9 Utěk: ALCAN a Odbory -stávka či válka ?

V autě byli čtyři kolegové. “Co se děje?” ptám se. Náš šéf vysvětluje, co se stalo: ALCAN má další továrnu v Arvidě, v provincii Quebec. Odbory tam začaly  stávkovat a zavřely továrnu.....

......Včera v noci přijely z Arvidy stávkové hlídky až sem do Kitimatu a zatarasily silnici do fabriky. Odpolední směna šla domů, ale půlnoční směnu do práce nepustily.  Odbory z Arvidy se takto snaží přinutit ALCAN, aby s nimi podepsal novou pracovní smlouvu.

To, co dělají  je ilegální, ale ALCAN musí jít k soudu, aby odbory odvolaly stávkové hlídky. Bude to trvat pár dní a ředitelství naší společnosti se rozhodlo udržovat výrobu za každou cenu. Nebude to ale lehké.

Ve fabrice zůstali pouze předáci, mistři a dělníci, kteří čekali na předání odpolední směny. V továrně pracuje 3000 dělníků, členů  odborů, a ti nemohou či nechtějí překročit kompetenci stávkové hlídky. Tak zbývá 800 úředníků a techniků, se kterými je nutno zachovat výrobu. Mnoho z nich začínalo v provozu, a tak spolu s předáky a mistry bude dost zkušených lidí na udržení výroby, alespoň na několik dní.

Zimní pohled na přístav v indiánské vesnici Kitimaat, odkud jsme byli transportováni na druhou stranu fjordu, kde sídlí ALCAN.

Ze začátku byly odsud dopravovány zásoby do ALCANU. Později ale byla silnice také zabarikádována a byli jsme odříznuti od světa.

“Na silnici do továrny je barikáda,” vysvětluje boss, “tak jedeme do přístavu v indiánské vesnici, odkud nás budou převážet loděmi na druhou stranu fjordu, kde má ALCAN přístav.”

Venku je tma a loděnice je plná lidí, kteří čekají na převoz. Nálada je ponurá, lidi většinou mlčí či šeptají. Tak to asi vypadalo, když byla mobilizace. Čeká nás také válka s odbory?  Cesta do ALCANu v malé otevřené lodi byla mokrá a studená.  Z přístavu nás vezl do továrny autobus. Tam vládl organizovaný chaos, lidé byli přidělováni na různá pracoviště.  Můj nový boss je Dave, který je normálně mistr údržby na pásových dopravnících. Známe se dobře, děláme ve stejném úseku. Dave začal pracovat v továrně jako “grease monkey” -mazač a pomalu se vypracoval na mistra. Je na to hrdý a na lidi, kteří nezačali zespoda, se kouká přes prsty. Když od něho potřebuji nějaké informace, řekne mi půl toho, co ví. Zbytek si musím zjistit sám a nebo k němu přijít s prosíkem.

Pohled na ALCAN v mírových dobách. Galerie s pásovými dopravníky vede přes celý obrázek

“Potřebuji někoho, kdo umí jezdit s "front end loader", prohlásil nám náš nový velitel. Já se přihlásil “Na vojně jsem jezdil s buldozerem, potřebuji akorát, aby mi někdo ukázal, jak rozhejbat ty páky”. Opomenul jsem dodat “… jezdil jsem asi tak dvě hodiny...”. Dave mi hodil klíče. ”Zjisti si to sám, nemám čas se s tebou párat,”  zavrčel. Vzal jsem klíče a jdu k mašině. Kola jsou větší než já. Vylezu do kabiny, hlava se mi motá z té výšky a hledám starter…. Několik dní jsem převážel  materiál a štěstí mi přálo, nic jsem neporazil, nikoho nepřejel. Pak mě převelili na jiný úsek.

Řidičský průkaz jsem nepotřeboval a dopravní pravidla na “Front end loader", byla krátká a stručná: Dávej bacha, at´do ničeho nenabouráš !!

