavbu silnic a mostu.

V mnoha místech trasa vedla místy které byli naprosto neznamé, jinde následovala indianské stezky a cesty zlatokopů. Geometrům za zády mnohokrát rachotili silniční stroje a cestu vyměřovali tak že stály na buldozeru a ukazovali řidiči kudy se dát. Práce na silnici  pokracovala nepřetržitě, 24 hodin denně. Podmínky byly drsné. Vojáci bydleli celý rok ve stanech, v letě je soužilo vedro a komáři, v zimě teplota spadla až na  –40C.

Na stavbě pracovali černošké ženijní prapory. Vojáci pocházeli s jižních států USA a krutou zimu  která na ně čekala na Yukonu nebyli připraveni.

První vozidla projela po silnici v listopadu 1942. Název silnice byl ale velice mylný. Bylo to cesta, v místech bezedná, na kterou se odvážila pouze teréní vozidla bez záruky že projedou na druhou stranu. Práce na silnici pokračovali horečnatě další rok…..

Město Watson Lake leželo na trase Alaska highway díky tomu že tam stálo letiště. Nedaleko byla postavena vojenská nemocnice pro vojáky kteří utrpěli úrazy na stavbě, což bývalo často. Jedním s postižených byl voják Carl Lindley kterému spadla na nohu kláda. Když se trochu zotavil, dostal lehkou práci kolem nemocnice. Jeden den byl poslán narovnat silniční ukazatel který porazil buldozer. Na ukazateli byly také šipky  se jmény  měst v USA.

Když vojáci zasadili první sloupek     tak netušili že se rozroste na les kde bude přes šedesát tisíc cedulí.

Jako většině vojákům v téhle divočině se mu stýskalo po domově a tak si vyrobil šipku na kterou vyryl Danville, jméno jeho obce. Pak šel za velitelem aby mu povolil jeho šipku na ten ukazatel přibít. ( bez povolení by mohl být potrestán za poškozování státního majetku!). Nápad  udělat vlastní šipku se zotavujícím vojákům zalíbil a ukazatel byl brzo plný. Postavili druhý sloup, pak třetí a další..…                      Válka skončila, vojáci se vrátili domu ale sloupy tam zůstali. Místo vojáků začali přijíždět  turisté kteří přidávali vlastní cedule a ta tradice pokračuje dodnes.

Watson Lake bylo na naší cestě tak bych si nemohl odpustit  nepřidat  ceduli. Minulý rok jsme prodali barák a byli jsme bezdomovci. Rozhodl jsem se že proslavím s cedulí moje rodné město Libochovice. Ve Valdezu na Aljašce jsem našel malé prkýnko, v každém kempu jsem vyryl jedno písmeno a za deset dní jsme přijeli do Watson Lake.

Stroje které se během stavby porouchali  byly opuštěny u silnice a nyní patří  do Sign Post Forest

Plochu  šedesáti tisíc cedulí se dá těžko představit.  Jméno “Sign Post Forest – Les cedulí” nezní v češtině tak výstižně. “Plot cedulí nebo Zed´ cedulí” by bylo lepší jméno protože to vypadlo jako Berlínská zed´.  Byli tam šipky, ukradené silniční ukazatelé,  tabule se jmény měst a států, tabulky se jmény turistů  kteří se takto chtěli zvěčnit. Začal jsem si prohlížet nápisy ale za dvě hodiny se mi z toho motala hlava. Byly tam cedule nové a zašlé, tabulky malé a tabule velké, některé ozdobně vyřezávané, jiné vyškrtnuté  na poslední chvíli. Největší asi byla dvoumetrová  tabule s města Dusseldorfu.

Česko-Slovensko tam bylo representováno asi s padesáti přízpěvkami. První cenu bych dal cedulím            “Brigáda soc. Práce Plzeń” a  “ Soutěžíme o titul BSP Lok Depo Plzen”. Kdo je tam přivezl a kdy?  Koho či co se snažili  proslavit? Věčná škoda že tomuto  vtipu rozumí pouze ojedinělí návštěvníci z Čech. A co kdyby to bylo nebyl vtip?  Je možné že by vítězové BSP dostali za odměnu na cestu na Yukon? Možná že některý s čtenářů  pomůže tuhle záhadu vyřešit .

Najít místo na moji cedulku nebylo lehké. Nakonec jsem ji vtlačil k ceduli s Teplic. Vždyt´ v takové  dálce jsme skoro sousedi. S Libochovic do Teplic je to asi čtyřicet  kilometrů tak jsem tu vzdálenost odečet a připsal k Libochovicím. Jestli se někdo chystá na cestu do Yukonu,  zastavte se určitě ve Watson Lake a dejte mě vědět jestli tam moje cedule ještě je. A pokud znáte někoho kdo patřil do brigády socialistické  práce v Plzni, můžete je ode mě pozdravovat.

Američané se chovali na Yukonu jako okupační armáda. Ženy nesměli na Alaska highway jezdit, ani jako spolujezdec, bylo to příliš drsné prostředí pro jemné pohlaví!!! Indiáni pro cestu na silnici potřebovali vzláštní průkaz, prý se podobali japoncům a američané měli strach s japonských záškodníků. O tom kudy silnice povede se místní obyvatelé ( hlavně indiáni ) dozvěděli až když jim kolem baráku rachotili buldozéři a co stálo v cestě bylo zbouráno, včetně domů. Lovecké zákony vojáci ignorovali a stříleli po všem co se v lese hnulo......

Kolona pásových vozidel vyjíždí na Alaska highway, čeká je obtížná cesta........

Mosty jsou v místech vratké.......

brody jsou hluboké.....

a nákladní lodě přeplněné....