Zaměstnanec otrokem

Firmy naříkají, že nemohou sehnat zaměstnance. Ty v příhraničí přímo pláčou. Mohou si však za to částečně samy. Když se k tomu přidá kořistnická politika státu, situace se stává vážnou. Proč tomu tak je?

Nezaměstnanost je momentálně na mimořádně nízké úrovni. Firmy začínají mít problém sehnat zaměstnance. A pokud je v blízkosti hranice, a za ní bohaté Rakousko či Německo, nabízející až několikanásobně vyšší platy, je to pro naše firmy komplikace opravdu zásadní. Jak tady udržet zaměstnance při tak nízkých mzdách?

Říct, že mají dorovnat platy na Rakouskou či Německou úroveň, by bylo hodně populistické. Není to možné. Při současné ekonomické situaci naší země, je taková myšlenka zcela nereálná. A zaměstnancům se nelze divit, že jdou za vyšším výdělkem. Český plat jim mnohdy postačuje maximálně na základní životní potřeby. Česká firma jim nemůže víc nabídnout.

Přesto však existují firmy, které sice pociťují úbytek vhodných zaměstnanců, ale nepokládá je ani blízkost hranice státu. Jsou to takové, které budovaly svoji zaměstnaneckou základnu na principech vzájemné loajality. Zaměstnanec, který cítí podporu ze strany zaměstnavatele, zázemí a dlouhodobou perspektivu, nemá tendence utíkat jinam, i když je tam nabízená mzda násobně větší. Zůstává, i když je zaměstnavatel v problémech. Je to takové manželství. V dobrém i zlém.

Jenže to se u nás příliš nenosí. V dobách, kdy byl na pracovním trhu přebytek zaměstnanců, se mnoho firem chovalo k zaměstnancům jako k otrokům. Sice je nebičovali, ale stačil sebemenší náznak nespokojenosti a následovala pohrůžka: „dělej co ti přikážeme, nebo letíš, za branou čeká na tvé místo deset dalších“. A zaměstnanec dělal, protože věděl, že je to pravda. Není divu, že při nejbližší příležitosti utekl za lépe placenou prací. A teď, když už za branou nečeká deset dalších (mnohdy tam nečeká ani jeden), by firmy rády udržely každého pracovníka, kterého mají. Jenže výší platů to nedokáží. A dovolávat se loajality je jaksi „s křížkem po funuse“. Na loajalitu měly sázet v dobách, kdy je zaměstnanec potřeboval, nemyslet si, že to bude tak pořád, že za branou bude čekat těch deset dalších navždy a chovat se otrokářsky. Měly si zaměstnanců vážit, dát jim dlouhodobou perspektivu, pomoci jim třeba s bydlením nebo si je jinak dlouhodobě zavázat, podržet je v krizích, budovat v nich hrdost na příslušnost právě k jejich firmě, dát jim jistoty. Jistota je pro lidi mnohdy důležitější než výše platu. Lepší vrabec v hrsti v domácí firmě než holub na střeše v zahraničí.

Jenže zvolili otrokářský přístup a tak se nemohou divit, že přišel někdo jiný a pracovní sílu jim přetáhl. Ten zahraniční zaměstnavatel také není žádný lidumil, ví za jak nízké mzdy musí dělat český člověk. A tak mu sice nabídne mzdu násobně vyšší než u nás, ale většinou o dost nižší než domácímu pracovníkovi. A jistoty a vlídné zacházení většinou také ne (kamarádi, pracující v příhraničí, mi mnohokrát vyprávěli, jak to chodí v tom kapitalismu za hranicemi a nebylo to nic moc, jen ten plat).

Budovat firmu na rodinném principu, na principech loajality, je náročné a je to dlouhodobá záležitost. A mnohdy se to kvůli velikosti firmy ani nemůže pořádně podařit. Proč tedy alespoň ten plat by nešel zvýšit?

Pokud se vrátíme k paralele s manželstvím, tak je to jako v jednom známém vtipu: „Za krach manželství můžou vždycky dva – manželka a tchýně“. Tchýně je v tomto případě stát. A je to tchýně opravdu zlá a hamižná. Baculatá masa státního úřednictva potřebuje nakrmit. A tak firmám řádně pouští žilou. Dokud se nezmírní nenažranost státu a neklesne daňové zatížení zaměstnavatelů, nebudou naše firmy, co se týče platů zaměstnanců, konkurenceschopné. Dokud bude státní aparát bobtnat a vybrané peníze budou neefektivně vynakládány, nebo dokonce různě odkláněny a kouzelnými triky ztráceny, nebudeme se tu mít dobře. Je to k zamyšlení v příštích volbách. Aby být zaměstnancem, neznamenalo být otrokem.