4 Utěk: Cesta z americké armády do Kanady

Generál De Gaul se stal presidentem v době, když Francie prožívala hlubokou politickou krizi.  Pod jeho vedením Francie vystoupila s NATO. Americká armáda musela vyklidit vojenské základny ve Francii.....

....a obrovské množství válečného materiálu bylo přesunováno do Západního Německa. Američané najednou potřebovali strážné jednotky, které budou hlídat nové vojenské prostory. Dozvěděli jsme se, že v Nahbollenbachu nedaleko města Idar-Oberstein byla založena strážní jednotka složená z Čechoslováků.

Obrovske vojenske sklady v Nahbollenbachu byly preplneny. Potrebovali nove strazni  jednotky…

Honem jsme tam napsali dopis, štěstí nám přálo a za týden jsme se hlásili u velitele. “Nemějte strach, tohle je Americký sektor, tady si na vás Němci nedovolí sáhnout”, řekl nám, když jsme mu vylíčili naši situaci.

Rozdíl mezi americkou a anglickou armádou byl neuvěřitelný. Vyfasovali jsme letní, zimní, pracovní a vycházkovou uniformu a dva páry vysokých šněrovacích bot. K obědu byl výběr na dva chody. V kasárnach jsme bydleli v malých cimrách pro dva lidi.

U Angličanů jsem měl starou škrábavou uniformu a tvrdý bagančata. K jídlu byly většinou brambory, zelí, vajíčka a občas kus masa. Kvalita jídel se značně zlepšila když přišla nějaká inspekce a o tom kdo si mazal kapsy s našich zásob jsme vedli dlouhé diskuze.

Naše jednotka spočívala hlavně s Čechů a Slováků ale několik příslušníků bylo těžko zařadit. Jednomu jsme říkali Legionář. Narodil se někde v Polsku a když začala válka narukoval do Polské armády. Válka v Polsku skončila rychle a Legionář šel do zajetí. Dlouho tam ale nezůstal. Jeho děda byl Němec a Legionář byl přemístněn Wehrmachtu. U Stalingradu padl zase do zajetí ale podařilo se mu změnit strany a válku skončil v Polské armádě.

Dostat se do západního Berlína nebyl pro ostříleného válečníka problém, horší bylo zvyknout si na civilní život. Tak příští zastávka byla cizinecká legie ve Francii  odkud putoval do Vietnamu. Válečnou karieru skončil v zajetí u Dien Bien Phu. Jeho životopis jsem slyšel několikrát, stačilo mu koupit pár piv. Když začal ukazovat jizvy s popisem kde a jak je dostal, procestovali jsme s ním půlku světa. Za své zranění dostával malou francouskou a německou pensi a týden po výplatě měl spoustu pivních kamarádů kteří už všechny peníze propili.

Naše strážná jednotka hlídala skladiště paliv ve velkém vojenském prostoru v lese. Nebyli jsme první obyvatelé toho objektu, jak jsme zjistili podle rezavých helem a různého vojenského výstroje Wehrmachtu, který se tam povaloval.

Ctyri strazni, ve dne v noci, po cely rok hlidali stado jelenu  pred Nemeckymi pytlaky a  Sovetskymi zaskodniky…..

Na stráži jsme byli čtyři a naším úkolem bylo objíždět hlídaný prostor v džípu. Marně jsme ale hledali sklady paliva. Prostor byl prázdný kromě velkého stáda jelenů, které si tam za války pěstoval Wehrmacht. My jsme to stádo jelenů zdědili a střežíli ho ve dne, v noci před německými pytláky a sovětskymi  záškodniky.

Někde jsem četl, že armáda je organizovaný bordel a US army nebyla žádnou výjimkou. Pomalu objíždět hlídaný prostor nás brzo otrávilo a většinu času jsme strávili ve strážní budce, hráli karty, četli či spali. Američtí MP [military police] byli slušní a vždycky zatelefonovali, než přijeli s důstojníkem na kontrolu, aby nebyl průser v případě, že jsme spali. Ve hlášení jsme jim udávali stav a množství jelenů a MP-ci plánovali “vnitřní kontrolu vojenského prostoru”, až začne lovecká sezóna.

V hlavnim skladu se muselo jezdit pomalu. Najet 50 km trvalo celou noc a tak jsem koumal jak si tu hlidku usnadnit.

Tady je navod jak se za jizdy vyspat:

Najdi si plac alespon 100x100 metru a umistni se uprostred.

zatoc volantem uplne na jednu stranu a v te pozici ho nejak upevni.  Nastav rucni  plyn na pomalou jizdu a zarad prvni rychlost. Jeep bude  pomalu jezdit v kruzich a muzes si na deset minut zdrimnout.

Doporuceno pouze ridicum s lehkym spankem.

