Vodárny a pivovary – obojí jsme prodali. Občas se objevují příležitosti je koupit zpět. Bylo by dobré to udělat?
Privatizace v letech devadesátých u nás probíhala zcela v duchu textu písně Colorado od skupiny Kabát: „… až tu malou zemi celou rozkradem, tak se vrátím na svý rodný Colorado a o tý zlatý žíle řeknu doma všem …“. Takto k nám proudily skupiny „dravců“, kteří cítili jistou a snadno získatelnou kořist. My jsme je tady nazývali „strategický zahraniční investor“ a vítali je málem jako osvoboditele. A za vydatné pomoci „malých dravců“ z řad našich občanů, kteří toužili po rychlém zbohatnutí, nám tyto zahraniční společnosti skoupili většinu toho, co mělo nějakou cenu (ten zbytek, v rámci zbavení se konkurence, takticky dovedli za pomocí nasazených „bankrotářů“ k úpadku). Takže svoji kořist získali, mimo jiné i vodárenské společnosti a pivovary.
Protože se kalné vody toho našeho českého rybníčku od dob privatizačního víření přece jenom trochu pročistily, začíná být vidět, že to není až tak dobře, že všechny zisky proudí do zahraničí. A objevují se snahy vrátit některé významné podniky zpět do rukou českého státu.
Co se týče pivovarů, řekl bych kategoricky „ne“, v případě vodárenských společností naopak „ano“, i když to má spoustu „ale“.
Nedávno proběhla médii zpráva, že skupina okolo Plzeňského Prazdroje (Prazdroj, Gambrinus, Radegast) je na prodej. Plzeňské pivo, symbol národní hrdosti, to nejlepší z nejlepších, pivo, které dalo jméno celému segmentu piv (spodně kvašená piva typu „Pils“) a ono by mohlo být zase naše, české? Mělo by to tak být? Měl stát bojovat o jeho získání? Nepochybně ne. V naši zemi se vaří spoustu jiných piv a troufám si říct, že i lepších (je to otázka názoru, ale mám za to, že vlastnictví plzeňského pivovaru „zahraničními investory“ se podepsalo na kvalitě produkce a stalo se tak trochu „europivem“). Dál můžeme říkat „ta naše výborná plznička“ a „Radegast je dobrej chlast“ (pokud to opravdu bude pravda) a není k tomu potřeba, aby zmíněnou pivovarnickou skupinu vlastnil stát.
To voda (pivaři prominou), to je jiná liga. Voda je naprosto „strategická surovina“, bez ní se neobejdeme a nedá se ničím nahradit. Bylo proto velice krátkozraké, že skončila v rukou zahraničních vlastníků, kteří teď mají moc nad její distribucí a mohou diktovat ceny. Jak moc intenzivně budou udržovat a rozvíjet vodárenskou síť, je zcela v jejich kompetenci. Objevují se studie, které se zabývají zásobami pozemních vod. A jejich výsledky nejsou právě optimistické. Podzemních vod v Česku ubývá. Lokality, u kterých je zásobování závislé na podzemních vodách, budou mít za pár let opravdový problém, který bude vyžadovat obrovské investice do vodárenské infrastruktury. Budou ochotny se na tomto podílet tito „strategičtí zahraniční investoři“, když si navykli odvádět miliardové zisky mimo naši republiku? Mám za to, že nikoli. I proto si myslím, že by bylo třeba, pokud je příležitost (a takové nabídky se objevují), vodárenské společnosti od zahraničních koncernů vykoupit a vrátit je zpět do rukou českého státu, měst a obcí. Je jasné, že to bude v tomto případě podle hesla: levně prodal, draze koupí zpět. Zahraniční společnosti „slepici snášející zlatá vejce“ určitě nebudou chtít prodat zpět za „nákupku“. Ale alespoň si ohlídat, aby si na tom zase někdo nenamastil kapsu (a nedejbože ti samí, co si ji namastili při prodeji), by snad jít mělo.
Ať je voda zase naše! Na to připíjím „našim“ českým pivem.
