Střelba v USA a zbraně v Česku

Zprávy o masakrech střelnými zbraněmi jsou na denním pořádku. Nejnovější jsou opět z USA. Co s tím dělat? A jak to řešit u nás? Byla by cesta správným směrem poslechnout nařízení EU, snažící se omezit držení střelných zbraní? 

Právo vlastnit zbraň je v USA jedním ze základních práv a Američany je hojně využíváno. A tak, pokud se objeví zprávy o masakru střelnou zbraní, jsou dějištěm nejčastěji Spojené státy. Nejnovější zpráva je ze Sant Diega, kde si psychopat přišel zastřílet do bytového komplexu a zastřelil jednu osobu a minimálně sedm lidí zranil. Chtělo by se říct: kdyby tam neprodávali zbraně jako housky na krámě, tak by se to nestalo. Tak jednoduché to však nebude.

Samuel Colt, výrobce věhlasného bubínkového revolveru, pronesl památnou větu: „Bůh stvořil muže silné a muže slabé, a já jsem tento rozdíl vyrovnal“. Neměl důvod dávat do této věty slůvko „bohužel“, pro něj byla výroba zbraní zdrojem výdělku, slávy a prosperity. Ale to slůvko tam mělo být. Právě muži slabí často sahají po zbraních. Jejich slabost nevychází z neduživé tělesné konstituce, ale ze slabosti myšlení. Komplexy, zloba, nenávist, náboženský fanatismus, duševní porucha… to všechno jsou faktory, které z normálních mužů dělají muže slabé. A pak musí mít zbraň, aby ten rozdíl vyrovnali. A pokud chtějí, zbraň si vždycky opatří. Na světě je zbraní neuvěřitelné množství, takže skoro každý útočník se k ní má možnost dostat. Nejen v USA, ale i v zemích rozvojových, především v těch nepokoji zmítanými.

I naše vláda měla velmi „napilno“ posílat vojenský materiál, pro který neměla sama využití, do místa nějakého konfliktu (nevím už kam, a je to ostatně úplně jedno), nějaké „spravedlivé“ frakci bojující proti „zlým“ radikálům. Že se to mohlo v té zemi za chvíli otočit, a zlí mohli být zase ti druzí, nebo dokonce tento vojenský materiál v budoucnu použít při útoku na nás, nikoho nějak netrápilo. Hlavně, že bylo pár „kaček“. Obchod se zbraněmi je obrovský byznys. Bohužel.

Ale abych naši vládu jen nehaněl. V tomto případě si naopak zaslouží pochvalu. Byli jsme jedinou zemí, která protestovala proti nařízení Evropského parlamentu, výrazně zpřísňující držení střelných zbraní. Sice se nám toto opatření nelíbí, ale samozřejmě jsme proti tomu nic nenadělali (vrchnost rozhodla, malá rozvojová země Česko jim v tom zabránit nedokáže). Sympatické však je, že se naše vláda snaží využít možnosti, jak toto nařízení legálně „obejít“. Například schválením zákona o branných spolcích, který by držitele střelných zbraní zahrnul do výjimky pro účely národní obrany. To je moc dobře, protože dění v Evropě i ve světě naznačuje, že potřeba mít možnost sami bránit své domovy a životy, by mohla být maximálně aktuální. Útočných prostředků je velké množství, nelegálně drženými střelnými zbraněmi a výbušninami počínaje, přes snadno dostupné nože, mačety a jiné chladné zbraně, až po věc tak obyčejnou jako je nákladní automobil. Ale možností obrany je málo, legálně držená střelná zbraň je jednou z nich, nejúčinnější (a působící i preventivně).

Pokud mohu mluvit za sebe, chci mít možnost se sám bránit, chci mít možnost mít střelnou zbraň legálně v držení. Protože, pokud pan Colt vyrovnal rozdíl mezi mužem silným a slabým, tak pan Kalašnikov to uvedl do úplné nerovnováhy, ve prospěch muže slabého, zakomplexovaného, zaslepeného, útočícího. Tak chci mít aspoň nějakou šanci, že ochráním život svůj, své rodiny, svých blízkých a mohu bránit svoji zemi.

Nejraději bych samozřejmě byl, kdyby se zprávy o masakrech vůbec neobjevovaly, kdybychom se nemuseli bát teroristických útoků, kdybychom vůbec nemuseli přemýšlet nad svou obranou a květen byl lásky čas (a nejen tento měsíc, ale i všechny následující). Jenže se nějak nedaří. Bohužel.