Začáteční chaos zmizel a každý se pomalu zapracoval do nové práce. Pro mnoho zaměstnanců to byly velké změny. Vedoucí velkého oddělení se najednou ohání lopatou a jeho nejnižší zaměstnanec mu dává rozkazy. Někteří se té situaci smáli, několik mělo velké potíže spolykat takové ponížení. Dělali jsme 12-ti hodinové směny a stravovali se v provizorní závodní kuchyni, ve které vařili amatérští kuchaři. Netrvalo dlouho a Dave prohlásil, že takovou šlichtu jíst nebude a postavili jsme si vlastní kuchyni, pro kterou jsme fasovali zásoby. Jídlo bylo lepší a brzo v době oběda přicházeli hladoví návštěvníci, kteří čekali, až se Dave nad nimi slituje a dá jim talíř na ochutnání.
Před začátkem směny jsme měli půlhodinovou schůzi, kde jsme plánovali denní práci. “Dneska půjdeš jinam,” mi jednou oznámil Dave,”potřebovali dobrovolníka, tak jsem tě přihlásil. Máte sraz na bráně”.      “    "Na co jsem se přihlásil?”ptám se. “To mi neřekli, prý je to tajemství,” odpovídá Dave.

Na bráně je patnáct 'dobrovolníků'. Každý dostal baseballovou pálku vytočenou na soustruhu v truhlárně,  naložili nás do autobusu a odvezli do přístavu. Tam na nás čekala MAY'AH, desetimetrová motorová loď, která patřila ALCANu. Normálně v ní vozili na ryby a na výlety do fjordu VIPs - 'důležité hosty'  či funkcionáře, kteří navštívili fabriku. A hostili je dobře, jak jsme zjistili ze zásoby alkoholu, který jsme okamžitě zkonfiskovali. Když jsme vyjeli na fjord, kapitán nám prozradil to “tajemství”.

Stravovat 800 lidí není maličkost, zvláště když všechny zásoby se dopravují do továrny helikoptérou. Naše vedení se rozhodlo přivézt zásoby do fabriky. Nejbližší město, kde byly zásoby k dostání, je přístav           Princ Rupert. Náš účetní prý zašel do jednoho supermarketu, zavolal si majitele a prohlásil: “Kupuji všechno, co tady máte, zítra ráno to musí být naloženo na pramici v přístavu" a dal mu podepsaný šek. “Vypište tam, jakou to má cenu,” řekl mu.

Vlečný člun táhne pramici. Naše byla menší.

Dostali jsme rozkaz přemluvit posádku, dobrovolně či násilím, aby odtáhli pramici  do ALCANu. Skutečnost ale byla jiná……

Příští den vlečná lod´ začala táhnout nákladní pramici do Kitimatu, cesta byla 200 km dlouhá. Taková událost se nedá utajit a vedení se obávalo, že se cestou stávkující dělníci pokusí nákladní pramici přepadnout a vyházet zásoby do moře. Proto se rozhodli dát na pramici 'dobrovolníky' ozbrojené holemi, kteří budou zásoby bránit. Pojmenovali jsme naši loď ALCAN NAVY a vypluli k místu setkání s vlečnou lodí. Když jsme tam dojeli, moře bylo prázdné. Strávili jsme celou noc projížděním fjordu, ale vlečnou lod´  jsme nenašli. Že by ji potopili? Brzo ráno jsme dostali šifrovanou zprávu, že vlečná lod´  je v Clio Bay, v zátoce asi 5 km od Kitimatu. Posádka vlečné lodi, která také patřila k odborům, odmítla jet až do přístavu ALCANu. Vlečná lod´ byla vysoká jak tříposchodový dům. Přemluvit posádku násilím? To si náš kapitán rozmyslel.

Obsadili jsme pramici a čekali  co bude dál. MAY'AH neměla šanci táhnout naloženou  pramici, velkou jako tři volejbalová hřiště, do přístavu. Na to přijede další lod´  MV NECHAKO, osobní loď asi 50 metrů dlouhá, která dopravuje lidi a zboží mezi Kitimatem a Kemanem, kde stála elektrárna. NECHAKO připlula ráno, navázali jsme lana a kapitán nařídil naplno vpřed. Voda se vířila, zadek lodi témeř klesl pod vodu, ale pramice se stěží pohnula.

