Referendum v Turecku dopadlo dle očekávání. Jen se potvrdil stav, který v této zemi už nějakou dobu panuje. Má se Evropa obávat dalšího vývoje?
V referendu zvítězil prezidentský systém. To znamená, že jeden člověk, v tomto případě Recep Erdogan, bude mít v podstatě neomezenou moc. Příliš se to nezmění, „de facto“ Erdogan neomezeně vládne Turecku již nějakou dobu, jen teď je mu přiznána tato role i „de jure“ (čili „dle práva“). I když vítězství bylo těsné, nikdy jsem ani na okamžik nezapochyboval, že to dopadne právě takto. Že by si autoritářský vládce nechal příležitost získat oficiálně neomezenou moc uniknout? To se nemohlo stát! Stačí se jen podívat, jak dokázal zatočit s „pučisty“.
Opozice sice protestuje, že se sčítaly i hlasy na neorazítkovaných lístcích, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Protestovat a přitom si rychle „balit kufry“. Protože jim za chvíli bude na turecké půdě zatraceně horko. Další referendum v Turecku má být o trestu smrti. Není to náhoda a i tady se dá předvídat, jak dopadne. Každý diktátor se musí zbavovat lidí nepohodlných, reptalů, revolucionářů, demokratů a podobné „sebranky“. A umlčet je navždy je ten nejlepší způsob. Mazaný diktátor se totiž dokáže poučit z historie. Pokud se mu takoví „podvratní živlové“ budou hromadit ve vězeních, stále budou nebezpečím a dříve nebo později by mu mohli „zlomit vaz“. Je pro něj lepší, když zavedením trestu smrti je bude moct oficiálně likvidovat. A má to i patřičný odstrašující efekt.
A konečně se dostáváme k tomu, co na to Evropa. Očekával jsem, že ze strany Evropské Unie přijde jasné a kategorické stanovisko: „Turecko s diktátorským režimem může na vstup do EU definitivně zapomenout, žádné přístupové rozhovory se nekonají a konat nebudou“. Nic takového samozřejmě nezaznělo, to bychom nesměli znát naše „bruselské“. Ale mohli aspoň mlčet! Místo toho si předseda Evropské komise Juncker, spolu se šéfkou evropské diplomacie a komisařem pro rozšířeni, pospíšili s prohlášením plném nic neříkajících "plků" a apelem, aby při uplatňování změn v turecké ústavě dbali na jakýsi „co nejširší konsenzus“ (samozřejmě znám význam slova konsenzus, ale do uvozovek jsem ho dát musel, protože v souvislosti s Tureckem, a jeho vnitřní politikou, si něco takového vůbec nedovedu představit).
A co nejhoršího z reakce nejvyšších představitelů Evropské unie vyplynulo? Že stále „slepě“ šlapou ve vyjeté brázdě, na jejímž konci je vstup Turecka do EU. Tato brázda byla vyznačena ještě v době, kdy se Turecko přetvařovalo, že se stává demokratickou zemí evropského typu. Od té doby nás prezident Erdogan mnohokrát přesvědčil, že tomu je jinak. Tedy přesvědčil nás, obyčejné obyvatele Evropy, naše vládce v Bruselu zřejmě ne. Ti slepě (nebo řízeni nějakou jinou silou) dál usilují o to, umožnit Turecku vstoupit do EU a tím celou unii zničit. Jako by zapomněli, jak nám Erdogan vyhrožoval, že vypustí hordy migrantů, když nebude po jeho. Teď to může udělat a nemusí se nikoho ptát (myslím tureckou vládu a parlament, i když i před tímto referendem by to byl dotaz jen formální). A pokud nebude EU tančit jak on píská, nepochybně to udělá.
Evropská unie však zatím, bez většího reptání, tančí podle jeho not. A to mě děsí nejvíc.
