1 Utěk: Horolezecký zájezd nás přivedl k Italským hranicím.........

Cesta do zahraničí někdy má různé začátky. Psal se rok 1964. Můj kámoš Eda  přišel na schůzi horolezeckého oddílu Spartak Ústi pozdě, celý šokovaný. "Můj brácha zdrhnul!" lamentoval........., .

"Vracel se s horolezeckého zájezdu do Julských Alp a když ve Vídni přesedali vlak tak zmizel." Po schůzi jsme řešili jeho situaci u piva. Podle Edy to bylo velice nespravedlné co mu brácha udělal. Kvůli němu se nyní na žádný zájezd do hor za hranice nedostane. Tak se rozhodl, že mu nic jiného nezbývá než taky utéct. S pivem jsme dostali odvahu a začali jsme dělat plány.
Do našich plánů bylo později zasvěceno několik dalších horolezců, které jsme otypovali, že budou mít zájem. Každý to bral jinak a nakonec zbyli tři. Přidal se k nám Franta Buk. Přihlásili jsme se na horolezecký zájezd do Jugoslávie. Vedoucí oddílu ale odmítnul dát Edovi doporučení. "Já Ti nedůvěřuji, ty zdrhneš jako Tvůj bracha a já to pak odnesu," prohlásil.
Tato první překážka byla vyřešena jednoduše. Vypáčili jsme oddílovou skřínku a orazítkovali doporučení na Edově přihlášce. K našemu překvapení jsme byli přijati na 1965 zájezd do Julských Alp. Další překvapení bylo, že místo přes Rakousko pojedeme přes Maďarsko. Lehká cesta na západ byla uzavřena. Zájezd byl soustředěn v oblasti Spiku. Věděli jsme, že bylo možno dělat túry na štíty Jalovec a Mangart, které byli v hraničním pásu s Itálií a Rakouskem. Turistická mapa ukazovala stezku, která vedla z hřebenu Jalovce do Itálie. Tak jsme udělali nový plán. Polezeme na Jalovec a na cestě zpátky zahneme na hřeben a po turistické stezce sejdem do Itálie.

Zajezd do Vysokych Tater. Franta Buk je vlevo, ja na prave strane

Musím říct, že to byly takové pivní plány, které jsme kolikrát plánovali pod vlivem alkoholu v hospodě nebo v bivaku pod skalami a nebrali to úplné vážně. Každý se chtěl podívat do světa, ale o tom co tam potom budu dělat, jsem nepřemýšlel. Učil jsem se pilně anglicky a v práci mi začali říkat krabičkář. Měl jsem tři krabičky od cigaret, označené "zná dobře, zná trochu a nezná" plné lístků anglických slov, které jsem neustále přesouval z jedné krabičky do druhé.

Čas odjezdu se blížil. V Libochovicích byla pouť, já řek matce, aby neměla starosti, kdybych se včas nevrátil, asi jsme zabloudili do Itálie. Řekla mi abych neblbnul a rozloučili jsme se. Uplynulo téměř 20 roků než jsem ji znova viděl. Pak jsme ve vlaku na cestě do Julských Alp a najednou ta sranda přestala. Eda zvážněl, moc nemluvil a dokonce se nás trochu stranil. Proč tak jednal jsem se dozvěděl, když jsme se vraceli z túry na Spik. Eda si to rozmyslel a vrátí se zpátky. To byl pro mě šok. Vždyť on to všechno začal, mě do toho nahecoval, uměl německy, měl v Německu příbuzné, co budeme dělat? Nakonec jsme se rozhodli s Frantou Bukem, že půjdeme sami. Zapsali jsme se na túru na Jalovec. Edovi jsme dali lístek, aby nás nehledala horská služba když se včas nevrátíme (který on "objeví" náhodou strčený v ruksaku).

Pohled na zimni Jalovec. Italske hranice jsou po  prave strane.

Vlak nás odvezl na konečnou stanici k italským hranicím a pak jdeme asi 10 km po cestě k Jalovci. Franta má obrovský batoh a heká pod jeho vahou. Zdá se, že místo útěku na západ rozhodl se tam přestěhovat. Táhne s sebou všechny věci o kterých předpokládá, že budou nutné k životu v kapitalistickém světe. Pakuje i šaty, polobotky, košili s kravatou (budu to  preci  potřebovat až budu hledat práci ).

Tyto baraky je vse co zbylo s kasaren pohranicni straze.