Za šichtu  jsme měli najet na džípu 50 kilometrů a z vojenského prostoru se stala závodní dráha. Bylo tam spousta starých cest, po kterých jsme neměli jezdit, které jsme ale používali na zkušební terénní jízdy. Jednou se mě to nevyplatilo a můj džíp uvíznul v blátě. Hledám páčku na uzávěrku diferenciálu, kterou měl ruský Gazík pod sedačkou, ale slavný džíp takovou vymoženost nemá a pomalu se zahrabává do bláta!! To bude průšvih! Heveruju džíp nahoru, strkám kameny a klacky pod kola, až se mi nakonec podařilo vyjet na cestu a vrátit se v poslední chvilce na bránu.

Slavny jeep me trochu zklamal. Sedatka byly nepohodlné. Blatník byl tenký a stačilo jen o něco škrtnout a hned se ohnul. To jsem zjistil když jsem si jednou za jízdy zdřímnul na delší dobu. Mel jsem štěstí že náš velitel o mém zlepšováku nevěděl.

Čas utíkal rychle, měl jsem za sebou interviews na emigraci do Kanady, USA a Austrálie a čekám, jak to dopadne. Po nekonečné době dostanu najednou v jednom týdnu emigrační papíry do všech tří zemí. Kam se mám dát? Američtí vojáci mě varovali před emigrací do USA. “Ani se tam neohřeješ, budeš muset narukovat do armády a pošlou tě určitě do Vietnamu”. V naší jednotce bylo několik emigrantů, kteří takto sloužili v Korejské válce. Když se přihlásili v Německu na emigraci do USA, nabídli jim, že dostanou okamžitě americké občanství když vstoupí do americké armády. Ti, co to podepsali, místo do Ameriky jeli válčit do Koreje. Po válce se někteří vrátili zpátky do Německa jako američtí občané, kteří ale nikdy jejich vytouženou zem nespatřili.

Do Vietnamu se mě nechtělo, tak se výběr zúžil na Kanadu a Austrálii. Šel jsem do knihovny hledat nějaké informace. Obrázková knížka o Austrálii ukazovala většinou pustou, plochou krajinu, skály, písek a poušť. Také tam prý byl nedostatek žen. Kanada měla Skalisté hory, dva oceány, rozlehlé prérie, lesy, Kanadskou jízdní policii, indiány, zlatokopy a Niagarské vodopády, prostě čišela romantikou. Rozhodl jsem se, že pojedu do Kanady, do Vancouveru v Britské Columbii.  Franta Buk ktery byl starší než já a nemusel se bát ze půjde válčit  do Vietnamu emigroval do USA. Usadil se v Seattle a tak budeme blizko.

Me takove hezke pocasi do Vancouveru neprivitalo. Prselo ctyricet ctyri dni a noci. Byl to record….

Za posledni penize jsem si koupil destnik a hory jsem nevidel cely mesic.

Tak 12. září 1966 jsem přiletěl do Montrealu. Po vyřízení emigračních papírů jsem pokračoval přes celou Kanadu do Vancouveru. Přistáli jsme v noci, venku lilo jako z konve, nikdo mne na letišti nevítal. Co dělat dál? V ruce jsem měl kufr, v kapse padesát dolarů a asi jsem vypadal, že nevím kam, protože ke mě přišel taxikář a ptá se, jestli mi může pomoct. Vysvětlil jsem mu moji situaci. "Ukážu Ti hotel, kde se můžeš usídlit na pár dní", mi nabídnul a jeli jsme do města. 

Prvni tyden v Kanade jsem ztravil  v osuntelem hotelu ale ja si nestezoval. Pokoj me stal pouze  deset dolaru  tydne a ja prijel do Kanady s padesati dolary v kapse.

Zvenčí hotel vypadal ošuntělý. V malé místnosti byla postel, stůl, židle, elektrická plotna a sprcha. Tak jsem v Kanadě! Rozrušení mě najednou opustilo. Sednul jsem si na postel, za oknem šumí déšť a já si najednou uvědomil, že neznám živou duši v celé Severní Americe, že jsem tady úplně sám.
Štěstí mi doteďka přálo a já se divil, jak to se mnou dopadne, co budu dělat zítra, příští týden,  příští rok….

Co bude priste:

Zacatky ve Vancouveru; Hledám zaměstnání; Práci mám, není co dělat; Kanadské zvyky a mravy;  Kitimat - město v divočině; Cestuji do Toronta; Sám v cizím městě: co dál?

Obrazek vlevo jsem stahnul s pocitace.  MP stoji pred hlavni branou. Ta moje fotka je vzana u te same brany ale zevnitr a mnohem drive. Nase brana nebyla tenkrat tolik ozdobena.

Cekame na prohlidku pred výmenou straze

Dulezite bylo skontrolovat kolik mame benzinu.Jednou nam na strazi dosel benzin a byl s toho velky pruser.  Rozlobeny MPci pro nas museli shanet kanister na benzin.