5 Utěk: Jiný kraj, jiný mrav. Kanada českýma očima.

Druhý den po příjezdu do Vancouveru jsem se šel přihlásit na Manpower, což je kanadský pracovní úřad. Dostal jsem číslo a přidělili mi úředníka......

....který zjistil, jaké mám vzdělání a pracovní zkušenosti.”Hledej ze začátku práci jako junior draftsman, [technický kreslič] nemáš žádnou kanadskou zkušenost”, mi doporučil. Vyndal list firem, které potřebovaly draftsmany, několika zatelefonoval a poslal mě na interview. Měl jsem štěstí a za týden jsem dostal práci u projekční firmy Wright Engineering ve Vancouveru.

Letecký pohled na Vanvouver. Stanley Park ve středu obrázku vypadá jako ostrov. Z něho vede Lions Gate Bridge do North Vancouver.

První ráno v práci jsem vyplnil přihlášku a pak zavolali mého šéfa. Jmenoval se Bill, mluvil se silným skotským přízvukem a téměř jsem mu nerozuměl. Bill mě zavedl k mému stolu a přinesl starý výkres. “Překresli to,” řekl mi. Chtěl jsem se trochu vytáhnou, trvalo mně to asi tři hodiny. Bill si to prohlédl, řekl že to je dobrý a šel pryč. Zbytek dne jsem neměl co dělat a četl jsem knihu pracovních předpisů. Příští dny se to opakovalo. Dostal jsem starý výkres, okopíroval ho na nový papír a dvě, tři hodiny jsem četl. Chodil jsem do práce přesvědčen, že to může být můj poslední den a Bill řekne, abych to spakoval, že pro mě nemají práci.
V Čechách byl nový pracovník středem pozornosti. Tady si mě nikdo nevšim. Nikdo ke mně nepřišel a nevyptával se odkud jsem, kde bydlím či jakou mám výplatu. Nejhorší ale bylo, že o mně pořád mluvili. Blízko byl velký stůl plný výkresů, kde se Bill bavil se spolupracovníky. O čem mluvili jsem nerozuměl, ale bylo to o mně, protože jsem pořád slyšel slovo Czech.
Po několika dnech jsem se seznámil se svým sousedem. Byl to Rakušák, který se vystěhoval do Austrálie, tam se mu moc nelíbilo, a tak přišel do Kanady. Vysvětlil mi, že v severní Britské Columbii byly nedávno nalezeny ložiska molybdenu a naše firma dostala  zakázku na projektování dolu. Čekalo se jenom na podepsání kontraktu, a tak naše firma začala najímat projektanty, i když pro ně ještě neměli práci. Také mi vysvětlil, že o mně pořád nedrbají. Slovo “check” zní stejně jako “Czech”. Znamená to “zkontroluj“ a Bill mluvil o zkontrolovaní výkresů a ne o mně.

Vancouver měl všechno, moře, hory, mírné podnebí. Když tam ale prší tak leje.....

...Jdu do práce, prší. Jdu s práce, prší. Chci spát, déšt´ bubnuje na okno. Vzbudím se ráno, ještě prší.....                                  Pršelo rekordních 44 dnů.

Manpower mi také pomohl najít lepší bydlení. Byl to boarding house, jakýsi laciný pension, kde jsem se stravoval a bydlel. Tam jsem se seznámil s jinými emigranty v podobné situaci a brzo jsme utvořili takovou mezinárodní partu, Čech, Skot, Kanaďan, Žid a Arab z Izraele. Kanaďan se jmenoval Fred. Za války byl zadní střelec na bombardéru Halifax. Ve 42. roce pouze deset procent posádek přežilo túru 50ti náletů do Německa. Fred byl jeden z těch šťastných, ale zničilo mu to nervy a nyní žil z malé válečné penze. Pomáhal nám překonat začáteční potíže a vysvětloval kanadské zvyky a mravy. Kanada byla puritanská země, pro Evropany někdy záhadná:

Velký obchod s dlouhým pultem, za kterým byly regály plné flašek, který vypadal jako lékárna, byl ve skutečnosti státní obchod s likéry. Zákazník musel vyplnit lístek se jménem, adresou, datum narození a vypsat jaký alkohol a kolik flašek chce koupit. Lístek vzal k pultu, kde  prodavač všechno zkontroloval než zákazníka obsloužil. Chceš pivo? To se prodává v jiném obchodu.

Legální věk na koupení (a požívání) alkoholických nápojů byl 21 let, což bylo pro nás nepochopitelné.  Začínat s požíváním  alkoholu v tak pozdním věku mělo neblahé následky. Jednou jsme pozvali na mejdan několik ¨nezletilých¨ kanadských studentů.  Party stěží začala a oni už byli ožralí na mol. “Vy se ani neumíte slušně ožrat,” jsme se jim vysmívali. Kanada podle nás byla zaostalá země.

