Spravedlnost a milost prezidenta

Prezident Miloš Zeman zvažuje udělení milosti Jiřímu Kajínkovi. Jde jen o populistické gesto? Měl by Jiří Kajínek prezidentskou milost získat? 

Pokud jde o otázku, jestli Miloš Zeman jedná pod vlivem nadcházejících prezidentských voleb, viděl bych to jednoznačně: ano. Dát milost nejznámějšímu českému vězni by přineslo slušnou porci politických bodů. Jiří Kajínek je postavou velice populární, až romantickými představami opředenou, a mnoho lidí (voličů) by přivítalo, kdyby se dostal na svobodu. Je však hodně důvodů, proč by se tak nemělo stát za pomoci prezidentské milosti.

Prezidentská milost není nástrojem spravedlnosti, ale milosrdenství. A to v případě pana Kajínka rozhodně není potřeba. Netrpí žádnou vážnou chorobou, která by krátila a limitovala jeho pozemské bytí, ani není žádný jiný závažný důvod pro aplikaci tohoto výjimečného nástroje.

Jiří Kajínek by se měl dostat na svobodu, nebo by naopak potvrzení doživotního rozsudku mělo setřít jeho pověst „romantického hrdiny bojujícího proti nespravedlivému odsouzení“, za pomocí řádného obnovení procesu. V jeho případu je totiž tolik nejasností a tolik otazníků, že by si to nové projednání určitě zasloužilo.

Nebudu zde provádět analýzu důkazů a hledat od „místu činu hodně vzdáleného stolu“ nesrovnalosti ve výpovědích a nedostatky ve vyšetřování. To by měla být práce odborníků, kteří by se obnoveným vyšetřováním měli zabývat. A měli by to být odborníci a specialisté z jiného oddělení, jiného soudu, z jiného místa, jiného kraje, než byli detektivové a soudci, kteří prováděli vyšetřování a vedli soudní proces vedoucí k prvotnímu rozsudku. V případu pana Kajínka se objevuje obrovské množství podivných okolností a možnost, že byl policií a soudy vyroben „pachatel na objednávku“, se zde přímo nabízí.

Nedávno jsem navštívil městečko, kde pan Kajínek vyrůstal, Třemošnici na Chrudimsku. V místní hospodě je mu věnována místnost, do které se vstupuje vězeňskou zasouvací mříží, místnost velikostí odpovídá vězeňské cele, na stěnách se nachází fotografie Jiřího Kajínka z mládí, výstřižky snad ze všech článků, které o něm kdy v tisku vyšly, petice za obnovení procesu a mnoho dalších materiálů osvětlujících život této „vězeňské legendy“. Měl jsem možnost mluvit s místními, pamětníky, kteří Jiřího Kajínka osobně znali. Všichni se shodují, že to byl mladík pohybující se na hraně mezi slušným klukem (nekouřil, nepil, nepral se) a „grázlíkem“ (sem tam nějaká vloupačka, krádež, hazard). Všichni se však shodují: „grázlík“ ano, ale lokálního formátu, vraždu by určitě nespáchal.

Samozřejmě, je to hodně subjektivní a není to důkaz vůbec ničeho. Je to jen jeden z malých důvodů, proč by se mělo uvažovat o znovuotevření tohoto případu (protože takových lidí, kteří věří v Kajínkovu nevinu, nebo alespoň pochybují o provedeném vyšetřování a získaných důkazech, je velká spousta). Rozhodně to však neřešit „předvolební agitací“ v podobě prezidentské milosti. Ta by tomu celému jen ublížila.