Cesta končí na louce poblíž kasáren Jugoslávské pohraniční stráže. Tábořili tam dva rakouští horolezci tak jsme se k nim přidali a postavili stan. Přemlouvám Frantu, aby šel nalehko a nechal tam zbytečné věci, je to ale marné. Naše plány jsou znova ohroženy.
Nakonec jsem šel k Rakušákům, vyložil jim anglicky jaké máme plány a požádal, jestli by pomohli přestěhovat Frantu do Rakouska. Měli z toho srandu, naložili naše zbytečné věci do jejich VW a dali nám adresu ve Feldkirchu.
Je večer, přebalujeme věci, když se najednou ze zatáčky vynoří policejní auto, světla blikají, siréna zvoní a jedou plnou rychlostí k nám. Hrůza! Eda nás zradil, všechno je v čudu. Auto se těsně před námi zastaví, otočí a zajede do kasáren. Voják za volantem se na nás šklebí, má radost jak nás vystrašil.
Ve tři ráno se prodíráme lesem kolem kasáren ve směru naší cesty. Psi v kasárnách na nás štěkají, strážný jim nadává, my se připravujeme na nejhorší, jestli je po nás pustí. Po poledni jsme se dostali na hřeben, který nás má zavést k cestě do Itálie. Hřeben je ostrý, těžký a navíc se přivalila hustá mlha. Tak jsme se navázali a poslepu sledujeme hřeben.

Pohled na hreben po kterem vedou hranice a ktery jsme traversovali . Italie je na prave strane.

Nebyla to turisticka cesta kterou jsme ocekavali. Franta by se s jeho batohem daleko nedostal.

Pod Frantou se ulomil kámen a spadl. Já ho ale zajistil na laně a dobře to dopadlo, kromě toho, že si nabil koleno. Později prosvitlo sluníčko a najednou stojíme na vrcholu, kde je betonový sloupek označený Itálie na jedné straně, Jugoslávie na druhé. Jsme nadšeni. Teď už to půjde lehko a mrštíme horolezecké helmy zpátky do Jugoslávie, už je nebudem potřebovat. Pokračujeme po hřebenu a hledáme značky stezky. Po dlouhé době jsme uviděli muziky, které nás vedou k okraji příkré stěny, která mizí pod námi v mlze. Hodím dolu balvan a po dlouhé době slyšíme náraz. Co dál? Po chvíli jsme objevili kramle zabité do stěny, po kterých slézáme dolu do mlhy. Pak se napojíme na stezku ve stěně zajištěnou řetězy. "Turistická stezka" je ve skutečnosti zpáteční cesta s vrcholu  pro horolezce.

Za normálních okolností je to lehké, my ale máme těžké batohy, jsme unaveni, nevíme kam nás to vede, máme strach. Odpočíváme na malé plošině. Brzo se bude stmívat, láká nás bivakovat tam přes noc. Jdeme ale dál a už je tma kdy stojíme dole na úpatí. Svítí měsíc a my se prodíráme klečí do vyschlého potoka, který nás zavede k jezeru. Břeh je bahnitý, voda smrdí, máme velkou žízeň. V dálce svítí světlo.

Franta staví stan a já jdu na průzkum. U světla táboří dvě Italske rodiny. Domlouvame se lamanou anglictinou. Vysvětluji jim ze jsme horolezci s Ceskoslovenska, ze jsme prelezli hranice a ze chceme zustat na zapade. Byli hodne prekvapeni.  Moc dobře jsem asi nevypadal, protože se se mnou moc nechtěli bavit. Dali mě ale vodu a já se vracím zpátky. Žízeň. Napiju se trochu, pak víc a flaška je prázdna. Co dělat? Naplnil jsem ji tou smradlavou vodou. Stan už je postaven, Franta vyzunkne flašku ani mě nenabídne napít, sprosťák.

Jezero  Fusine. Kempovali jsme na louce na druhe strane. Nad jezerem se tyci hreben po kterem jsme traversovali a cesta dolu.                              Byla to dlouha cesta vzlaste v noci.  Slyseli jsme zvonky, asi vesnice, a tak jsme tam namirili. To byla chyba, narazili jsme [doslova] do stada krav.

Začne pršet a ráno je zima. Prší cely den a my zjistíme, že táboříme v rozvodněném potoce. Příští ráno se vyjasní a my se díváme na cestu, kterou jsme sešli z hřebenu. Celá hora je bílá, obalená sněhem. Měli jsme velkou kliku, že jsme tam nezůstali bivakovat.

Sedíme hladoví ve stanu, koukáme na poslední krabičku sardinek a přemítáme co dál. Najednou venku slyšíme kroky, které se zastaví před stanem. Stuhnu hrůzou, policie,  Italove nás prozradili. Pomalu otevřeme stan. Venku stojí dvě rodiny z minulé noci. Nesou jídlo, chleba, salám, sýr, konzervy,víno a ovoce.

"Vítáme vás na západě" říká jeden anglicky.

Pohled na zacatek nasi cesty, jak to vypada nyni. Ta velka chata vpravo je hotel Tamara. My jsme blizko  stanovali s Rakouzkymi horolezci. Ty osuntele baraky vzadu jsou byvale kasarna. Nad nima se tyci Jalovec a pod nim je hreben kterym jsme lezli do prava na hranice

Tento obrazek o nasi ceste jsem maloval  po zpameti  v Kanade.

a. -Kasarna pohranicni straze;  b.- Hranicni hreben; c.- hledame muzika;  d.-cesta konci na jezere Fusino