¨Tady je to těžké,’’ stěžoval si jeden. “Do hospody nemůžeme a tak si musíme najít někoho kdo nám koupí alkohol. A kde budeme pít? Bud´ někde venku anebo když rodiče jedou pryč. A  žádný zpívání či ječení, soused by mohl zavolat policii a ten kdo nám koupil alkohol by z toho měl průšvih.

Hospody byly rozděleny na tři části. Jedna část  pro muže, druhá pro ženy a třetí pro smíšené páry. Muž z první části si nemohl jít sednou k ženě v druhé části. To byl přestupek, za který by mohl být vyhozen z hospody. Ani zajít si do baru na frťana nebylo lehké. Nebyly tam židle, zákazník stál u vysokého stolu a dal si frťana na stojáka.

“Před válkou to bylo ještě horší,”  řekl nám Fred. “Pamatuji si jak po prodělání leteckého výcviku v Manitobě jsme to chtěli oslavit. Šli jsme do hospody, a tam mě odmítli dát pivo protože mě bylo osmnáct. To, že odjíždíme do války, jim bylo fuk.”

Jídelní mravy byly podivné. Kanaďan si nakrájel maso na talíři na kousky, pak odložil nůž a používal pouze vidličku. Omáčku honil po talíři kusem chleba. 
Kanadský pilot, který ve válce dostal Victoria Cross, nejvyšší britské vyznamenání, byl pozván anglickou královnou na večeři. Královský dvůr byl šokovanej, když tento hrdina nařezal biftek na kousky a pak píchal maso vidličkou. Druhou ruku měl prázdnou  a tak ji strčil pod stůl.

V posteli jsem spal mezi prostěradly, deka byla navrchu. “Čemu se divíte, začátky v Kanadě bývaly těžké”, řekl nám Fred. “Deky byly vyrobeny z koňských houní a škrábaly, proto bylo potřeba spát pod prostěradlem. První usedlíci dřeli od rána do noci. Jedli lžící, zavírací kudlou a rukama.  Život si odlehčili alkoholem.”

Jiný kraj, jiný mrav.

Kitimat leží v severní části Britské Kolumbie na konci dlouhého fjordu Douglas Channel.

Jeden den nám v kanceláři oznámili, že budou po práci promítat film o projektu, na kterém se naše firma podílela. Aluminum Company of Canada [ALCAN] vybudovala na konci dlouhého fjordu v nedostupné divočině  město s 6000 obyvateli,  huť na výrobu hliníku, vysoko v horách postavili přehradu a na pobřeží elektrárnu. Film byl zajímavý,  a mě nadchly záběry vysokých hor, ledovců, dlouhých fjordů, řeky plné ryb a hluboké lesy. To byla Kanada, do které jsem se vystěhoval. Město se jmenovalo Kitimat a já se rozhodl, že se tam jednou vypravím.

Most Lions Gate bridge je význačný orientační bod ve Vancouveru. Je 1.5km dlouhý a  má rozpětí přes půl kilometru.Byl financován irským pivovarem Guinness v roce 1937. Stál přes pět milionů dolarů.

Stýskalo se mi po horách a hledal jsem horolezecký klub. “Hory jsou příliš daleko,  běž do Calgary”, mně poradil Fred. Práce mě moc nebavila, vzpomínky na horolezecké túry v Čechách byly ještě živé a ve Vancouveru mě nic nedrželo. Dal jsem v práci výpověď a jel autobusem do Calgary. Dva týdny jsem hledal bez úspěchu práci. “V Calgary je to mrtvý, práci těžko seženeš, běž do Toronta.” mně řekli na Manpower. Docházely mi peníze, a tak jsem na hory rychle zapomněl a koupil si lístek do Toronta. 
Vlak tam dojel ráno a já se coural celý den po městě. Moc se mi tam nelíbilo. Blížil se večer a já nevěděl, kde budu spát. Na jednom starším domě jsem uviděl nápis “Room for rent” - místnost k pronajmutí.

Zaklepal jsem na dveře a za chvíli jsem seděl na posteli v malém pokoji, zase úplně sám, v cizím městě a netušil, co budu dělat zítra, příští týden, příští rok….

Výška mostu je 111 metrů a admiral US Navy byl překvapen, že mohl pod ním projet s mateřskou letadlovou lodí.

Nejvíce fotografovanýmy náměty ve Stanley Parku jsou totemy

Co bude příště:

Život v Torontu; Návštěva z Libochovic; Zaměstnání  v Owen Sound;  “Suché” město;  Našel jsem novou rodinu; Válečná nevěsta; Večerní škola; žádost na Universitu;  tajná svatba.