Zpráva o stavu naší společnosti

Vláda se schválením novely zákona o pohřebnictví stará, abychom se i po smrti měli dobře. Stále víc zákonů, vyhlášek a nařízení nás provází nejen za života, ale i na „pouti poslední“. Je to všechno nutné?

Novela zákona o pohřebnictví, schválená sněmovnou, bude nejspíš potřebná. Alespoň pokud bychom to posuzovali podle úsilí, které její přípravě věnovala ministryně pro místní rozvoj. A zřejmě je v novelizaci spousta užitečných věcí. Na druhou stranu si člověk při tom řekne: to už nebudeme mít pokoj od vyhlášek, předpisů a zákonů, ani po smrti?

Nové zákony nařizují, přikazují, zakazují, omezují. Napadne nás při tom otázka: jak se to dělalo dříve? Zůstaneme ještě chvíli u segmentu pohřebnictví, které je tématem citlivým, ale zároveň dostatečně výmluvně vypovídajícím o stavu naší společnosti. I smrt člověka se stala především byznysem. Byla jím do jisté míry vždycky. Jen majiteli pohřebního ústavu nevisely nad hlavou zákony nařizující kde a jak má nakládat s mrtvým tělem, jaká má být rakev, co vše může a co naopak ne. Přesto však pohřební obřady probíhaly v úctě, pietě a noblesnosti. Pozůstalí se snažili vystrojit takový pohřeb, aby za bylo rozloučení důstojné a majitel pohřebního ústavu se snažil jim vyjít vstříc. A protože to bylo jeho živobytí, snažil se nabídnout co nejlepší a co nejkvalitnější služby. Fungovalo to. Protože obřady neobjednávají mrtví, ale živí, kteří vidí úroveň, i jak je o jejich drahého zesnulého postaráno. Pokud by to nebylo podle jejich představ, při dalším pohřbu by se obrátili na někoho jiného. A majitel „fušerácké“ pohřební služby by nemohl pro ostudu ani vyjít na ulici. Proč se tedy dnes všechno musí řešit zákony a vyhláškami?

Společnost nám zhrubla. A touha po penězích, výdělku, zisku, se stala primárním hnacím motorem našeho konání. Potřeba vydělat peníze přebila jakoukoliv snahu o poctivost, slušnost a férové jednání. A pokud s něčím takovým někdo přijde, je nemilosrdně zašlapán konkurencí, která tyto "skrupule" nemá. Takže by to nakonec dopadlo tak, že nebožtík by byl skladován v krabicích od banánů a zpopelňován společně s plastovým odpadem. Chybí zde pohled optikou morálky, která by takové jednání odsoudila a v zárodku zadusila. A tak se vymýšlí zákony, vyhlášky a nařízení, které mají hydru chamtivosti a dravosti držet na uzdě. Jenže hydra je stále dravější a žravější, a tak provazů k jejímu spoutání, v podobě omezujících zákonů, musí být stále víc. I v tak citlivém odvětví jako je pohřebnictví.

A stejně tento boj prohráváme. Vznikají stovky a tisíce nových zákonů, vyhlášek a pro poctivého a férového hráče na trhu je stále těžší všem výmyslům a zákonným normám vyhovět. A tak je paradoxně situace stále horší, protože ti poctiví odpadají první. Vyhovět všem zákonným požadavkům a přitom dělat svoji práci tak, jak si člověk představuje, je nesmírně složité, mnohdy i nemožné. Navíc mnohá nařízení vznikají jen jako výsledek lobování zájmových skupin, mnohé i jen pro pouhé zdůvodnění „užitečnosti“ úředníkovy. A když se k tomu přidá mohutný „stroj na nesmyslné nařízení, příkazy a zákazy“, který nám vznikl v Bruselu, je jasné, že to jen tak neustane. Jak tedy tento nepříznivý vývoj zastavit?

Vraťme úctu poctivě dělané práci. Preferujme a vyhledávejme lidský a poctivý přístup, férové jednání. I kdyby to znamenalo, že nebude vše „tip ťop“ podle norem. Vždyť mnohé jsou paskvily, vytvořené na míru těm nepoctivým, těm tvrdým byznysmenům, pro které je zisk to hlavní. Člověk, který dělá svou práci poctivě, musí vědět, že za ním ostatní lidé stojí, že ho svojí přízní ochrání před nesmyslnou buzerací a nesmyslnými zákony. Protože zákony nás svazují, morální a poctivé jednání osvobozuje. Ať se jednou dočkáme zprávy, že vláda místo aby nové zákony schvalovala, tak staré zákony ruší, protože už prostě nejsou potřeba. Vím, je to utopistická myšlenka. Ale zkusme to, začněme u sebe a svého okolí. Co kdyby…