“NECHAKO je postavená na rychlou jízdu, nemůže tahat takový těžký necky,” prohlásil kapitán, “budeme muset na ni přeložit všechny ty bedny a převážet je do přístavu.” Utvořili jsme řetěz a začali překládat krabice a kartony na loď. “Cigarety!!”  Zaječel jeden dobrovolník a upustil krabici. Když byla NECHAKO naložená, kuřáci se vrhli na krabici a cpali se cigaretami.

Naše hlídková lod MAY’AH byla dobře zásobena likéry a pivem, což nás posilovalo na hlídkách.

Loupeživá horečka nakazila celou posádku a začali jsme rabovat krabice s brambůrky, sušenkami, čokoládou a dalšími dobrotami. Překládání trvalo celý den, nakonec přiletěla pomáhat i helikoptéra. Měli jsme zásoby na celý měsíc.
Druhý den jsem byl zpátky v práci. Nálada byla chmurná. Telefon, naše linka se světem,  se odmlčel. Někdo přeřezal telefonní dráty. Spojení s venkem bylo nyní s vysílačkou a pouze důležité soukromé hovory byly povoleny. Stávkující odposlouchávali rozhovory a mnohokrát se stalo, že když přiletěla helikoptéra k smluvenému místu přistání, místo zásobovacího auta tam čekali naši nepřátelé. Tento problém vyřešil čínský inženýr, který se domlouval se svým bratrem v Kitimatu jazykem, který byl stávkujícím španělskou vesnicí.

MV NECHAKO byla velká, rychlá, osobní loď. Jezdila dvakrát týdně z Kitimatu do Kemána, kde měl ALCAN  elektrárnu.

Zpávy od strážných na bráně nebyly utěšující. Na silnici, kde začínal pozemek ALCANu, byla barikáda. Na jedné straně barikády stávkující hlídky postavili boudu a vedle měli oheň, u kerého spřádali bojové plány. Achilova pata ALCANu byla čerpací stanice vody, která byla nedaleko barikády, chráněná  „dobrovolníky“.  Někteří horkokrevní stávkaři chtěli tu stanici  zneškodnit, což by okamžitě zastavilo výrobu.

Na druhé straně barikády stál front end loader, ten největší jaký jsme měli, s běžícím motorem, v kabině seděl  řidič s rozkazem prorazit barikádu a rozválcovat stávkujícím auta v případě, že by napadli  čerpací stanici. Byla to válka nervů, která by se mohla zvrhnout do opravdové války, kdyby chladné hlavy neudržely klid.

“Hergot, já bych si dal pivo,” stěžoval si Dave během schůze a masíroval si pivní ledvinu. “Jsme tady zavření jako v koncentráku. Musíme najít nějakou cestu, jak sem dostat pivo…

Měl jsem odpolední směnu a seděl jsem ve věži nad vysokým silem které se plnilo surovým materiálem. Pode mnou byla továrna jako na dlani. Davova slova mě vrtala hlavou. Pak mě napadlo, že dostat se do Kitimatu není tak těžké. Vedle přístavu je malá loděnice, kde změstnanci mají lodě. Nedaleko je díra v plotě, kterou jsem občas používal jako zkratku, když jsem si chtěl v poledne zajít k lodím.

Za plotem je stará cesta, která vede k polomu. Tam je to špatné, plno padlých tromů, bahna a křoví. Z druhé strany polomu je to asi kilometr k silnici. Domů by to trvalo tak dvě hodiny. Zpátky to bude lehké. Doma mám nafukovací člun s motorem. Dám ho pod mostem do řeky a popluji dolů do fjordu a pak do loděnice, tak hodinu cesty. Mým klukům se po mě musí stýskat. Já měl tolik práce, že na domov jsem ani nepomyslel.

O půlnoci jsem předal směnu a místo do mé kanceláře, kde jsem spal, zamířil jsem k díře v plotu…….

Pohled na ALCAN smelter. Továrna byla přes dva kilometry dlouhá.

Chcete vidět další obrázky z našeho cestování? najdete je:

http://www.panoramio.com/map/?tag=bazant